Zkrácená hist. Hustopečí (1)

27. ledna 2014 v 19:50 | já

Zkrácená historie města Hustopeče

Josef Babáček

I.

Před 25 000 lety se v těchto místech, budoucím hustopečském údolí, proháněli lovci mamutů. Lidé chodili oblečeni ve zvířecích kůžích, jejich ženy a děti pod skalními převisy pečlivě hlídaly, aby nevyhaslo ohniště.
První zmínky o městě v této hezké kotlině, jejíž horizont je lemován sytou zelení a v severní části proslavenými mandloňovými sady, pochází ze 13. století. Od počátku 14. do konce 16. století patřily Hustopeče klášteru králové (Aula Regia). Ale již v roce 1247 se v místech dnešní Nádražní ulice nacházela ves s názvem Böhmendorf (Česká ves).
Hustopeče patří k nejteplejším z moravských krajů a také k nejdříve osídleným okresům, jak dokazují četné archeologické nálezy. Leží v nadmořské výšce 193 metrů.
V roce 1249 se nazývaly Ustopesch. Jméno Hustopeče vzniklo možná i z toho, že zde v letních měsících opravdu "husto peče". Jistě jde o prapůvodní slovanské osídlení, jak vyplývá z názvu. Také od nepaměti městem protéká dnes zaklenutý potok.
Na počátku 15. století využil nepokojů v zemi Hanuš (Heinrich/Jindřich) z Lichtenštejna. Roku 1407 Hustopeče přepadl, odehnal všechen hovězí dobytek a koně i s 32 osobami a osadu značně zpustošil.

O tři roky později Lucemburk markrabí Jošt (sídlil i zemřel roku 1411 na Špilberku) povolil městečku každoročně o sv. Havlu výroční trh (na němž se prodávalo ovoce a zelenina).
Kolem roku 1526 přišlo do Mikulova prvních asi dvě stě novokřtěnců-habánů. O dva roky později jich přišlo přibližně dvě stě s Filipem Blauärmelem i do Hustopečí a na dva tisíce s Jakobem Biedermanem do Slavkova. Tito novokřtěnci museli na příkaz vrchnosti opustit své domovy v Tyrolích, ba i ve Falci, Hesensku a Bavorsku. Tito Němci vynikali svou zručností, byli dobrými zemědělci a vinaři, ovládali výrobu keramiky, byli mezi nimi jircháři, pekaři, kováři, bednáři, stolaři, měditepci, felčaři a další, vyráběli i pivo, znali rovněž jiná potřebná řemesla, jež se uplatnila na vesnici i ve městech. Na Moravě se jim dostalo dobrého přijetí a zabezpečení. Stavěli si veliké domy pro dvě stě až tisíc osob, v nichž pak všichni společně žili a měli tam i své zaopatření. Domy nazývali "Haushaben", odtud patrně pochází jejich název "habáni". V domech byla velká kuchyň a prostorná jídelna i prádelna. Manželé měli své ložnice, svobodní zase své místnosti, každé pohlaví zvlášť. Mezi sebou se nazývali "bratři a sestry" a své děti křtili až ve dvanácti letech.

V roce 1533 přitáhl z Tyrolska Jakub Hutter (toto jméno se vyskytuje v Šakvicích dodnes), který smířil rozhádané hustopečské habány z rosickými. Po něm se pak všichni nazývali "huterovští". Dva haushabeny v Hustopečích obývalo na dva tisíce osob. Hutter se na čas vrátil zpátky do Tyrol, odkud posílal lidi na Moravu. Trvale bydlel v Hustopečích, ale v roce 1536 byl v Tyrolích zadržen a trýzněn. S roubíkem v ústech byl téhož roku v Innsbrucku upálen na hranici.
Haushabeny stály téměř po celé jižní Moravě - v Mikulově, Slavkově, Hustopečích, Bzenci, Vracově, Ivančicích, Bohuslavicích, Hodoníně, Staré Břeclavi, Bílovicích, Bořeticích, Pavlovicích, Čejkovicích, Bulharech, Dambořicích, Boleradicích, Starovicích i jinde.
Od roku 1600 bylo habánům přísně zakázáno usazovat se na nových místech a stavět další haushabeny. Rovněž jim bylo uloženo platit vysoké daně. Po porážce protestantů na Bílé hoře byli ze země radikálně vypovězeni. Na podzim roku 1622 vydal kardinál František z Ditrichštejna, správce Moravy, jménem císařovým "patent", kterým do čtrnácti dnů novokřtěnce vykázal ze země. Někteří byli nuceni se ve víře obrátit a pak teprve mohli zůstat. To je patrně důvodem výskytu velkého množství německých, dnes již počeštěných jmen v tomto regionu. Vypuzení habáni odešli hlavně do Horních Uher (Brodské, Leváry atd). Po čase však byli vyhnáni i odtud. Přes Švýcary se nakonec odstěhovali do Francie, Německa, Ameriky, Austrálie a Kanady, kde žijí dodnes.

U příležitosti 480. výročí příchodu Jakuba Huttera do Hustopečí se v domě U Synků konalo ve dnech 22.-25. srpna 2013 první slavnostní setkání za účasti asi dvaceti členů i dětí početné habánské komunity z těchto zemí. Na závěr pak proběhla v evangelickém kostele nedělní bohoslužba novokřtěnců určená zároveň i pro širokou veřejnost. Bylo také vysloveno přání vytvořit z Hustopečí centrum budoucího pravidelného setkávání habánských potomků.

Za panování českého krále a římského císaře Maxmiliána I. v roce 1572 došlo v dějinách Hustopečí k velké změně. Hustopeče byly povýšeny na město, jež se stalo centrem jihomoravského vinařství a od té doby jen vzkvétalo. Bylo povoleno konání týdenních trhů a místní i přespolní trhovci nabízeli na náměstí své produkty. Smíšené německo-české obyvatelstvo (Němci hovořili dolnorakouským nářečím) zakládalo nové vinice, budovalo nové vinné sklepy, domy a ulice. Vinice dosáhly rozlohy až 580 hektarů (!) výměry.
Třicetiletá válka v letech 1618-1648 krutě zasáhla nejen obyvatelstvo Hustopečí, ale celé jižní Moravy. Hustopečské obyvatelstvo se hlásilo převážně k luterské, protestantské víře. Náboženské třenice měly na všechny obyvatele neblahý vliv (a je tomu tak bohužel celosvětově doposud).
Úbytek lidí následkem válek a nemocí (moru a neštovic) v té době ve všech obcích byl velmi vysoký - v některých obcích počet obyvatelstva poklesl až o dvě třetiny! Vinice i pozemky pustly, nebylo nikoho, kdo by na nich pracoval.
Ve druhé polovině 19. století patřily Hustopeče rodu Lichtenštejnů. Až kolem roku 1850 (za Rakouska-Uherska) se Hustopeče staly významným centrem nejen politické moci a spadalo pod ně 95 obcí. Vedení obce v té době bylo německé, české obyvatelstvo bylo v menšině a nijak výrazně se neprojevovalo.

Větší obrat nastal až kolem roku 1880, kdy do města přichází větší počet Čechů z okolních krajů, a rozšiřují tak řady místních českých starousedlíků. O deset let později již zakládají čtenářský kroužek a divadelní spolek. Jeden z nich, úředník Filip Kuber, se stává hybnou silou českého kulturního dění v Hustopečích. Jeho žena Anna byla sestrou slavného secesního malíře Alfonse Muchy. Mucha byl tehdy čestným členem místního čtenářského kroužku a také namaloval oponu pro český divadelní spolek v Hustopečích. Filip Kuber by si zasloužil i po tak dlouhé době poděkování a větší pozornost například tím, že by se jeho jménem pojmenovala jedna z nově vznikajících ulic. Páni konšelé, nezapomínejte na věrné! Dnes v pohodlí a dobře najedení si už jen stěží dokážeme představit, že se tenkrát Češi neměli kde scházet, a už vůbec kde hrát česká divadelní představení. V té době byla tato výjimečná osobnost Filip Kuber zapáleným národním hrdinou, který hlásal: "Srdce vlasti - sílu národu!", a k prosazení české menšiny musel překonávat obrovské potíže s německým molochem.

Dne 28. října 1918 bylo město začleněno do samostatné Československé republiky. Již v září roku 1919 se v Hustopečích konaly první české hody. V roce 1934 byl zvolen první český starosta MUDr. František Hošek.
V následujícím roce pracovalo ve městě: 6 pekařů, 3 bednáři, 1 knihař, 3 kartáčníci, 3 pokrývači, 1 mlatec, 1 barvíř, 7 řezníků, 2 zahradníci, 7 malířů pokojů, 2 sklenáři, 2 kloboučníci, 3 nožíři, 2 košikáři, 1 kožešník, 2 modistky, 1 fotograf, 5 sedlářů, 1 kominík, 5 zámečníků, 5 kovářů, 6 krejčových, 5 krejčích, 8 ševců, 1 očař, 2 provazníci, 1 uzenář, 1 mydlář, 4 klempíři, 8 truhlářů, 1 hračkář, 3 hodináři, 3 koláři, 1 cukrář, 5 holičů, 2 stavitelé, 1 povoznictví, 3 přepravy, 11 hospod, 1 hotel Národní dům, 1 hotel Deutsch Haus, 1 hotel "U Koruny", 14 obchodů smíšeným zbožím, 1 Baťa, 2 železářství, 2 obchody s palivovým dřevem, 3 s uhlím, 4 s dobytkem a 4 s řezivem.
Zemědělci ve městě každý týden na malém trhu prodávali své přebytky, čímž zvyšovali svou životní úroveň, a občané tak měli zajištěny čerstvé produkty. Za první republiky se na náměstí pravidelně každý čtvrtek konaly "jarmarky" a trhy. Při jarmarcích stály u kostela stánky s lesními plody, vedle morového sloupu byla k dostání očištěná domácí drůbež (husy, kačeny, slepice a také kůzlata, která kupovali hlavně židé). Rovněž zde byly k dostání mléčné výrobky, tvaroh, máslo, sýry i uzené maso a vejce. Vážilo se miskovými vahami nebo mincířem. Cukráři měli své prodejní stánky také u morového sloupu a nabízeli perníky ve tvaru srdcí i jiných tvarů, pečené cukroví, turecký med, tvrdé cukrové špalky, černé pendreky a mydýlka. Pendreky a mydýlka se vyráběly zde v Hustopečích z lékořice v továrně Würfel (dnes Plynokov).

Na dnešní Jiráskově ulici se prodávala selata. Kuchyňské nádobí se prodávalo od kostela nahoru směrem k domu U Synků, smaltované hrnce, poklice, hrníčky, cedníky a další zboží leželo na zemi uložené v dřevité vatě. Občerstvení všeho druhu mělo místo v dolních prostorách náměstí, kde se na zvláštním uhlí ohřívalo a udilo maso, klobásy a párky. Bednáři nabízeli své výrobky v blízkosti prodejců selat a ve svých dílnách - sudy všech velikostí, putny, škopky, kádě, putýnky na vodu pro lidi i pro napájení dobytka. Obuvníci vystavovali své zboží pod kostelem, v místech, kde dnes stojí trafika. Od vysokých svátečních bot různých velikostí a barev, dámských lodiček a pánských polobotek i dětské obuvi až po domácí plstěné papuče. Výrobky byly zhotoveny z kůže poctivou ruční prací. Také vinaři nabízeli své víno ve sklepích označených věchýtkem slámy zavěšeným na hůlečce ("pod víchem"), kde se pak propíjely rukou dáním "haldamáše", tedy dohody o koupi či prodeji (bez právních zástupců).
Za rok 1929 bylo v hustopečském obvodu poraženo 584 kusů hovězího, 498 kusů telecího a 1 591 kusů vepřového skotu, čímž do městské pokladny přibylo 17 023 Kč. Zodpovědný vedoucí veterinární lékař byl Josef Fischer.
V listopadu 1875 byl v Hustopečích založen Dobrovolný svaz hasičů. Každá ulice měla svého hlásiče požárů, a ten ohlašoval požár ručním zvoncem. Obsluha ruční čtyřkolové stříkačky potřebovala osm mužů a tahali ji koně. Od 15. března do 15. června probíhalo každou neděli od 6.00 do 8.00 hasičské cvičení. B hadice měřila 35 metrů. Hasičský samaritán v obci, jichž bývalo i víc, zajišťoval i lehčí zdravotnickou službu. Každá národnost měla svoji hasičskou zbrojnici.
Lokálka tenkrát jezdila jen dvakrát za den k hlavnímu nádraží, v zimním období nejezdila vůbec, nestálo za to rozdělávat oheň v lokomotivě, která byla nazývána "Terezka" (patrně po někdejší císařovně). Tuto činnost provozovala paní Anna Vlčková. Po dobu nečinnosti lokálky tento výpadek zajišťoval autobus.

V prosinci 1922 se poprvé v Hustopečích rozsvítilo elektrické světlo. Po počáteční nedůvěře k této novotě si lidé na tuto vymoženost brzy zvykli.
Dne 7. března 1925 oslavovali Hustopečští 75. výročí narození prvního československého prezidenta, profesora T. G. Masaryka. Jako jedenáctiletý chlapec zde v roce 1861 začal chodit do dvoutřídního chlapeckého Německého reálného gymnázia. Jeho maminka, Hustopečanka (Kropáčková), mluvila německy, tatínek Slovák pocházel z Kopčan. V té době bydleli v Čejkovicích a Masaryk statečně bojoval nejen s řečí, ale i s učebními předměty. V průběhu roku se však stal premiantem. Bydlel v ulici Dobrovského, kde je nyní na tomto domečku umístněna pamětní deska. Jeho bratr Ludvík provozoval v Hustopečích tiskárnu. Oba jeho rodiče odpočívají na zdejším hřbitově, a pokud to prezidentský úřad dovoloval, jezdil se Masaryk poklonit jejich památce. Až později po tahanicích byla tato čistě chlapecká reálka rozšířena i pro dívky.
Na hlavním náměstí ještě v nedávné minulosti byly dvě historické památky. Morový sloup ze 16. století a kašna s čistou pitnou vodou zvaná "Zumberák".
Lékárna zde byla jedna "U Marie Pomocné" na ulici Horní Pánská (dnes Mrštíkova), kde již v roce 1860 blahodárně působili J. Pfeiffer a Eduard Russmayer, a to až do roku 1923. Následně je oba, také ke spokojenosti občanů, vystřídal J. Jokl.
Sbor českobratrské církve evangelické zde vznikl v roce 1882. Avšak již o dva roky dříve byla zřízena modlitebna v dnešní Mrštíkově ulici, kde se konaly jak české, tak německé bohoslužby. Podle profesora Hosáka, ještě před tímto datem měli faru i sbor na Böhmendorfu.
Nynější kostel byl pořízen za 15 000 zlatých. Slavnostně byl otevřen 1. listopadu 1900. Prvním farářem byl pan František Šebesta z Nikolčic. V kritické době před záborem pohraničí zde farářoval jen jeden rok pan Miloš Krybus. Po celou dobu okupace byl kostel uzavřen. Duchovní život započal panem farářem Karlem Šedivým v roce 1946, a ten zde sloužil do roku 1951.

II.

Při sčítání obyvatelstva v roce 1938 měly Hustopeče 3 719 obyvatel, z toho 1 812 Němců a 1 715 Čechů. Bohužel 15. března 1939 bylo město zabráno říšskou brannou mocí a stalo se na šest roků součástí třetí říše - Sudeten Gau, sudetským územím (do záboru přináležely také obce Zaječí, Kurdějov, Starovice, Popice, Strachotín a Pouzdřany). Počátkem roku 1940 mělo město 2 974 obyvatel, z toho 2 229 Němců a jen hrdinných 745 Čechů (asi dvě stě rodin), kteří zde zůstali po celou dobu okupace; kolem tisícovky osob tenkrát emigrovalo do vnitrozemí.
Někteří Češi, živnostníci, i po dobu okupace provozovali své živnosti. Pohleďte na zkrácený přehled o jejich činností, který je z 20. srpna 1942 do roku 1945 (někteří z nich ve své činnosti pokračovali i po tomto datu):

Blabla Eduard: pekařství, Brněnská ul.; Fribert Petr: bednářství, Schanzengasse; Halouska Josef: obuvník, Zámečnická 15; Chmel Antonín: uzenář, Bednářská 10; Juren Stanislav: obchod potravinami, páleným lihem v uzavřených nádobách, pekař, Bož. Němcové 44; Kurdiovský Ambrož: obchod emailovým zbožím, klempířství, Kostelní 9; Mašek Josef: strojní zámečnictví, Bož. Němcové 9; Lavický Alois: mydlářství, Mrštíkova 4; Musil Melichar: pokrývačství, Kovářská 7; Nečas František: cukrářství, Mrštíkova 8; Nohel Jan: knihařství, školní potřeby, papír, noviny, Náměstí 30; Patik Alois: malíř a natěrač, pozlacovač, Příční 14; Pokorný: bednářství, Pánská horní; Pitner: pivní zásobování, Nádražní 36; Poslušný: tabáková trafika, Brněnská 13; Mullerová Anna: smíšené zboží, potraviny, láhvové pivo, koloniál, uzenářské výrobky, alkohol v uzavřených sklenicích, později stojanový benzín, Brněnská; Sedláček Antonín: zahradnictví, Nová 57; Sedláček Josef (porevoluční starosta): obchod potravinami, Nádražní 20; Severa Josef (rovněž dobrý člověk): stolař, Kovářská horní; Schmidt Jan: mlynář, Nádražní 31; Straka Jan: mlátičkář, Kovářská 18; Šeda: hostinský, Dlouhý cíl; Štula: truhlář, Pánská; Synek (on i jeho paní byli vzácní lidé): obchod obleky, Náměstí; Vašina Albín: porcelánové a sklenářské zboží, Náměstí 3; Vašina Erich: elektro, Služební 2; Wessely: výroba octu, Služební; Zach Josef: smíšené zboží, láhvové pivo, alkohol v uzavřených sklenicích, Hřbitovní 13; Zástěra Bohumil: koňský řezník, Nádražní 28; Zbytek Antonín: malíř a natěrač, Hřbitovní 9.

První zmínka o římskokatolickém kostele sv. Václava pochází z roku 1330, duchovním správcem byl kněz Pavel. O dva roky později zde v letech 1332-1333 sloužil Štěpán, někdejší kaplan královny vdovy Elišky Rejčky.
Kněz Dr.Th. Josef Walouschek, německy mluvící, velmi oblíbený, nastoupil v roce 1938, ale dne 7. července 1941 byl zatčen gestapem a po výsleších o měsíc později byl převezen do koncentračního tábora Dachau jako politický vězeň. Po čtyřletém věznění, měsíc před koncem války, byl propuštěn a jako státní farář ve funkci kaplana sloužil ve znojemském kostele sv. Mikuláše až do roku 1946. Z této funkce dobrovolně odešel do rakouské diecéze St. Pölten, do městečka Scheibbs, později do krajského města Kremže jako územní profesor. Po něm nastoupil v roce 1942 Dr. Fridrich Rödel, který na tomto místě působil do roku 1945. Prvním poválečným knězem byl Karel Tesařík, ale jen do roku 1946. Po něm jen na rok páter Jan Evangelista Pavlík.
Dominantní věž pozdně gotického kostela se 26. února 1961 ve 03.15 hodin zřítila. Suť zasypala kůr i vstupní část a rozbořila chrámovou loď. V září 1962 dokončili dílo zkázy vojáci. Vojenské demoliční čety odklidily těžkými stroji zbytek a plocha byla zatravněna. Až v roce 1994 byl podle návrhu akademického malíře profesora Ludvíka Kolka postaven nový atypický kostel.

Hustopečští židovští spoluobčané před deportací:
Abeles: obchodník s koženým zbožím, domy, stodolami, Náměstí, dům a stodolu U Rakové (Svat. Čecha), stodolu na Alejní ulici (Vrchlického). Basch: obchodník (handlíř), Pánská 18 (Smetanova). Beck: rabín, Farní (Třebízského). Benedikt Adi: velkostavitel, Kovářská 9 Kollárova), v roce 1945 se z koncentračního tábora Terezín vrátil zpět. Berisch: dům U Rakové (Sv. Čecha). Czucka: 2 sestry, Brněnská. Czuska: Kovářská 3 (Kollárova). Czucka: handlíř dobytkem. Eisinger Valter: Brněnská 5. Eisinger Valter: obchod dobytkem, Brněnská 7. Eisner Sigfried (Vítězslav): Pánská (dolní) 20. Eisner: textilní zboží, Náměstí. Fink: zemědělec, Nádražní 52. Fink: ulice Služební. Fink-Einsinger Leo: železář, handlíř, Brněnská 11. Fischer Franz: zvěrolékař, jeho paní provozovala obchod látkami, Náměstí. Krakauer: železářství, Náměstí 1, Krakauerův dům, Náměstí 11. Askenes: obchod moukou, Horní Pánská 1. Hirsch: obchod potravinami, Horní Pánská. Krakauer James: obchod dřevem, Brněnská 55. Krakauerův sklad, Zelný trh (Hálkova). Landesman: zemědělec, Nádražní 4. Perschak: obilní sklad, Nádražní 6. Plaček Oskar: obchod uhlím, Zámečnická 11, v roce 1945 se vrátil z koncentračního tábora Terezín. MUDr. Podolier Moritz: Horní Pánská. Redlich: cihelna, místní dráha, Horní Pánská. Rosenzweig: obchod obilím, Náměstí. Stastný: obchod dobytkem, Služební 1. Stastný Herman: obchod dobytkem, Alejní 7. Stastný: Zámečnická. Synagoga: Dolní Pánská 7. Wachsmann Albert: potraviny, Brněnská 27, v roce 1945 se vrátil z Terezína. Wachsmann: obchod potravinami, Bednářská 6. Weis: kožešnictví, Alejní 3.
Z 32 rodin se vrátily jen tři osoby, p. Benedikt Adi, velkostavitel, p. Plaček Oskar, obchodník palivem, a p. Wachsmann Albert, obchodník potravinami. Tento posledně jmenovaný se vrátil v letním čase jako první z koncentračního tábora. Na jeho obchodě však již byl Viktor Henrich. Nelidským zacházením v koncentračních táborech přišlo o život po dobu okupace na osm milionů evropských židů.

Hned počátkem okupace roku 1940 přišlo do Hustopečí na pomoc zemědělství 40-60 francouzských zajatců, kteří byli přiděleni na práce v zemědělství, a nakonec pracovali všude, kde bylo potřeba. V dalším období jich přišlo dalších sto, byli využíváni na nejtěžší práce, místní funkcionáři žádali o další, žel jejich žádosti nebylo již vyhověno. Ke konci války byli všichni propuštěni.
Z hustopečských Němců, kteří byli povinováni vojenskou službou, se následkem válečných útrap 130 nevrátilo. Byli nezvěstní, či zbytečně zabití na různých frontách. Do dnešních dnů se uchoval jen soupis jejich jmen.

Na základě usnesení vítězné koalice USA, Anglie, SSSR, na zasedání tzv. Postupimské konference ze dne 2. srpna 1945, nemají i v budoucnu vysídlení němečtí občané žádné nároky na odškodné. Německo je vázáno mezinárodními smlouvami doplněnými v Paříži dne 26. května 1952 a 23. října 1954. Proto museli starousedlíci německé, maďarské, polské národnosti a ostatní kolaborující po skončení války opustit své domovy a vysídlit "ins Reich". Toto ustanovení platilo pro Polsko a Československo. Prezident Beneš měl na vysídlení jistě svou zásluhu, ale pak jen podepisoval toto usnesení vlády (dekrety).
Hustopečští němečtí obyvatelé po osvobození v dubnu 1945 nejdříve bydleli ve svých příbytcích a na rukávu nosili bílou pásku s velikým N. V pátek 29. března 1946 však museli opustit své domovy a byli ubytováni nejdříve v Národním domě, tam však brzy nebylo místo, protože k nim přibyli Němci z Kurdějova a ze Starovic, pak byli ubytováni ještě v německé škole na náměstí i v německé reálce, aby tím uvolnili své domy k dosídlení.
Prvních 262 osob (jejichž jmenný seznam existuje) z celkového počtu 3 120 mužů, žen a dětí připravených na odsun, společně přespalo v sobotu 30. března 1946 ve sportovní hale (Společenský dům). V neděli v dopoledním čase odjeli náklaďákem do Mikulova. Několik smíšených manželství a loajálních německých rodin však zůstalo v Hustopečích, například rodina Halšova (Ferdinand, Ervin, Eliška, Osvald, Mařenka a Otta; Ervin narukoval a sloužil jako kuchař na ponorce, ze zajetí se vrátil v roce 1947), Seidlova, Knollova, Zástěrova, Weishaupflova a další.

Každá odsunutá osoba si mohla vzít padesátikilogramové zavazadlo. Fotoaparáty, peníze, zlato a spořitelní knížky museli odevzdat. Také museli předat klíče od svých domů a vinných sklepů. Odjet museli přes Mušov, protože most u Věstonic přes Dyji byl při ústupu německou armádou zničen. Tam každý z nich dostal ještě tisíc marek do začátku a 6. dubna 1946 nastoupili do osobního vlaku o dvaceti vagonech (jeden vagon pro šedesát osob), v němž již byli soukmenovci i z jiných míst, a odjeli směrem na Wasserburg am Inn. Zde deset vagonů s šesti sty osobami jelo do Ebesbergu, kde tito lidé našli nové místo k životu. Již 13. dubna 1946 byli všichni v novém domově. Další velká skupina opustila Hustopeče 4. června 1946 a odjela směrem na Dachau v Bavorsku. Počátkem září 1946 byl vypraven zbytek německého obyvatelstva. Nejdříve odjeli do Maloměřic, kde byli ve vlaku shromážděni osoby a rodiny z různých míst, a vlak se vydal směrem Gerlachsheim in Nordbaden. V Rakousku zůstalo kolem 500 Hustopečáků, ostatních 2 400 bylo odsunuto do Německa. Odsunutého pana Klecandru (kostelníka) jsem znal a rovněž i jeho dceru Marii (Mici). Spolu byli odsunuti hned v prvním turnusu, i s čerstvě narozeným děťátkem (otec jako voják nezvěstný). S Mici jsem byl po tři měsíce zaměstnán v restauraci "U Koruny" (Miroslav Šmíd) na náměstí.
Ihned po přechodu fronty v dubnu 1945 byl na prvním zasedání místního národního výboru jako komisař, jak se tenkrát nazýval předseda MNV, zvolen starousedlík, studující teologie Bohuslav Varadínek. Spolu s Bohumilem Zástěrou (koňský řezník) a jinými zvolenými bohužel moc dobře nezvládali složitou poválečnou situaci a dopustili se několika chybných rozhodnutí. Jeho bratr Bronislav Varadínek se vrátil v roce 1947 jako příslušník Klapálkovy armády, už ženatý s Angličankou. Další bratr František byl nejstarším ze všech sourozenců, byl to velmi vzdělaný muž, gymnazista a zamilovaný do A. Mullerové. Když šel po frontě přes náměstí, ukazoval na kostelní ručičky a křičel: "Tyto jediné v Hustopečích nekradly." V noci tři dny před příchodem fronty v převlečení za tankistického poručíka (uniformu vzal raněnému v nemocnici) otočil v obci všechny ukazatele směrů. Motorizované ustupující jednotky bloudily a stále se vracely na stejné místo. Byl prozrazen a hledán vojenskou policií. Místní německý policejní velitel p. Weishaupfel (i s rodinou nebyl odsunut) jej upozornil, že ho hledá vojenská policie. Do příchodu fronty pak přebýval v Růženách, vinohradnických boudách. Jeho další bratr Václav byl řezník a prodával nejlepší maso a hlavně uzeniny ze všech pěti tehdejších řezníků, jako byl Němeček, Kody, Stašek a koňský řezník Novotný. Také měl dvě sestry, Jindřišku (Kurková) Vincencová a Mařenku (také Vincencová). Dvě sestry si vzaly dva bratry a později všichni odjeli do Kanady.
Budoucí teolog Bohuslav Varadínek byl kvůli uklidnění rozbouřeného dění ve městě z funkce odvolán a počátkem srpna 1945 byl zvolen novým předsedou městského národního výboru starousedlík Josef Sedláček, obchodník, velmi slušný a čestný člověk. Funkci starosty zastával až do nových politických voleb v roce 1948. Poté se věnoval družstevnímu obchodu jako drogista a v místních komunálních službách v ROH byl pak pokladníkem.
Zásluhou ředitele obecné školy Josefa Hanáka (jenž byl drobnější postavy) započalo vyučování již 1. června 1945, což bylo naprosto neuvěřitelné!

Autor těchto řádků procházel napříč (tenkrát jiné cesty nebylo) hustopečským náměstím v úterý 1. května 1945, kostelní hodiny právě ukazovaly 6 hodin a 5 minut ráno. Pochodoval z Popic do Morkůvek. Již od 20. dubna pomáhal s dalšími dvaceti kamarády sovětským ženistům nejdříve v Ivani postavit provizorní dřevěný most přes řeku Jihlavu, na který tenkrát už netrpělivě čekaly tři tanky zatím ukryté v křovinách u řeky a na opačné straně řeky zase několik vozatajů s nákladem střeliva.
V Ivani to však nedopadlo dobře. Němečtí minometčíci nám dobře mířenou palbou z Pálavy, nejdříve v noci bombami, zapálili střechu nad hlavou, kde jsme spali, a odpoledne téhož dne nás prudkou palbou, nejdříve těžkým kulometem a pak minomety, rozprášili, už od téměř dokončeného mostu.

( ... pokračování v dalším článku ... )
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ladislav Horák Ladislav Horák | E-mail | 17. dubna 2017 v 12:10 | Reagovat

Dobrý den pane Babáčku,
jmenuji se Ladislav Horák (1960) jsem přímým potomkem pana Hulaty starousedlíka z Hustopeč, jedna  z jeho dcer ( sestra mé babičky Hildy) si vzala za manžela pana Varadínka letce , bratra nechvalně známého
Bohumila ( viz.Krvavé léto 1945, autor Jiří Padevět). Jelikož se o této větvi předků v naši rodině moc neví, obracím se na vás, jesli máte nějaké povědomí o rodině Hulatů. Pokud vím,nebyli odsunuti ačkoli přišli jako němci o svůj majetek,pradědeček údajně těžce nesl příkoří Benešových dekretů a záhy umřel.
Jaký byl jejich vztah k Bohumilu Varadínkovi? Byla to složitá doba a jistě na ni nelze nahlížet černobíle.
S pozdravem Ladislav Horák, Ptení.¨

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama