Sláva i pád dvou údolí (1)

27. ledna 2014 v 18:51 | já
Sláva i pád dvou údolí.
(minulost i trochu současnosti statků Časkovec a Martinice)
Josef Babáček

Chtěl bych tímto příspěvkem upozornit na zašlou slávu těchto statků i jejich šlechtických majitelů a také vyplnit chybějící mezery v historii této oblasti Kloboucka. Dodnes ještě žijí přímí pamětníci poslední německo-česky mluvící šlechty, jež zde zanechala výrazné stopy.

Lokality Časkovec - Martinice, o kterých bude řeč, se nacházejí na hlavním tahu silnice Brno - Hodonín, ve směru z Brna asi 2, 5 km před městečkem Klobouky, vpravo Martinice, vlevo Časkovec. Obě místa v romantických údolích, dnes ztichlé, opuštěné a chátrající, přitom není tomu tak dávno, co zde pulzoval čilý život, k němuž se upíral zrak širokého okolí. Obě hrála poměrně důležitou úlohu v životě mnoha lidí, přinejmenším zde v nich nacházelo četné množství lidí svoji obživu. Dodnes z nich ještě mohou vydat svědectví o slávě i pádu těchto lidmi i Bohem zapomenutých kouzelných míst.

Pro mladou generaci je zahalena tajemstvím a nevědomostí jejich historie, proto zejména pro ně jsem se pokusil objasnit zašlou slávu těchto statků i jejich posledních majitelů.

Vzhledem k rozsáhlosti majetkových vztahů musíme začít poněkud zeširoka a především se zmínit o předcházejících majitelích. Byli to rytíři Ignác, Augustin, Leopold a Albert z Neuwallů, kteří vlastnili na tu dobu veliký majetek nejen v našem regionu. Byli to pokřtění Židé a žádný z nich se nenaučil česky. Národnostně nebyli předpojatí a osobně udržovali s lidem dobrou vůli. Albert byl jeden z předních pracovníků na tzv. selském sněmu kroměřížském. Kromě Klobouk a Martinic sestávalo jejich panství ještě z Borkovan, Bohumilic, Kašnice, Moutnice a Rozařína. A zakoupením Klobouckého panství od dvorního rady Dornfelda roku 1820 za 200 tis. zl. nastala pro ně i pro obyvatele tohoto kraje nová éra. Byli to odvážní podnikatelé, viděli, že zde není žádný průmysl, a tak bez většího průzkumu vsadili na toto odvětví. K tomu zvolili malinkou osadu Martinice, vzdálenou asi 2, 5 km severozápadně od Klobouk, v nichž měli svoje sídlo - zámek na klobouckém náměstí. A právě v Martinicích v roce 1837 postavili první parní cukrovar na Moravě a ve Slezsku, druhý v Rakousko-Uherské říši. Později také lihovar a potašárnu. O čtyři roky později, tedy v roce 1841, zakoupili ještě statek Šitbořice. Hned v prvém roce provozu v martinickém cukrovaru vyprodukovali 448 q surového cukru, ve druhém roce vyrobili 18 vagónů surového cukru dokonce dobré kvality, na který spotřebovali 224 vagónů cukrové řepy. V lihovaru bylo zaměstnáno celkem málo dělníků, kdežto v cukrovaru, zejména v sezóně, která trvala tři až šest měsíců v roce, pracovalo více jak 30 osob. Větší množství lidí však nacházelo zaměstnání při pěstování cukrové řepy. Martinice se tak proslavily v širokém okolí, staly se magnetem pracovních příležitostí a vedle toho i jeho výletním místem.

Lidé v našem kraji v té době nebyli zvyklí na tovární práci, ovšem pravidelný příjem z ní plynoucí je k tomu lákal, třeba že za 16 hod. práce - tedy od čtyř hodin ráno do osmi hodin večer se platilo 52 krejcarů. V tom bylo 1/2 hod. na snídani a 1 hod. na oběd. Jídlo si buď nosili s sebou nebo jim ho přinášeli příbuzní, a to však jen těm, kteří pocházeli z nejbližšího okolí. Byli zde totiž zaměstnáni dělníci i ze vzdálenějších končin, Brumovic apod. Ti to měli se zabezpečením stravy velmi složité.

Vzhledem k celkovému vybavení této fabriky a velké pracovní zátěži nebyla nouze o časté a mnohdy i velice těžké úrazy. Např. svědomitému dělníkovi Gálovi z Divák, uklouzla noha a vzhledem k velkému množství páry a malé viditelnosti spadl do vřelých výpalků, právě v době, kdy mu jeho manželka nesla oběd. Snažil se vylézt, bolestí křičel, opařenýma rukama se chytal vřelých železných trubek. Na pomoc mu přispěchali ostatní, vytáhli jej, avšak za velikých bolestí zemřel ještě týž den. Doma měl čtyři nezaoptřené děti.

Ten rok potkalo neštěstí i Loprajze z Klobouk - také v lihovaru. Uvedený míval dření v nohách, a tak při pálení "špritusu" si trochu odlil do plechového kbelíku. Bylo to v noci. Postavil si světlo na zem, ale špatně mu blikalo, jako by chtělo zhasnout. Neopatrně se k němu nahnul, aby jej opravil, a vtom na něm chytly šaty. Lekl se, volal o pomoc, kamarád viděl společníka v ohni a v náhlosti vylil na něho ještě kbelík s lihem, protože jindy v něm bývala voda. Loprajz v ukrutných bolestech hořel jak otýpka suchého palachu. Vlasy mu shořely, obě oči měl puklé, za dvě hodiny bylo po něm. O rok později se stalo další neštěstí, tentokrát v cukrovaru. Jednomu z mladých dělníků, měl 23 roků a těsně před svatbou, při práci stroj vtáhl rukáv a stáhl ruku mezi kolečka a následně rozdrtil. Dlouho si ji nechtěl nechat uřezat, a když ho potom zavezli do Brna ke sv. Anně, už bylo pozdě. Zemřel třetí den.

Jakýmsi správcem tady (dělníci jej nazývali inspektorem) byl žid Seidl, lakomý a opatrný patron, měli s ním těžké pořízení, než přidal nějaký krejcar za dlouhou a těžkou dřinu.
Atmosféru v této fabrice, její klady i zápory, velice emotivně vystihli bratři Mrštíkové ve své románové kronice Rok na vsi, a to v kapitole Silůvka. Tady čteme:
"Po tři desetiletí - život plný práce a veselí, hluku, obchodu a činu třásl všemi prostorami od základů až po hřebeny střech - v plné kampani ráz naráz bil tu hrom. Spousty cukrovkou naplněných selských vozů plnívaly všecky volné prostory kolem továrny, vesele vlály černé praporce začouzených komínů do stydnoucího kraje. Hučely stroje, nějak rozpustile hvízdaly parní píšťaly kotlů.

Ohromné hospodářské dvory ani nestačívaly všem potřebám silůvského závodu. Pivovar hasil pecemi rozžhavenou žízeň na straně jedné, velká, bílá hospoda sytila vyhladovělé pracovníky na konci druhém. -Nálevna, od léta do jara stále natlučená lidem dělnickým a selským, ani se takřka nezavírala - nebo, tak se aspoň zdálo, lidé odcházející v noci podávali si ruce s přicházejícími zrána. Za nálevnou zas řemeslníci a strojníci, dozorci a šafáři užívali svého groše, a v patře v kasíně úřednickém - - - pohádky i neuvěřitelná podání kolují mezi lidem dodnes o tom, jak na Silůvce bývalo, když "šla ještě fabrika". Plesy s tanečnicemi z Brna i Vídně, koncerty, pitky, noci bouřlivé a pusté, hotové orgie, pohanské a nekřesťanské sázky slavívaly se tu několikrát do roka.
A ze všeho toho nic.

V pěkné, malé kotlince, obklíčené zelenými vrchy a lesy ze shluku budov při silnici stulených vysoko se zdvíhají dva začerněné ohromné komíny, smutně a bez života, bez kouře do kraje trčícího cukrovaru. Jako dvě jehly čnějí k čistému nebi černé ty dymníky a v tiché, mrtvé jejich jsoucnosti cosi jakoby tkvělo úžasně teskného. Dávno, dávno už naposled vydechly pece, umlkly transmise, strojníci rozebrali saturace, odvezli, vyklidili kdejaký potřebný kus železa. Zbyla jen ta úžasná dřímota zapáchající dechem tlící zdechliny. Zpustla patra, zpuchřela lešení, hrozným tichem a tmou naplnily se klenby, pištící potkani obsadili lešení a netopýři pažení vrchní.

Cukrovarnický krach z let sedmdesátých zabil i tento cukrovar a od těch dob jako mor by byl vypláchnul celé okolí. Nebylo železnice, nebylo vody - a majetníci jako by si protírali oči a viděli, že zápas s ostatním světem je nemožný. Propustili úřednictvo, rozprodali stroje i statky, zrušili pronájmy, vlastnictví zbylé rozdělili - - - a smrt následovala ihned nato. Z celého života zbyly jen ty dva nahé černé komíny, příšerně trčící do výšin nebe. Ach, jak najednou ztichla ta nádvoří, odumřely kolonie - ba i ten lihovar, který zbyl a se stroji už si jen pohrával jak dítě, když si hrá s vylomeným kolečkem dávno rozházených hodin, zvyšoval víc mdlobu celého toho zákoutí, kde živořil zároveň i s kvasničárnou! Padl i pivovar, neschopný zápasu o větší výtěžek z piva."

Dne 29. 12. 1853 umírá Augustin Samuel Neuwall, zakladatel a hybná páka rodinného klanu. Po jeho smrti nastupují jeho synové Albert, Leopold a také Emanuel. Tito neohroženě pokračují ve šlépějích svého otce a upevňují své působiště v jihomoravské hnědouhelné pánvi v Hovoranech a na Čejči. Tu zakoupil a zahájil v ní těžbu ještě jejich otec, a to již v roce 1841. Vytěžený lignit, kromě prodeje, úspěšně používali v Martinickém cukrovaru a lihovaru. V roce 1850 se vytěžilo v čejčských dolech 118, 5 vagónů lignitu. Zde našlo zaměstnání 136 dělníků. Patřil jim ještě důl "Kateřina" ve Velkých Bílovicích, ten však byl mimo provoz. V 50. letech 19. století byl martinický cukrovar druhý v rakouské říši, největší na Moravě, technicky i technologicky nejvyspělejší v tehdejší říši.

Avšak po dvaceti letech provozu v roce 1879 zanikl, zejména proto, že zde neexistovala železnice a nebyl zde dostatek vody. Doprava povozy, i když vlastního uhlí z čejčských dolů, byla velice nákladná. K výrobě cukru je potřeba veliké množství vody a té bylo tady od samého začátku nedostatek, a i když zde byly vyhloubeny tři obrovské zděné studny s třímetrovým průměrem a dvě malé vodní nádrže, přesto v určitém ročním období ani tato kapacita nestačila. A také dovoz vlastního uhlí z čejckých dolů byl velmi nákladný. Dál zůstal v provozu jen lihovar až do roku 1945. Po tomto roce zaniká i on, a tak z někdejšího obrovského majetku Neuwallů v naší současnosti není téměř ani památky. Z dochovaných záznamů se nemalou měrou na tomto podílela bohužel i státní moc. Roku 1867 koupila velkostatek privátní společnost martinického cukrovaru, roku 1870 Moravská banka pro průmysl a obchod a v roce 1881 jej koupil redaktor Josef Dufek z Ostrovačic, s rozlohou 547 ha. Neuwallové je museli prodat vzhledem k zadluženosti, zejména následkem nerentability cukrovaru (značné náklady na dovoz paliva z jejich dolů na Čejči, dále velká vzdálenost od dráhy - 21 km a také v důsledku nepodařených burzovních spekulací v cukru). Přesto však ještě roku 1850 založili mezi Klobouky a Morkůvkami poplužní dvůr pojmenovaný na počest Augustina Neuwalla "Augustinov", u kterého bylo asi 70 ha zemědělské půdy. Také vlastnili zámek v Kloboukách, jehož obytná část směřuje do klobouckého náměstí a v zadním traktu se nacházely hospodářské budovy. Ten byl původně vystaven dřívější klobouckou vrchností - klášterem v Brně - Zábrdovicích jako jejich klášterní rezidence. Poznámka na okraj - v hospodářské části zámku v letech 1870 - 1881 bydleli rodiče T. G. Masaryka, kam se Tomáš rád vracel z Vídně (později i se svou manželkou). Tyto kloboucké pobyty hrály v jeho životě velký význam a jsou známé ve všech podrobnostech.

K majetkům Neuwallů patřil i dvůr Časkovec s výměrou asi 200 ha půdy a 150 ha lesních pozemků. U tohoto místa se chci poněkud obšírněji rozepsat o jeho dávné minulosti i nedávných skutečnostech. Nejprve je nutné se zmínit o zaniklé vsi Častkovice, která ležela blízko dnešní polní cesty spojující Bošovice a Klobouky. Ves ležela v prostorách dnešní trati Randličky u vydatného pramene potoka Hrachůvky. Dějiny této osady jsou spojeny s dějinami tehdejšího správního a církevního střediska Klobouk. Na počátku 14. stol. přešly na čas do vlastnictví Jaroslava ze Štenberka, ale po krátké době se vrátily do vlastnictví zábrdovického konventu. Ten zřídil pod vsí rybník Závist (zvaný Knapek). Pro blízkost lesů výhodných úkrytů vydržela tato vesnička husitská tažení Moravou i uherské války a zanikla až asi roku 1623, tedy na počátku třicetileté války. Tehdy k nám vtáhl sedmihradský vévoda Bethlén Gábor s velmi početným vojskem asi 40 000 mužů, k nimž přinajal dalších 20 000 Turků, a pustošil celý kraj od Hodonína až po Hustopeče jako krvavá záplava. Císařské vojsko bylo v obklíčení kolem Hodonína a cizácké tlupy řádily bez zábran po celé léto 1623, takže později ani pro ně už nebylo co do úst. A jen pro těžké zásobovací potíže a blížící se zimu nabídl Gábor císaři smír. Z té doby je záznam zábrdovického opata o Častkovicích, že: "byla skrze turecké války a vojenské věci ve zkázu uvedena". Šlo asi o malou osadu, protože všechny její pozemky i lesy připadly k blízkému dvoru. To vše bylo v nabídce k prodeji a svobodný pán Josef Duffek, redaktor pocházející z Ostrovačic lákavé nabídce neodolal a v roce 1881 celé panství koupil.

Příchodem nového majitele přišlo ke změnám v technologii obdělávání a také k lepší organizaci práce. Ostatně jako vždy a všude příchodem nového majitele dojde k značným změnám. A jak plynul čas, zámek dostal nový kabát a i interiér se zaplňoval vzácnými obrazy, gobelíny, jeleními a srnčími trofejemi. Život na zámku byl jak v pohádce. Měl však malou kosmetickou vadu. Vzrůstem menší, mladý a fešný majitel, navíc svobodný, užíval světských radovánek plnou náručí. Na hygienu se tolik nedbalo a najednou se zjistilo, že pan Josef churaví a že chromne na nohy. Projevila se u něho nemoc bohatých a příslušníků šlechtických rodů. Delší chůze mu dělala potíže a po čase byl nemilosrdně odkázán na cizí pomoc. Té se mu dostalo od slečny kuchařky plnějších proporcí, robustního vzezření, tmavých vlasů a hašteřivé povahy. Zda byla židovského vyznání, se neví. Ale asi ne, protože později byla pochována na klobouckém hřbitově po pravé straně vedle schodů k obřadní síni. Ta byla Josefovi k dispozici 24 hodin denně. Vlastně řídila domácí i hospodářský chod celého panství, vždy v jakémsi čepci a v zástěře větší velikosti. Když bylo potřeba, ochotně naložila pana Josefa na záda a přinesla ho až ke kočáru, kde jej opatrně složila do rukou kočího Josefa Jahelky, jehož pěkní vraníci s fedrpuší na hlavě radostně podupávali a těšili se na obvyklou denní projížďku.

Svobodný pan Josef Duffek měl bratra Antonína, který byl jeho opakem. Žil bohémským životem ve Vídni, holdoval hrám v kostky a riskům na burze, dalo by se říci, že žil marnotratně. Na rozdíl od svého bratra se však stačil oženit s herečkou - hezkou brunetou, plnoštíhlou, slečnou Eleonorou Forgačovou. Zamiloval se do ní až bláznivě a už se zdálo, že na její popud zanechá nezřízeného života. Z veliké lásky bývají odjakživa následky, a tak i v tomto případě se oběma zamilovaným narodila 8. 11. 1889 holčička a při honosném křtu dostala jméno Marie (budoucí to paní baronka). Malá se s pomocí kojné a samostatně vyčleněné slečny měla čile k světu. Po dvou letech se u nich rozkřičelo další děvčátko a při stejně honosném křtu dostalo jméno Gisela. I tato dostala kojnou a samostatně vyčleněná vychovatelka začala opatrovat obě slečny. Čas plynul, holky pomalu rostly a tatínek Antonín sem tam přijel za svým bratrem do Klobouk s prosbou o finanční pomoc. Ten z toho žádnou radost neměl a byl vždy rád, že bratr po dvou či třech dnech návštěvy a s několika tisíci korunami půjčky zase odjel. Josef byl jako otevřená kniha. A aby si ulevil, pověděl o svém trápení jediné své nejbližší kuchařce Máry. Jemu se ulevilo, ale slečna kuchařka zatínala pěsti a při každé debatě na to téma naváděla Josefa, co má učinit a že peníze bratrovi půjčovat nemá. Živě si dovedeme představit tyto vzrušené debaty. Byly však i jiné starosti, jak zdravotní, tak i provozní.

Čas plynul. Ve Vídni obě holky rostly jako z vody a Mici už vycházela základní školu a připravovala se na vstup do ženského gymnázia. Byla prvorozená a taky miláček rodiny. Pěkně se zakulacovala, nohatá, okatá, světlá bruneta s mandlovýma očima, tatínkův miláček a ten se s ní rád chlubil. Už jako gymnazistka měla ráda větší společnost (to asi zdědila po matce herečce). Byla veselé povahy a navíc - kam přišla, byla středem pozornosti a na vše měla odpověď. Po ukončení studia a několika letech při jedné z plesových návštěv potkala prince svého srdce (maminka tomu trošku pomohla) barona Oskara Mittise, který v té době byl jako Němec vyšším státním úředníkem ve Vídni. Netrvalo ani dvě léta a pan baron přišel s kyticí vonících růží a prosil na kolenou Miciny rodiče o její ruku. Tatínek pan Antonín se hned nevyjádřil a nechal si budoucího zetě nejdříve prověřit. Prověrka dopadla dobře, blahovolné svolení Oskar dostal. Proč by také ne. Byla to přece skvělá partie. Měl měsíční plat jako vyšší státní úředník a titul barona. Bylo to ze všeho nejdůležitější, protože u Duffků ve Vídni klepala sem tam bída na dveře, protože tatínek svých zálib žel nezanechal. A tak po dohodě byl vybrán termín svatby, aby všem rodinným příslušníkům vyhovoval. Pro rodinu to byla prvořadá událost, gratulantů i cenných dárků bylo nepřeberně. I kloboucký strýc Josef se nechal vidět a na svatbu přijel v kočáře taženém jeho milovanými vraníky s fedrpuší a kočím Jahelkou. Svatební veselí trvalo tři dny a tři noci. Novomanželé pak žili jeden pro druhého, užívali výhod postavení s pravidelnou apanáží, pan baron Oskar měl zázračný plat - bylo po bídě. Spolu navštěvovali divadla, plesy a ve fiakru jezdili po celé Vídni, užívali si jeden druhého, žili bezstarostným životem. A jak už to bývá u všech mladých, ani zde není výjimky a v roce 1910 poprvé a naposled u nich křičí čerstvě narozený bezvlasý klučina s modrýma očima. Při křtu jej nese na rukou jeho prastrýc Josef z Klobouk a dostává jméno po otci Oskar. Teď už máme dva barony a dva Oskary. Novomanželé mají štěstí a do života se jim nemíchají žádní rodiče, žijí pro sebe.

Tatínek Antonín pokračuje ve svých zálibách a statečně jezdí za svým bratrem pro půjčky, mamince se to vůbec nelíbí, a tak s ním přestala komunikovat. Oskar byl původem říšský Němec, jeho rodiče žili na panství v Německu, poměrně daleko od Vídně. Jen čas od času se na mladé přijeli podívat vždy s hromadou dárků pro všechny. Mladý Oskar začal chodit do školy ve Vídni a na prázdniny jezdil i s maminkou na několik dní do Klobouk na zámek za prastrýcem. Oskar byl průměrný chlapec, prastrýc mu byl nakloněn a kočí Jahelka rovněž svou náklonnost k němu neskrýval. S radostí zapřahoval koně do kočáru na projížďky po okolí nebo také i se strýcem s puškami na kolenou připravenými k lovu v polích nebo v lese. Rána na divokého králíka byla vždy ohromným zážitkem. Oskar byl unesen přízní svého prastrýce a také on svým chováním k němu projevoval upřímnou náklonnost. Oskar ml. byl vychováván v Rakousku ve Vídni a na cestování na Moravu se již dlouho dopředu těšil. Také zde už měl několik kamarádů a kamarádek, se kterými se nejraději honili kolem stohů slámy. Byly to nejkrásnější chvíle mládí, na které pak ve stáří rád vzpomínal. V nedalekých Líchách v době žní, kde se prováděly výmlaty, ale i dožínkové slavnosti, stávalo hned několk stohů a hostěradská omladina i s Oskarem měla příležitost k veselé zábavě při honičkách a stavbách různých bunkrů a prolízaček.

Jeho dědeček Antonín jednou přijel za svým bratrem Josefem do Klobouk a dalo by se říci, že natrvalo. Jaksi se neměl k odjezdu. Možná také proto, že mu Josef již odmítal pomoc, vyčlenil mu pokojíček a také mu byla přidělena jakási podřadnější funkce s určitým denním řádem, kdy se měl starat o chod hospodářství, což pro něj bylo jakési zadostiučinění a on tyto úkony rád prováděl.

S přibývajícím časem a s nelibostí přihlížel na čím dál více důvěrnější chování Josefa a kuchařky Máry, o kterém sice již z dřívějška věděl. Kuchařka vždy mluvila velmi hlasitě o to víc, když se jí něco nelíbilo. Proto všichni tři žili ve velkém napětí. Antonín žádal Josefa o půjčku a Máry ještě hlasitěji a hněvem zarudlou tváří, jako paní domu odmítala: "ani halíř a jeď si do Vídně". Antonín zatím ještě pokorně se nechal urážet a se zatnutými zuby odešel do svého pokoje. Do rána však už nespal a v hlavě mu bušila kovadlina. 7. srpna 1922 v pondělí se kloboucké náměstí plnilo jarmarečníky. Bylo slunečné počasí a na náměstí plno křiku a hluku od prodávajících i kupujících. Tento rámus byl v pravé poledne přehlušen. Docela brzy po sobě padly tři výstřely z pušky. Náměstí utichlo, všichni upírali zraky k panskému zámku, odkud vyšly rány. Po chvíli už celé náměstí vědělo, že se páni postříleli.

A stalo se to následovně. Antonín znovu před polednem zašel za bratrem se svou žádostí a také s tím, že je to naposled, a že mu vše do puntíku vrátí. Máry byla přítomna, ale už si nechtěla nechat do ničeho mluvit a s křikem Antonína vyháněla. Antonín si již nevěděl rady, a tak vzal osud do svých rukou. Sňal ze stěny loveckou pušku a nejdříve zamířil na nenáviděnou Máry a z bezprostřední blízkostí střelil. Pak zamířil na svého bratra a nakonec na sebe. Antonín bohužel nevěděl, že bratr Josef už dávno měl u notáře sepsaný testament, ve kterém všecek svůj majetek rozdělil. Větší půlku dostal milovaný Oskar a tu o trošičku menší část jeho bratranec Friedl (syn od Gisely). V té době byli oba nezletilí, Oskarovi bylo 12 roků.

Po dotázání u notáře a soudu dočasně převzala veslo řízení Oskarova maminka Mici a od této doby se nastěhovala na chvíli na zámek do Klobouk. Zemědělství mnoho nerozuměla, ale měla dobré spolupracovníky, na které se mohla v každé situaci obrátit. Na Časkovci byl šafářem pan Schnebaum, odborník na slovo vzatý, který ještě s pomocným drábem vedl hospodářství. V Kloboukách tuto funkci zastával pan Jakub Svoboda, který vykonával ještě funkci zahradníka a měl k ruce drába a nádenici paní Marii Jahodovou.

V říjnu v roce 1924 bylo pozůstalostní řízení okresním soudem v Kloboukách ukončeno a dědice mladého Oskara zastupoval jeho otec dr. Oskar Mittis, ředitel Státního archívu ve Vídni a jeho bratrance Friedla Kloimüllera dr. Jar. Lecian, advokát z Brna. Tento přišel s návrhem o možnost vyplacení svého mandanta tak, aby celistvost majetku zůstala zachována. Jako nestranný dohližitel při této transakci byl přizván pan dr. Hans Weiss, velkostatkář z Těšan. Bylo navrženo a posléze v plném rozsahu akceptováno, že Oskar prostřednictvím své matky vyplatí svého bratrance Friedla Kloimüllera částkou 400 000 Kč a ještě 30 000 Kč. Friedl kromě těchto peněz na hotovosti, za které ihned zakoupil statek u Štýrského Hradce "Friedlhof", se dále spolupodílel 50 % účastí s Oskarem na pohledávce u jedné uhlířské vídeňské firmy za 210 000 Kč, na zástavních listech u Hypoteční banky markrabství moravského za 80 000 Kč a rakouské válečné půjčky deponované u Všeobecné české bankovní jednoty v hodnotě 499 000 Kč. Maminka Gisela si pak navíc, ale přesně podle soudu a pozůstalosti, odvážela na Friedlhof kuchyňské nádobí, obrazy, koberce a kromě 20 srnčích a jeleních parůžků na dřevěných podložkách ještě 78 kusů pozůstalostních věcí. Vše probíhalo podle předem stanoveného programu bez emocí a ke spokojenosti zúčastněných. Sestry Mici i Gisela si pomocí soudu investované finanční prostředky zabezpečily a pojistily tak, že do 30. roku věku svých synů budou pobírat dividendy každá ze svých statků jako úroky ze zapůjčených finančních prostředků, Mici si do úpisu soudně nechala přidat vlastnictví ideální poloviny. Pan Josef Duffek, majitel hezkého panství, musel být prozíravým a také spravedlivým i ke svým nejbližším spolupracovníkům. Ve své závěti nezapomněl na svého kočího Josefa Jahelku a zahradníka Jakuba Svobodu. Těmto dvěma odkázal po 5 000 Kč a paní Marii Jahodové - nádenici 2 000Kč. Na tu dobu, vlastně 4 roky po osamostatnění ČR, to bylo hotové jmění. Nezapomněl ani na chudé v Borkovanech a Kloboukách, kterým odkázal po 2 000, - korunách, tyto peníze pak vyplácela obecní rada. Paní baronka Marie Mittisová je majitelkou ideální poloviny klobouckých statků a za svého syna se ihned ujímá hospodářského kormidla. Provádí několik hospodářských změn, které však nemají valného významu na výnosech a zvelebení hospodářství. Po osmi letech hospodaření se dostává do finanční tísně a prodává několik pozemků a kloboucký zámek. Žije ve stylu Vídně, ostatně tam také často jezdí za manželem, který je stále ve státní funkci a pod vysokou penzí, ale ráda se vrací. Takový přelétavý život je pro ni jako voda pro rybu.

( ... pokračování v dalším článku ... )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smithc599 Smithc599 | E-mail | Web | 30. května 2016 v 12:38 | Reagovat

I'm extremely impressed with your writing skills and also with the layout on your weblog. Is this a paid theme or did you modify it yourself? Either way keep up the excellent quality writing, it is rare to see a great blog like this one nowadays.. bafcdefadeddkegb

2 Pharmk523 Pharmk523 | E-mail | Web | 1. června 2016 v 12:30 | Reagovat

Very nice site!

3 cialis_pills cialis_pills | E-mail | Web | 4. června 2016 v 11:24 | Reagovat

Hello!

4 Smithg278 Smithg278 | E-mail | Web | 10. července 2016 v 2:02 | Reagovat

In My Bambino site you can find sso many interesting aspefts kkfbeekdkkdbebdf

5 cialis cialis | E-mail | Web | 6. srpna 2016 v 2:49 | Reagovat

Some really  quality   blog posts on this  internet site ,  saved to fav.

6 sildenafil_citrate sildenafil_citrate | E-mail | Web | 6. srpna 2016 v 17:35 | Reagovat

Hi there! I could have sworn I've been to this blog before but after checking through some of the post I realized it's new to me. Nonetheless, I'm definitely happy I found it and I'll be bookmarking and checking back frequently!

7 cialis_price cialis_price | E-mail | Web | 9. srpna 2016 v 7:39 | Reagovat

This actually answered my drawback, thank you!

8 Smithe934 Smithe934 | E-mail | Web | 9. září 2016 v 15:01 | Reagovat

Your weblog is 1 of a kind, i really like the way you organize the topics. dggeddgbcffagfce

9 Pharmk443 Pharmk443 | E-mail | Web | 10. září 2016 v 6:30 | Reagovat

Hello!<a href="http://www.cia9online.com/#1.html">online pharmacy cialis</a>

10 Pharmf170 Pharmf170 | E-mail | Web | 10. září 2016 v 6:31 | Reagovat

Hello! online pharmacy cialis http://www.cia9online.com/#4.html

11 Pezerabela Pezerabela | E-mail | 29. října 2017 v 21:14 | Reagovat

causes of ed
http://cialiswalmartusa.org - cialis over counter
  cialis beach
<a href="http://cialiswalmartusa.org">cialis over counter
</a> - cialis trackbacks deja un comentario
cialis+cialis

12 aneigelude aneigelude | E-mail | 22. října 2018 v 2:39 | Reagovat

http:/// - .ankor <a href="http:///">.ankor</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama