Zkrácená hist. Hustopečí (2)

27. ledna 2014 v 19:47 | já

Zkrácená historie města Hustopeče

Josef Babáček
(2.část)

Ani jsme si nestačili posbírat své věci. Nejdříve se ozvalo několik dávek těžkého kulometu a pak následovalo snad dvanáct či patnáct minometných střel, a mostní konstrukce lítala v sedmimetrové výšce. Už jsme na nic nečekali, následoval neorganizovaný několikakilometrový útěk nejdříve přes pole a pak lesem, azimut směr domů. Ještě v lese jsme však narazili na další překážku, širší řeku Svratku. Následoval krkolomný přechod po uzounké a rozviklané lávce pro jednu osobu přes rozbouřenou řeku, v níž se valila až po okraj kalná voda i s utonulými domácími zvířaty a lidmi - jedna žena, dva němečtí a jeden sovětský voják -, a dokonce žebřiňák i s ojí.
Žízniví a zadýchaní jsme se ocitli v německé obci Pouzdřany. Tady jsme u obecní pumpy uhasili žízeň (voda páchla po záprtcích) a už v klidném dvouřadovém pochodu pokračovali po silnici směrem na další německou obec Popice.
Za Pouzdřany u boží muky nás zadržela sovětská vojenská polní stráž. Po krátkém domlouvání dvou našich zástupců s velitelem Popic se nakonec dohodlo, že jim pomůžeme postavit železniční most.

Takže již od 22. dubna do 1. května jsme pomáhali sovětským ženistům stavět železniční most, pod nímž vede silnice z Hustopečí do Strachotína. Zde bylo asi šest k smrti unavených, bledých ženistů v propocených uniformách. Připravovali materiál pro budoucí důležitý most. My přišli jak na zavolanou! Tato dvoukolejka byla jediná (!) vlaková spojnice ze Slovenska na Brno, jediné místo, kudy se mohly po železnici dovážet potraviny pro hladové Brňany a tolik potřebná munice pro vojsko. Ještě pořád byla válka! Most byl německými ženisty totálně zničen. V mostě zela po výbuchu ohromná díra. Pomůcky ke stavbě nebyly žádné a nové kolejnice, které ležely vedle na poli, byly dlouhé a velmi těžké. My měli jen ruce a skutečnou chuť to rychle opravit! U díry byly už navezeny rovné, dlouhé, silné smrkové kmeny a pražce.
Ubytováni jsme byli v Popicích, nebyli jsme však ve stavu armády, tak jsme se museli živit sami. Dva dny jsme byli bez jídla. Popice byla německá obec, obyvatele však vidět nebylo. Od sovětského velitele jsem obdržel bumážku, jako tavaryšč "Pováry", která mě opravňovala k návštěvě pěti domů (všechny bez obyvatel) na všechny světové strany, ovšem pod stálým ozbrojeným dozorem, abych si mohl najít brambory, zeleninu, omastek, koření a pokud možno, dej bože, i víno! Byli jsme mladí, mně bylo už dva měsíce osmnáct. Ozbrojená stráž nás však stále hlídala i před ubytovnou. Most jsme ještě s předstihem zdárně dokončili, počkali na zátěžovou zkoušku a pak byli propuštěni. Příští den po skorém budíčku jsme odpochodovali směrem na Hustopeče a Morkůvky.

Později, od října 1945 do srpna 1948, jsem byl zaměstnán v Hustopečích na Náměstí u pana Mirka Šmída, v hotelu "U Koruny" ("Zur Krone"). Hned vedle na domě Lavických (mydlárna) byla malá kasárna, jejichž velitelem byl četař Jindřich Rozinka. Armáda zajišťovala pořádek ve městě, spolu s městskými strážníky Josefem Machačem a Rudolfem Křehulou. Starosta Josef Sedláček svým seriózním vystupováním uklidňoval situaci. Pan Rudolf Schmidt (mlynář a dobrý člověk) se snažil se svým pomocníkem Alinkem Horákem a německým občanem Karlem Kánským (jenž nebyl odsunut) zajistit dostatek mouky nejen pro místní obyvatele. Hned po osvobození se mezi prvními začali vracet do svých domovů ti, kteří je před šest lety nuceně opustili. Mezi nimi byl i někdejší starosta Alois Kubáček, v partyzánské uniformě, na vývoj ve městě však již neměl žádný vliv. Denně přicházeli noví obyvatelé a radnice to neměla lehké. Rudolf Thám knihař, Josef Pacas, zemědělec z Borkovan, Stehlíkovi a další. Ze Židlochovic přišlo 85, z Klobouk 70, z Nikolčic 65, z Křepic a Divák 28 nových obyvatel. Hned v květnu začal fungovat okresní národní výbor, nynější gymnázium, prvním předsedou se stal Karel Hrdlička a dobří úředníci Ladislav Zbožínek, Vaníček, Oldřich Šenekl, Martin Košulič, F. Pešák, Zdeněk Brouček, Liška a další. Republika se probouzela. Platilo se protektorátními penězi a československými poukázkami. Lístkový systém zavedený 1. června 1939 platil i nadále až do 1. června 1953 a v tento den byla rovněž provedena výměna peněz. Na lístky, tzv. přídělový systém, bylo všechno zboží: cukr, mouka, uzeniny, maso, kuřivo, obuv, oblečení i snubní prstýnek. Dne 1. června 1953 občané, kteří měli peníze uložené v bance, je mohli vyměnit, a to tak, že za 100 Kč starých obdrželi 20 Kč nových! Kdo měl peníze doma v kredenci vyměnil je 100 Kč starých za 2 Kč (!) nové. To byla rána. Byly povinné dodávky obilí, mléka, masa a vajec.
Po válce byl naprostý nedostatek stavebního materiálu a spotřebního zboží všeho druhu. Rádia, ledničky, pračky, prádlo, obuv, cihly, vápno, všechno chybělo.

III.

Hustopeče byly osvobozeny 16. dubna 1945 vojsky 2. ukrajinského frontu, jejichž velitelem byl Oděsan Rodion Jakovlevič Malinovskij; jeho pomník od sochaře Vincence Makovského stojí na stejnojmenném náměstí v Brně. Malinovskij nejdříve velel 3. ukrajinskému frontu, ale od května 1944 již 2. ukrajinskému frontu. Perfektně mluvil francouzsky, sám osobně vyslýchal zajaté rumunské důstojníky, kteří studovali tenkrát válečnou školu ve Francii. Jeho vítězná vojska postupovala i v těžkých bojích zejména o Budapešť, kde nepřítel přišel o 188 000 mužů zabitých a 60 000 zajatých.
V den osvobození Hustopečí 16. dubna 1945 byla zahájena Rudou armádou dosud nevídaná ofenziva k dobytí Berlína! Ale než přišli rudoarmějci do Hustopečí, generál Plijev vydal rozkaz k soustředění všech jednotek Jezdeckého mechanizovaného sboru v již osvobozeném městečku Lanžhot. Během noci z 12. na 13. dubna vydal další rozkaz: 13. dubna v 6.00 hodin ráno zaútočí jednotky 4. gardového jezdeckého sboru ve směru Hrušky, Moravský Žižkov až Kobylí.

Němci stáhli své jednotky z Lanžhota do předem připravených obranných pozic, podél železniční tratě Břeclav-Hodonín. Využili svažitého terénu, terénních vln a svodnice Trkmanky, kde se opevnili a také najednou vypustili Kníničskou přehradu, čímž na Břeclavsku vznikly obrovské záplavy. Až týden stáli kozáci u Lanžhota s koňmi až po břicha ve vodě.
Týnec obsadili pancéřoví granátníci 8. pancéřové divize. Po celé délce fronty nepřítel vedl boj na zdrženou. V noci na 14. dubna se německé jednotky stahovaly s tanky a dělostřelectvem přes Moravský Žižkov. Při ústupu Němci zapálili naftový vrt. Bylo štěstí, že se sám uhasil. Ráno po šesté hodině začali vojáci 6. orelské divize pronikat do obce. Němci ani nestačili odtáhnout děla, a tak je zničili až na jedno, kterého se sovětští vojáci zmocnili a postřelovali jím utíkající vojáky wehrmachtu, kteří se stahovali k Velkým Bílovicím.
V Bořím lese u Poštorné 12. dubna vyhodili Němci muniční sklad Munu a ve městě Břeclav zapálili cukrovar a také začali ničit všechny mosty, železniční i silniční, i přes řeku Dyji.
Charvátská Nová Ves byla osvobozena až 21. dubna!!! Jako první do Břeclavi pronikli vojáci 136. střeleckého pluku kapitána V. V. Siljavy. Nádraží bylo těžce poničeno.
Zatím v Brně na letišti u Tuřan byla I/JG 53 s 27 bojeschopnými stroji BF 109 (stihací), která měla být rozpuštěna. Její velitel Hptm. (kapitán) Lipfert sehnal potřebné palivo i munici a pokračoval v boji.

V noci na 15. dubna 1945 zjistil průzkum 7. mechanizovaného sboru, že jednotky 1. gardového jezdeckého mechanizovaného sboru a 50. střeleckého sboru obsadily prostor pro rozvinutí tankového útoku směrem Hustopeče-Klobouky-Brno. Nepřítel měl v útočném pásmu asi 35 tanků a útočných děl.
Maršál Malinovskij vydal rozkaz v neděli 15. dubna 1945: toho dne v 9 hodin provede 7. mechanizovaný sbor v součinnosti s jednotkami 1. gardový jezdeckého mechanizovaného sboru a 53. armády útok na linii Vranovce-Židlochovice-Těšany a dále na Brno tak, aby Brno bylo obsazeno do večera 16. dubna!!!
V neděli 15. dubna v 9 hodin přešly jednotky 7. mechanizovaného sboru do útoku. Z Kostic vyrazila 16. mechanizovaná brigáda a s ní postupovaly jednotky 6. gardového jezdeckého sboru - 8. gardová dálněvýchodní jezdecká divize, levý bok jejich postupu zajišťovala 13. gardová jezdecká divize. V 15 hodin pronikly tanky k říčce Trkmance východně od Velkých Pavlovic. Od Kobylí byla říčka upravena jako protitankový příkop zvýšením břehů, které byly navíc zaminovány, a byla sem také zaměřena protiletadlová děla z Přítlucké hory, kóta 292 m od Zaječí, a děla od Němčiček a z lesů od Morkůvek.
Postup brigády byl pozastaven, pěchota 6. orelské divize však pokračovala v boji, překonala říčku a postupovala na Pavlovice. Nepřítel na ni však zaútočil třemi tanky s podporou palby útočných děl a raketových vrhačů. Pěchota se musela stáhnout zpět za říčku Trkmanku. Tanky 16. mechanizované brigády se stáhly napravo směrem na Bořetice. Za pomoci protitankových děl byli Němci odraženi a pěchota zaútočila korytem Trkmanky na Velké Pavlovice. Útoku předcházel nálet bitevních letadel Iljušin-2 (Il-2) na Pavlovice. Byl zničen lihovar a několik domů, zahynuli dva občané a několik německých vojáků. Jako první pronikla do Velkých Pavlovic pěchota 125. střeleckého pluku pod velením poručíka Šramka, s podporou 131. dělostřeleckého pluku nadporučíka Bondareva. Sovětských vojáků padlo sedmadvacet. Zároveň byla obsazena kóta 226 východně od obce. Jednotky 243. střelecké divize osvobodily Bořetice za ztráty sedmi vojáků.

V Ladné působil od 27. října 1944 radista paraskupiny TOLA Vlastimil Žák, četař československého armádního sboru v SSSR. Jako totálně nasazený se s německou stavební firmou ocitl v Rusku. Přešel k partyzánům a s jejich pomocí se v listopadu 1943 dostal k Rudé armádě. Byl poslán do československého výcvikového střediska do Buzuluku a odtud k paravýcviku k 2. paradesantní parabrigádě do Jefremova. Radiovýcvik prodělal v Bykovu u Moskvy a zde také byla sestavena paraskupina TOLA: rotný Kraus, četaři Žák a Fiala, pod sovětským velením. Dne 27. října 1944 odstartovali z letiště Kalinovka, cíl střední Slovensko. Po příletu nad západní Slovensko se dostali do protiletadlové palby, pilot zazmatkoval a vysadil je na jihu Moravy. Četař Žák přistál na poli u Širokého Dvora blízko Ladné. Velitel pararoje přistál na návsi ve Tvrdonicích a za pomoci místních se dostal na Slovensko. Osamocený Žák měl radiostanici zamaskovanou jako kufr, batoh s potravinami, finský nůž, pistoli TT s náboji, jed a velkou částku peněz v markách, slovenských a protektorátních korunách. Pod kombinézou měl civilní oblek. Ukryl se do kukuřice a přečkal zbytek noci.
Když ráno přijel na pole selský vůz, vyšel četař Žák z úkrytu a dal se s rolníkem do hovoru. Vydával se za pracovníka naftových dolů, který shání potraviny pro své spolupracovníky. Rolník Sýkora mu pomohl naložit věci na vůz, kde je zakryli kukuřicí. Když přijeli do stavení, Žák řekl Sýkorovi, že je parašutista, ten mu nevěřil a chtěl vidět padák. Druhý den ještě se dvěma syny ho šel hledat. Našli ho, byl popsán azbukou, a tak mu uvěřili. Na místě seskoku našli ještě kompas a rukavice, které ztratil.

Vysílačku s pomocí starosty Netopila umístili na sýpku obilí a synové starosty, Rostislav a Přemek, dělali četaři Žákovi spojky. Získané zprávy o pohybech vojenských nákladů z břeclavského nádraží (tyto zprávy jim předával francouzský zajatec pracující na nádraží) Žák posílal do svého ústředí. Poslední zprávu o rozmístnění německé obrany u řeky Moravy a Dyje v okolí Břeclavi a Podivína odvysílal počátkem dubna. Když 15. dubna přišli kozáci 13. gardové jezdecké divize, četař Žák se ohlásil jejich veliteli, sdělil mu své kódové číslo, odevzdal osobní zbraň a vysílačku. Velitel ho s doprovodem nechal přepravit do Břeclavi, kde jej očekával jeho řídicí velitel Medvěděv. V Bratislavě se později sešel s četařem Fialou. S rotným Krausem se již nesešel, ten byl vyšetřován NKVD za svoji činnost na Slovensku.
Nejblíže k Brnu postoupili 16. dubna kozáci 6. gardového jezdeckého sboru, střelci 6. orelské střelecké divize a tanky 16. mechanizované brigády. Po překonání odporu pod Hustopečemi zaútočila pěchota okolo místní železniční tratě na město. Kozáci postupovali na Kurdějov, který byl okolo poledne dobyt za ztráty dvanácti vojáků. Všichni obyvatelé byli ihned dočasně odstěhováni k rybníku Loučky, z důvodu umístnění štábu 1. gardového jezdeckého mechanizovaného sboru (generál Plijev) v obci, který zde byl až do 21. dubna 1945.
Od soboty 14. dubna 1945 probíhaly na nebi nad Hustopečemi letecké souboje a rachot kulometů a vzdálené dunění od Břeclavi ohlašovalo blížící se frontu. Další den, tedy v neděli, už dopadaly letecké bomby na určené cíle a na obranné postavení 711. pěší divize werhmachtu i 8. pancéřové divize a stále pokračovaly letecké souboje. Hlídkující šestice Jak-9 nad Hustopečemi napadla skupinu pětadvaceti Fw 190 F (SG 4.). Údajně byly sestřeleny tři Fw 190 F. Během boje byl sestřelen Jak-9 od 13. letecké divize. Letoun se zřítil u Nížkovic, pilot se zachránil na padáku, gardový poručík I. I. Jašin byl zajat, ale utekl. Ve městě hořelo již několik stavení.

V neděli 15. dubna ve večerních hodinách byly osvobozeny Starovičky beze ztrát na životech civilních obyvatel.
Pondělní ráno 16. dubna se probouzelo v krásný slunečný jarní den s příslibem horkého dne. A horko skutečně bylo. Ze Staroviček směrem na Hustopeče před devátou hodinou vyrazil tankový průzkum tří strojů vedený podporučíkem Mirenkovem. Kopírovali silnici, která byla podminovaná. Za vesnicí v prostoru bývalého mlýna (křižovatka na Horní Bojanovice) se Mirenkov dostal do nepřátelské palby. Ve vzdálenosti asi dvou set metrů se náhle objevil německý "panter", jehož střela Mirenkova minula. Jako první pak vystřelil Mirenkov a dvěma granáty tank zničil. Pak střílel na prostřední vzdálenější tank, který rovněž začal hořet. Ale i nepřátelská palba byla účinná, jeden granát se svezl po kupoli a roztříštil se opodál, jiný explodoval pod korbou. Vojáci byli zavaleni dýmem i ohněm, krvácející řidič Kurdjašov upadl na řízení a motor tanku byl zničen. Osádka však pokračovala v boji, až vyřadila i ostatní dva tanky. Během bojů přijela posila a vytlačila ostatní obrněnce na okraj města Hustopeče.
Kolem deváté hodiny počala bitva o Hustopeče. Část Rudé armády se tlačila kolem železnice, druhá kolem silnice Starovičky-Hustopeče, která byla podminovaná, a třetí část přes vinohrady od Velkých Pavlovic. Za sebou zanechávali na polích a ve vinohradech zničené tanky a doprovodná vozidla obou armád.

Na Hustopeče ve 12 hodin útočila vojska 13. gardové jezdecké divize 1. jezdeckého mechanizovaného sboru vedená generálmajorem G. A. Bělousovem: 46. gardovým jezdeckým plukem, 48. gardovým jezdeckým plukem, 50. gardovým jezdeckým plukem, 50. tankovým plukem a 141. gardovým armádním minometným plukem.
Ve 14.30 hodin zaútočila vojska 7. gardového mechanizovaného sboru, jemuž velel generálmajor F. G. Katkov ve složení 2. motostřelecký prapor a 3. mechanizovaný prapor. Kolem 19. hodiny ještě přichází 6. střelecká divize od 42. gardového sboru 53. armády, velitel: plukovník A. L. Makarov, ve složení: 8. raketometná dělostřelecká brigáda, 33. raketometná brigáda a 17. pluk gardových minometů "Čerkasský". To už Hustopeče byly téměř bez nepřátelských vojáků.
Velmi tvrdé souboje probíhaly od božího rána po celý den, bojovalo se o každý příkop, o každou ulici, o každý jednotlivý dům. Místní obyvatelé byli před krupobitím střel a střepin ukrytí ve vinných sklepích a všude, kde se jen dalo. I tam někteří přišli o život. Útočící však zaplatili cenu nejvyšší, na 380 mladých životů vyhaslo, třikrát tolik jich bylo po různých obvazištích těžce raněných, někteří z nich zemřeli a jsou pohřbeni na společném pohřebišti v Hustopečích. Také zde byl vysoký počet nezvěstných.
Tankisté generála Katkova 7. mechanizovaného sboru k večeru 16. dubna provedli průzkum bojem směrem na Velké Němčice, využili díry v obraně nepřítele a postupovali na Velké Němčice. U dvora Nová Ves narazili na silný odpor a po ztrátě jednoho stroje se stáhli do Uherčic. Němečtí obránci v této části postupu Rudé armády narychlo vybudovali kolem Velkých Němčic velmi silnou kruhovou obranu.

Brzy ráno 16. dubna provedly sovětské letouny průzkumný let nad jižní Moravou a na letištích bylo zjištěno 139 nepřátelských letadel. Stihací 331. sovětská letecká divize napadla postavení u Klobouk a hlídkující šestice letadel Jak-9 (13. gardová stihací letecká divize) napadla v prostoru Hustopečí skupinu pětadvaceti letadel Fw 190 F (SG 4). Během boje byl sestřelen Jak-9 od 13. gardové letecké divize, zřítil se u Nížkovic a pilot se zachránil na padáku.
Souboje pokračovaly i 17. dubna a o jejich průběhu se můžeme dozvědět například z deníku, jenž se zachoval u německého pilota Uffz. Rolfa Bocka, kde mimo jiné píše: "Po doplnění paliva v 17.10 jdeme opět na start, k doprovodu Fw 190 F na přepravu v Uherčicích, zde jsem napadl postavení flaku. Vzápětí jsme byli napadeni skupinou Jaků-9. V nastalém souboji byl sestřelen Uffz. Rauch, který se zachránil na padáku, a jeho druh Fehnrich Allchiewski [1] který zůstal nezvěstný." Tolik jeho zápisek.

[1] Fehnrich (čekatel důstojnické hodnosti) pilot Allchiewski Fw 190 F po souboji s Jakem-9 ve čtverci Kobylí-Klobouky-Brumovice-Boleradice smrtelně raněný a hořící zapálil stodolu a dva domky a spadl na dvorek domu č. 199 v Morkůvkách. Část jeho levé paže i s hodinkami se po pěti letech našla v sousedním domě při čištění okapu.

Ráno 17. dubna zaútočilo deset tanků 41. gardové tankové brigády s podporou kozáků 8. gardové jezdecké divize směrem na Velké Němčice a útok byl odražen za ztráty devíti tanků. Po těžké porážce se zbylé jednotky začaly stahovat k Uherčicím. Vojska odtud měla zaútočit ve směru Přísnotice, Žabčice, Hrušovany, Rajhrad a Brno. Když se nepodařilo prorazit přes Velké Němčice, zaútočili vojáci 243. střelecké divize od Křepic na Nosislav, kterou obsadili prakticky bez boje. Tím se však obránci Němčic 711. pěší divize wehrmachtu dostali do obklíčení, i přesto však urputně bojovali dál.
Boje o Němčice trvaly dva dny (!) až do 18. dubna ráno, v 6.30 hodin byli osvobozeni příslušníky 40. armády, 6. orelskou střeleckou divizí, 333. střeleckým plukem, praporem pod vedením kapitána Bočanova [2].

[2] Dva dny po osvobození Velkých Němčic, tedy již 20. dubna, kolem poledne pochodoval autor s dalšími 41 kamarády přes Velké Němčice do Ivaně stavět most přes řeku Jihlavu. Některé domy kolem silnice ještě doutnaly, ulice byly liduprázdné a silnice dosud neuklizená byla plná skla a rumu z rozbitých domů.

V prostoru hustopečského hřbitova bylo v lednu 1946 zřízeno půlkruhové pohřebiště, kde jsou pochováni padlí z celého okolí. Podle statistik zde odpočívá 1 875 sovětských vojáků, z toho 98 důstojníků; k velkému zármutku rodin se nevrátilo tolik mladých mužů, zbytečných obětí, ke svým rodinám. To samé platí i pro druhou stranu. Počty padlých v obou případech jsou jistě několikanásobně vyšší.

V době do 5. a 6. května 1945 se v Hustopečích a jeho okolí soustřeďovaly jednotky 6. gardové tankové armády, velitel generálplukovník A. G. Kravčenko, před pražskou operací.
5. gardový tankový sbor, velitel generálporučík M. J. Saveljev, ve složení: 20. gardová tanková brigáda, 21. gardová tanková brigáda, 22. gardová tanková brigáda a 6. motostřelecká brigáda plus sedm pomocných pluků, která do 8. května opustila město, postupovala směrem na Pohořelice, Třebíč, Jihlavu a Benešov.
2. gardový mechanizovaný sbor, velitel generálporučík K. V. Sviridov, ve složení: 4. gardová mechanizovaná brigáda a 6. gardová mechanizovaná brigáda, plus devět pomocných pluků, také do 8. května opustil město ve směru: Miroslav, Jaroměřice nad Rokytnou a Pelhřimov.
9. gardový mechanizovaný sbor, velitel generálporučík I. P. Suchov, ve složení: 18. gardová brigáda reaktivního dělostřelectva, 30. gardová brigáda reaktivního dělostřelectva, 31. gardová brigáda reaktivní dělostřelectva, 46. gardová tanková brigáda, plus šest pomocných pluků, rovněž do 8. května opustil město ve směru: Moravské Budějovice - Praha.
Den nato byl vyhlášen MÍR.

Po odchodu tolika vojsk z města bylo najednou všude dostatek volného místa. Začala pracovat samospráva a vše se připravovalo k mírovému uspořádání. Mír byl nakonec vyhlášen o půlnoci z 8. na 9. květen 1945. Zbylá armáda ve městě to oslavila několikaminutovou palbou do vzduchu ze všech dostupných zbraní. V Evropě skončila druhá světová válka a začalo se bilancovat, sčítat škody. Připravovalo se nové politické uspořádání. Začínal se rýsovat nový svobodný život. Počátky však nebyly snadné, byl naprostý nedostatek všech základních lidských potřeb, od obutí, oblečení až po stavební materiál. Většina domů následkem válečných událostí byla poškozená, tohoto stavebního materiálu bylo potřeba ze všeho nejvíce. Ale radostí nad ukončení šestileté okupace se tyto nedostatky snáze překonávaly.
Do města do svých domů se vraceli reemigranti a noví obyvatelé osidlovali opuštěné domy. Probouzela se kultura, ať už šlo o představení ochotnického divadla či kina. Divadlo mělo v Hustopečích dlouhou tradici, tak bylo na co navázat.
Po volbách v roce 1948 došlo v celém státě ke změně. S pomocí Sovětského svazu zvítězila komunistická strana, která se ujala vedení. Došlo ke znárodnění všech výrobních i nevýrobních podniků, nemocnic, letišť, elektráren, dolů. Zemědělské pozemky se zcelily, vznikla Jednotná zemědělská družstva, přes nedůvěru k této novotě se v počátcích s velkými potížemi společně hospodařilo. Vybudovaly se vepříny, kravíny, slepičárny a také útulky pro děti pracujících matek. V některých základních školách děti dostávaly zdarma denně 0,7 l čerstvého kravského mléka. Každý občan musel někde pracovat, být zaměstnán, jinak byl stíhán policií. Lékařské, nemocniční i stomatologické ošetření bylo pro každého zdarma. Později pracující v továrnách i v zemědělství dostávali za odměnu bezplatné zahraniční zájezdy. Bohužel jen do tzv. východního bloku: SSSR, NDR, Polska a Maďarska.
V polovině roku 1947 se v Hustopečích začalo stavět prvních asi deset bytových jednotek, projednávala se možnost plynofikace celého města a také postavení závodu na zpracování ovoce a hroznů. Byly vysazeny mandloňové sady, kterým se až dosud velmi dobře daří.
Z továrny Würfel na cukrovinky se stal nejdříve podnik Drukov, pak Plynokov na výrobu propanbutanových lahví, v čele s panem Jaroslavem Markem, který závod nebývale rozšířil a proslavil.

V polovině padesátých let se původně z gymnázia vybudovala nemocnice, v čele s ředitelem MUDr. Jaroslavem Kučerou, která měla 144 lůžek a tři sanitní auta. Později ještě vedle nemocnice byla postavena poliklinika. Počátkem šedesátých let se započalo s výstavbou veterinární nemocnice, jejímž ředitelem se stal MVDr. František Batěk.
Krátce po osvobození nastalo v Hustopečích i kulturní obrození, v jehož čele stál odborný učitel Vilém Klíma, bodrý a nezapomenutelný, jenž se navrátil z koncentračního tábora značně podvyživený a vychrtlý. V polovině padesátých se stal režisérem ochotnického divadla Jaroslav Jeřábek, pod jehož vedením divadelní soubor exceloval a nastudoval hry jako Královna Dagmar, Maloměstské klepny, Těžká Barbora, Zdravý nemocný, Morálka paní Dulské a další. Ve hře Morálka paní Dulské v ženské hlavní roli excelovala nezapomenutelná paní Marie Krejčí, která se nesmazatelně zapsala do povědomí diváků. Z režisérů si zaslouží pozornost ještě Jiří Binek, Jan Hofbauer, Jiří Měřínský, Alois Weis, Karel Wohlgemut, Jiří Merliček a další.

Z ochotnických herců (jen malá část): Růžena Hrabalová, Aleš Janšta, Mirek Otřísal, Jiří Merliček, Juliana Vrbová, Jitka Šemorová, Václav Veleba a mnozí další. Někteří z nich hrají dosud.
Po roce 2000 pod vedením starosty města Ing. Luboše Kuchynky se nebývale rozpoutalo soukromé stavebnictví. Ve velmi krátké době vyrostlo asi sedm nových ulic, čímž se radikálně zvýšil počet obyvatel, a tím i možnosti zaměstnání. Nechť se městu i jeho obyvatelům i v budoucnosti daří.

Historie je sůl.
Josef Babáček
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 WaclawL WaclawL | E-mail | 17. ledna 2017 v 21:24 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na josef-babacek.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama