Sláva i pád dvou údolí (2)

27. ledna 2014 v 18:51 | jé
Sláva i pád dvou údolí. (2.část)
(minulost i trochu současnosti statků Časkovec a Martinice)
Josef Babáček

Mezitím vyměnila několik osob z vedení a s pomocí svých známých hledala někoho, kdo by jí vyhovoval. Bylo jí 35 let a ze zachovaných dokladů byla fešná, vnadná mladá paní a taky z ústního podání dovedla svých půvabů na patřičných místech plně využívat. Hostěradší sedláci i výrostci ji chodili tajně pozorovat, schováni v blízkém lese, jak se chodí bez plavek koupat. Začátkem třicátých let se hnalo časkoveckým údolím několik desítek kusů hovězího dobytka. Potřebovali napojit a také pokrmit. Žádosti o tuto službu bylo vyhověno a nákupčí maďarské státní příslušnosti, židovského vyznání p. Beschüzt, jinak černý, fešný, vousatý Maďar, obutý ve žlutých vysokých jezdeckých botách s koňskou uzdou v ruce, sedmým smyslem poznal, že přeskakuje jiskra zalíbení mezi ním a baronkou Mici. On už dávno měl pokračovat na cestě do Maďarska. Pokyn k tomu však nepřicházel. Výmluvy byly jiného rázu, ale pravá příčina se jen tušila. Po delší přestávce se definitivně rozhodlo. Toto místo je konečná, nikam se dál nepožene. Maďaři byli zkráceni o příděl hovězího. Tento dobytek zůstal v mladé republice a obohatil chudý stůl Čechů. Finanční prostředky zatím patřily panu Beschützovi, ten si je uložil na "zadní kolečka". Paní baronka po čase už věděla, že její známý je zámožný a velmi obratný organizátor a hospodář, slovo dalo slovo. Z obchodníka s dobytkem se stal vážený pan správce a je zajímavé, že ku prospěchu statku. U baronů Mittisů se schylovalo k bouřce. Pan baron ve Vídni chodil stále do archívu a věnoval se historii. Sám na Časkovec jezdil, jak mu zaměstnání dovolovalo, a rád se zúčastňoval i honů a také občasného veselí, byl však povahy skromné a šetrné. Ale na žádost a domluvu mladého Oskara, svého syna, nechal vypracovat nejdřív studii a pak projekt na postavení většího rodinného domku na Časkovci u vídeňského civilního architekta Otty Rudolfa Hellwiga. Tento se zadaného úkolu zhostil dobře a po menších úpravách se v roce 1933 začalo stavět. Pan architekt byl opravdu mistr svého oboru a vyprojektoval hezkou stavbu posazenou v údolí a zarámovanou blízkým lesem a dvěma rybníky. Za rok a tři měsíce byla stavba hotová, téměř celá vybavená i se zahradou vysázenou dřevinami, obehnaná 45 cm silnou a 2 m vysokou cihelnou zdí. Na tu dobu moderní bydlení pro panstvo i pomocný personál, kuchyň v nerezovém vydání, ve sklepě větší dešťovková nádrž zásobující koupelny, sprchy, WC a prádelnu. V zimní zahradě mramorový krb a knihovna nabitá vzácnými svazky. Po čase starší pan baron poznal, že hraje druhé housle, a připravoval opatření. Nebylo mu to však nic platné, měl s tím jen vydání. Po delším rozvažování uznal barončinu převahu a dal souhlas k rozvodu. Předtím však ještě stačil složit slíbenou finanční úhradu na stavbu. Pan baron zůstal ve Vídni a už více jinou partnerku nehledal.

Mladý baron Oskar po absolvování gymnázia na radu svého tatínka, kterého miloval, studoval dál konzulární akademii ve Vídni a bydlel doma u otce. Po vystudování byl přidělen na rakouský konzulát do Prahy a místo do Vídně začal jezdit na Časkovec a teď to tam měl z Prahy dál než z Vídně.

Musíme přiznat, že paní baronka byla časem dobrou organizátorkou a také, že nevěřila svým podřízeným. Proto je často kontrolovala. Kloboucký pan Josef Jahoda byl její kočí a vozil jenom ji. Na podzim, když se vozila cukrová řepa nebo brambory na vagóny na Kloboucké nádraží, dvakrát i třikrát se jela přesvědčit, zda dobře vážili. Bylo tomu tak i při žních a vlastně po celý rok. Jednou se stalo, že při rychlejší jízdě koně najednou prudce uskočili stranou a paní baronka vyletěla z kočáru obloukem hlavou do příkopu, kde se okamžitě postavila na nohy. Prudkou jízdou červená ve tváři s hezky rozcuchanými vlasy se otázala: "Pane Jahoda, viděl jste tu duchapřítomnost?". "No, no viděl, ale u nás tomu paní baronko říkáme jinak.. . . . ".

Na obhospodařovaných pozemcích pěstovali ječmen, oves, žito, pšenice se tenkrát pěstovala málo, z okopanin cukrová a krmná řepa, brambory, kukuřice. U statku byly vybudovány dva skleníky, ve kterých se na prodej pěstovala raná zelenina a pro široké okolí veškerá přísada. V maštalích stál hovězí a vepřový dobytek, koníčci byli ustájeni zvlášť tažní do kočáru a zvlášť pod sedlo. 100 kg ječmene se prodávalo za 70 Kč i oves byl za 70 Kč, žito bylo o 20 Kč dražší. Pan správce i mladá paní měli štěstí a vše jim vycházelo. Námezdní dělníci z okolních vesnic byli velmi levná pracovní síla a navíc jí byl dostatek.

Politické nebe se začalo zachmuřovat a z vedlejšího Německa přicházely neradostné signály. Po Norimberském sjezdu NSDaP a Hitlerovým nástupem politické nebe zčernalo. Pro osoby židovského vyznání se připravoval holocaust a žel jen někteří si to uvědomovali. A kdo nebyl slepý, jasně viděl, že válka je naspadnutí. V září 1937 zemřel president T. G. Masaryk a po něm byl zvolen prezidentem dr. Edvard Beneš, který byl pravou rukou Masaryka. Vynakládal nesmírné úsilí k zachování světového míru, ale jeho snaha byla marná. Světovým děním a tlakem páté kolony na naši suverenitu byl přinucen skoro tajně a týden před 19. oslavami samostatnosti Čechů a Slováků 22. 10. 1938 z Ruzyně letecky opustit vlast. Tenkrát nevěděl, že na šest dlouhých let.

Paní baronka přehodila výhybku a po rozvodu začala racionálně přemýšlet. Nejdříve požádala úřady o československé občanství a za vydatné podpory a důvěrné známosti s okresním hejtmanem dr. Drábkem jí bylo k 1. 1. 1938 uděleno. V tomto životně důležitém rozhodování nebyla sama, ale denně bylo konzultováno a pečlivě připravováno s panem Beschützem, hlavně jemu šlo o život. Mladý Oskar z pražského konzulátu vozil špatné zprávy. Beschütz jako Maďar cestovní pas vlastnil a paní baronka o něj jako čs. občanka ihned požádala. Při vyřizování mezinárodního cestovního dokladu nebylo shledáno závad. Pas byl vydán. Přesně za rok a den paní baronka se svým milým koncem ledna 1939 opouští Časkovec a přes Francii loď míří k americkým břehům, k zemi neomezených možností. Dnes už se dá s přehledem říci, že útěk byl proveden na poslední chvíli, protože za šest týdnů, 14. března 1939, by už bylo pozdě. V té době Hitlerova vojska neprodyšně uzavřela hranice a obsadila všechny úřady, letiště a kasárna. Nastal protektorát. A okamžitě se jezdilo vpravo, u nás a v Anglii se jezdívalo vlevo a německo-české nápisy zdůrazňovaly "rechts fahren". Tady se zprávy o ní na nějaký čas ztratily a ví se, že až v roce 1941 se provdala za amerického občana pana Bogardyho a také že znovu požádala tentokrát o americké st. občanství, které 10. 9. 1945 získala. To jí bylo přesně 56 let. Víme také o ní, že na podporu za boj o svobodu od roku 1942 do roku 1945 věnovala při různých sbírkách celkem 142 dolary, za což jí bylo poděkováno dokonce samým prezidentem Trumanem. Její poslední adresa byla 1326 Londondery Vicro Hollywod 46 California.

Vraťme se ještě na chvíli k mladému panu baronovi dr. Oskaru Mittisovi. Ten po útěku matky, o němž byl předem informován, převzal otěže hospodaření a určil nového správce Němce, který se o chod statku také dobře staral. Mladý Oskar přešel s celým pražským úřadem po anexi Rakouska a po zabrání Československého státu pod říšské vedení. Stal se z něj urostlý ani ne třicetiletý šikovný mladý muž, rád kouřil doutníky, pro které si jezdil do trafiky do Hostěrádek k paní Rozsívalové. Rád a často se vracel na Časkovec, teď už v důstojnické uniformě wehrmachtu. Využíval klidného prosluněného hostěradského údolí provoněného mateřídouškou a polním kvítím. U svých nadřízených i podřízených byl pro svou tichou povahu oblíben. Ví se o něm, že měl rád malé společnosti a také že protektorátní ministr pan Bertsch strávil s celou svou rodinou dovolenou na Časkovci a že okupační prominenti jezdili po celou dobu sem na různá veselí, na pořádané hony i na polní či lesní králíky, kterých byl plný les. Po pádu Francie byl převelen z Prahy do Paříže a když jel služebně do Berlína, neopomněl se zastavit doma na Časkovci. Tato zpráva se vždy roznesla po okolí a tatínci svých dcer a synů chodili s prosbou k baronovi prosit, aby nemuseli na nucené práce do Německa. Hlavně to byl 21. ročník. Děvčata i chlapci narození v roce 1921 museli na nucené práce. Když přinesli na arbeitsamt potvrzení o zaměstnání pro wehrmacht v důležitém odvětví, byli osvobozeni od této povinnosti. Zemědělství v tomto směru bylo zařazeno jako druhé hned po zbrojním průmyslu, pan baron nikoho neodmítl a všem, kdo přišel, pomohl. Jeho pouť pokračovala a po pádu Norska byl převelen z Paříže do Kodaně, měl štěstí, že nebojoval v zákopové, ale jen v administrativní válce. Tady jeho válečné putování téměř končí a jen ze sporadických zpráv víme, že se konce války dožil, avšak na Časkovec se nikdy nevrátil. Zůstal svobodný a před několika lety byla o něm poslední zpráva z Horního Rakouska. Věděl, že naši politici v plné výši podpoří poválečné Benešovy dekrety a že on i jeho maminka by na restituce neměli nárok.

Po roce 1945 bylo vnitřní zařízení z vilky rozpůjčeno a z části rozprodáno za asistence MNV Borkovany, kde je v archívu seznam zapůjčených a prodaných věcí, které ještě nestačili zničit sovětští vojáci. Knihovnu značně poškozenou zakoupil a knihy dosud vlastní p. dr. Gracián Tejral z Brna. Prvním národním správcem ze dne 7. 3. 1946 byl jmenován p. ing. Ludvík Panzner z Pozořic. Po roce 1945 na Časkovci bydlely dvě rodiny deputátníků, což činilo šest stálých zaměstnanců. Později v roce 1948 zde byla vybudována strojní traktorová stanice s několika traktory a zemědělskými stroji na rozorání mezí a scelení půdy na větší celky, které vidíme dodnes. Tímto popisem jsem chtěl uvést na pravou míru fámy, které kolovaly kolem rodiny Mittisových.

V současné době, tedy v roce 2001, je jejich tehdejší vilka téměř polorozbořená a ostatní budovy jsou rovněž značně zchátralé. Pozemkový fond ČR regionální úřad Břeclav na základě restitučních nároků vydal část statku novému zájemci, který se s plnou vervou pustil zatím do opravy alespoň střešní konstrukce zmíněné vilky. Chce zde vybudovat oázu klidu a využít nádherného přírodního prostředí a krás tohoto příjemného údolí. Docela vážně se zabývá myšlenkou vybudování "Penzionu pro retardované děti". A také by chtěl, aby se zde už konečně rozproudil idylický život a nebyl to jen opuštěný statek.

Nyní je bývalý dvůr z poloviny majetkem státu a z části je v soukromém vlastnictví. Žel většina objektů je na dnešní poměry pro zemědělskou výrobu naprosto nevyužitelná a navíc v zoufalém stavu. V poválečné době a začátcích koletivizace některé budovy sloužily jako státní traktorová stanice. Později zde hospodařilo JZD Borkovany, po sloučení s JZD Klobouky hospodářské budovy sloužily pro živočišnou výrobu a betonárku. Skotu na žír bylo ustájeno asi 140 kusů a 350 kusů vepřového. V současné době pro moderní živočišnou velkovýrobu jsou bývalé prostory pro kravíny a vepříny včetně sýpek neupotřebitelné. To však neznamená, že by zde nemohl pulzovat život v jiné podobě. Část dvora i přilehlých pozemků pozemkový fond už nájemci vydal, ten by měl sice velkorysé plány, ale vše záleží na tom, zda se najde smysluplný záměr a především realizační tým, který by ho naplnil. Atraktivitu této lokality zvyšuje bezprostřední blízkost hezkého lesa.

Obdobný osud postihl i Martinice. Po zániku martinického cukrovaru se toto "průmyslové" středisko kraje dostalo do agónie. Po dlouhé době se pokusil vzkřísit slávu tohoto údolí, sice v poněkud jiné formě, ředitel tehdejší Zemědělské školy v Kloboukách - ing. J. Morava. Celý prostor statku využívala tato škola jako svoje praktické školicí středisko. A tak několik desítek studentů jezdilo do Martinic na zemědělskou praxi. Byl zde dokonce vybudován dívčí i chlapecký internát, vepřín, nová porodna, kravín, polní mlat, dvě zastřešené velkokapacitní haly a jedna celopláštěná. K praktické výuce budoucích zemědělských odborníků bylo zde vše i se vším komfortem. Zase zde našlo mnoho lidí obživu, neboť vedle studentů zde pracovalo mnoho odborníků různého zaměření. Nebylo to vůbec jednoduché ze starých zchátralých budov vybudovat moderní a funkční výukové středisko. Ing. Morava svou houževnatostí překonal všechny překážky a dokázal zde toto vše vybudovat.

Po listopadu 1989 kdy přišla politická i hospodářská změna, se Martinice opět dostaly do slepé uličky. Střední zemědělská škola se transformovala a martinický školní statek se najednou stal přebytečným. Provozní budovy studenti opustili, strojní a technologická zařízení se demontovala a odvážela na jiné školy. Internát utichl a nakonec byl zbořen i poslední komín tehdejší fabriky. Martinický statek opět ztichl, i když několik set metrů nad ním pulzuje čilý silniční ruch mezi Brnem a Hodonínem.

O privatizaci teď už jen torza bývalého školního statku se přihlásila "Farma Časkovec", která se stala nájemcem a zároveň správcem zbytku majetku. Asi po tříleté nerentabilní činnosti se s hromadou dluhů spojila s boleradickou firmou ZEČI, která provádí zemědělskou činnost a v jejímž čele stojí trojice spoluvlastníků - Jaroslavem Procházkou, ing. Vladimírem Šlancarem a ing. Pavlem Veselým. Budovy a zařízení využívá pro svoji potřebu, především jako skladiště. Pozemky, na nichž bývalý statek hospodařil a studenti vykonávali svoji výrobní praxi, byly všechny pronajaty soukromým subjektům. Nový uživatel zvažuje ekonomiku možného zavedení živočišné výroby v kravínech a vepřínech. Podmínky jsou zde sice ideální, ale ekonomika je neúprosná. A tak martinický statek znovu čeká na svoji renesanci. Zda a kdy k tomu dojde, je velkým otazníkem. A stejně tomu tak je i v protilehlém údolí na Časkovci.

Pokud vše půjde takovým tempem a s takovým koncem jako osud pronájemcem vysázené lipové aleje u Časkovce, tak to bude cesta do slepé uličky. Po třech letech totiž přistižený vandal, který ukradl opěrné kůly stromků a některým uřezal korunky, přes oznámení na policii zůstává nepotrestán.

Za této situace je zatím daleko vzdálená idylická představa, že obě údolí vytvoří oázu klidu, kde v ekoturistických střediscích najdou pohodu, klid a zdraví nejen retardované děti a kde oživne čilý turistický ruch a za ohradami dvorů budou pobíhat koně, ovce, krávy, husy, kozy, slepice . . .

Josef Babáček,pronájemce a bývalý majitel v.r.
j. b.

Doplnění, pozdější zjištění skutečností v rodu Duffků. O tomto rodu jsou prvé zmínky roku 1300 z Lutychu v Belgii. Těsně po třicetileté válce, tedy asi 1648- 1649 přišli do Rakouska-Uherska na Moravu do Ostrovačic. Tady se po nějakém čase rozvětvil-část žila v Ostrovačicích, jiná v Rajhradě. Z rajhradské větve pochází pan Josef Koryčan, nyní žijící ve Veverské Bitýšce v ulici Za řekou 537, bohužel nelze s ním navázat kontakt. Jeho maminka byla Emma Duffková, některý z nich je na Floridě patrně Renné

Bratranec barona dr. Oskara Mittise , H e r f r i e d "Friedl", Klomuller, oba uvedeni na parte ze dne 8. srpna 1922, jako prasynovci Josefu Duffkovi, koupil zemědělský statek poblíž rakouského Grazu, jak již shora uvedeno, vystudoval gymnázium. A ve II. sv. válce sloužil ve Wehrmachtu jako průzkumný pilot pro Luftvaffe. Z jednoho bojového letu nad Francií se nevrátil, byl sestřelen francouzkými partyzány a zabit. Toto doplnění jsem získal od pí Evy Dvořákové (Duffkové), z Mariboru ze Slovinska. Doplněno květen 2010.


Informátoři
Jakobína Šťastná nar. 2. 5. 1910 Klobouky
Růžena Hutáková nar. 24. 11. 1910 Klobouky
Josef Hložek nar. 1916 Starovice


Použité materiály a literatura
Archiv Ministerstva zemědělství Praha
Pozemková kniha Hustopeče
Jan Herben - Do III. a IV. pokolení
Alois a Vilém Mrštíkové - Rok na vsi
Klobouky u Brna, minulost a současnost, 1969
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva Dvorakova Eva Dvorakova | E-mail | 29. září 2014 v 0:38 | Reagovat

Pane Babacek, tak jsem dokoncila rodokmen Duffku. Nic z toho, co mate napsano neni pravdou. Pan Korycan si privlastnil Duffky, sprizneny s nima byl velmi, velmi vzdalene, skoro vubec.
Prisli do Cech mnohem drive, pred Bilou horou. Korycanovo badani nema vedecky zaklad. Doplneni muzete smazat. Pozdrav ing. Eva Dvorakova

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama