Ozvěny pohnutých dob (1)

3. února 2014 v 18:50 | já

Ozvěny pohnutých dob

Paměti občana z Morkůvek
Josef Babáček
Obsah:
Úvod
I. Na Špilberku. Moje učňovská léta
II. Frontové střepiny aneb válka jako na dlani
III. Rekonstrukce válečných bojů z pohledu historika Marka Sekaniny
IV. Již se nevrátili
SEZNAM PADLÝCH SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ při osvobozování obce Morkůvky
V. Válečné osudy dvou morkůvských rodin
VI. Zbytky a trosky z malé plochy jedné bitvy
Předměty týkajících se válečných událostí 1945
VII. Poválečné radosti z osvobození
VIII. Hrdina z Morkůvek - František Peřina
IX. Památník padlým - anabáze kolem výstavby
X. Přílohy viz Galerie fotek

Úvod

Ne každá menší obec má tolik pozoruhodností jako Morkůvky.
Jednou z nich je válečné období a přechod fronty v dubnu 1945. Dosud byly zachyceny jen stručným konstatováním bojujících jednotek na obou stranách a nedochoval se ani počet padlých osvoboditelů.

Tato publikace odkrývá, sice z pohledu jednotlivce, průběh bojů a postup fronty, atmosféru z pozice vesnice, frontové běsnění. Válečná doba je viděna očima mladíka s řadou jedinečných podrobností. Začíná vitalitou malého učedníka v okupačním prostředí, který se v něm těžce orientuje, pokračuje přes nebezpečenství krvavých střetů bojujících armád, až po opojné poválečné chvíle, ne však bez ohrožení. Logickým vyústěním je pak ne zcela ledajaká dokumentace té zlé doby od uchovávání válečných reliktů, k seznamu těch, kteří se z jeho rodné vesnice již nevrátili ke svým a zůstala po nich jen zmínka na památníku, jedním z prvních společných pro všechny, kteří zůstali na válečném kolbišti. V tom horizontu má svoje nezadatelné místo ten, který byl daleko od svého rodného hnízda, ale stejně hořce prožíval bitevní vřavy, navrací se mezi své se svými zásluhami.

Předkládaná publikace se nechce tvářit jako vysoce erudované dílo, ale skromný svědek a připomínka všech těch smutných událostí.

Snad tedy přispějete, kteří se z potřebných pohnutek chtějí orientovat v tom temné období detailnější optikou nahlédnout na podrobnosti té doby. Snad se tyto vzpomínky dožijí alespoň malého uznání, jako si dnes ceníme dochované záznamy a svědectví pamětníků o době a událostech při pobytu armád v našich krajích, ať se jedná slavkovskou bitvu, prusko-rakouskou válku nebo středověké nájezdy či první světovou.

Jan Horák

I. Na Špilberku. Moje učňovská léta

V půli srpna roku 1941, ještě v nedokončených prázdninách, opouštím rodné hnízdečko a ještě neopeřený, čtrnáctiletý, se ocitám ve víru velkoměsta Brna. Dobrovolně přijímám nabídku do učení na hospodského od spolurodáka Jožky Šedivého, kterou upekli až příliš narychlo rodiče, vlastně jen maminka, otec byl v té době zaměstnán v brněnské zbrojovce a jezdil domů jen jednou za týden. Takže, mě maminka musela jít vypůjčit trenýrky. Ty jsem měl jen jedny a právě na sobě. Byly špinavé a několikanásobně zalátané. Vypůjčené mně byly hodně veliké a Jenda Čermák byl o jedny chudší.

Jožka Šedivý byl o 8 roků starší. Pracovitý, inteligentní, spořivý a mohl by být nejednomu člověku z obce vzorem. Jeho cílevědomosti si velmi vážím. Na Špilberku pracoval jen jednu letní sezónu a po ní odešel do Žabovřesk. Tam také pomohl ještě ten rok do učení mému spolužákovi Jindrovi Kadrnkovi.

Moje učení se odbývalo v letní restauraci na Špilberku, kterou v tu dobu měl od města pronajatou pan Ladislav HLAVÁČEK. K tomu ještě provozoval Modranskou vinárnu, která se nacházela těsně pod Špilberkem na Husově ulici. Vstával v poledne, lehkou úklonou pozdravil hosty, chvíli se pomotal v provozu, obyčejně všude zavazel, pak odešel do města a večer byl ve vinárně. O restauraci i vinárnu a jejich zásobování se starala jeho manželka Nelly. On byl baculatý hromotluk s dobrým srdcem, vždy příjemně navoněný, trošku mu ujížděly modré oči. Ona snědá a drobná, rozená Dvořáková z Brna (Hybešovy ulice), plnější postavy, příjemná a velmi bystrá. Šéf si potrpěl každý den na vyžehlený oblek od Nehery. To byl také jeden z mých úkolů, utíkat ze Špilberku k Neherovi vyžehlit kalhoty. Firma Nehera byl veliký krejčovský závod, který sídlil naproti hlavnímu nádraží, vždy připravený k službám svým zákazníkům. Pravidelné volné čtvrtky však trávil se svým švagrem Dvořákem z Hybešovy ulice. Ten byl povoláním kovář a vlastnil kovárnu v Kovářské ulici. Byl to hezký snědý člověk s krátkým černým kartáčkem pod nosem a prý spolu chodili na lepší, do vybraných podniků, což Nelly jedno nebývalo.

Ubytovaný jsem byl v personálním domečku hned vedle restaurace. Byla zde postel, židle a na ní budíček, na zdi háčkový věšák na šaty. Malý domeček byl postaven ve dvoře a vedle něj po schodech nahoru byla kuželna, věčně obsazená a stále to tam dlouho do noci třískalo. Také jsem tam někdy vypomáhal stavět kuželky a musím přiznat, že to bylo dobře zaplacené. Za takto prvně vydělané peníze jsem si brzy pořídil sice trošku obnošený, ale svůj první oblek. Budit mě chodila maminka pana šéfa, stará paní Hlaváčková, nebo maminka šéfové, paní Dvořáková. Ony se střídaly a já jsem byl stále jen sám. Vstával jsem v šest třicet a na nohou byl do dvaceti dvou večer, den co den, bez jediného dne volna!!! Bylo to velmi namáhavé. Ulehčení spočívalo v tom, že jsem jednou týdně chodil do pokračovací školy, kde jsem se setkával s Jindrou Kadrnkem, mým spolužákem. Ten se učil na hospodského v kavárně v Žabovřeskách, v ulici sousedící bezprostředně s Kounicovými kolejemi. Vždy jsme si měli co říci, nejdříve o holkách, pak ale také o tom, že ze sousedství často slýchává střelbu. Tam nám Němci zastřelili tři naše oblíbené učitele z Měšťanské školy z Klobouk u Brna, důstojníky v záloze - pana Ludvíka Wolfa, Jaroslava Kuxe a Františka Pacáka. V Kouničkách zahynulo i mnoho jiných dobrých vlastenců.

Ještě připomenu, že tu s námi byl další náš spolužák Jožka Bravenec. Ten se učil na Husově ulici u firmy A-ZET RADIO. Později se z něho stal úspěšný opravář radiopřijímačů všech značek a i černobílých televizorů. Na opravy barevných si už netroufal.

Ale abych se vrátil do Modranské a na Špilberk. Obě staré paní a já jsme v dopoledním čase měli na starosti úklid restaurační místnosti, v letním období i zahradu a na přídavek ještě Modranskou vinárnu. Denně se nejdříve uklízela písková zahrada, pak bylo nutné vysbírat papírky a špačky z cigaret a hrabičkami ji uhrabat. Zelenými ubrusy prostřít zahradní stoly, umýt popelníky, pak se přesunout na Husovu, kde se muselo všechno pečlivě vycídit, vyleštit, a to nejen sklenice, ale i židle, stoly a lustry. Prostě čistota musela být především. Na tu si Hlaváček potrpěl. Na lístku jsem měl napsáno, kolik vína mám ve sklepě naplnit do bílých a zelených litrových sklenic a co dalšího připravit ještě pro noční směnu. Husova ulice byla v té době přejmenována na Horst Wessel Strasse. Po ní často pochodovali v rotách němečtí vojáci, nejčastěji se zpěvem písně Auf der Heide blüht ein kleines blümrlein (Na stráni kvete malá květinka).
Tato melodická a veselá pochodová písnička se mi velice líbila, ale zpívávali i jiné zvučné písně. Rázný krok vojáků v okovaných botách a písně bylo příjemné poslouchat. Ale těch hezkých, melodických mnoho neměli.

Ve vinárně na malém pódiu byl umístěn klavír a na něj hrával muzikant s doprovodem houslisty. Kraloval zde hezký ženatý vrchní, vždy čistě oblečený a pečlivě oholený pan Řehůřek. Ten mě zasvěcoval do umění otvírání sektů a k přátelskému chování se k hostům a jiným potřebným praktikám. Byl ke mně příjemný, ale jak se blížila desátá večer, poděkoval mně za pomoc a já musel utíkat spát.

I když byl veliký nedostatek cigaret, byla vinárna každý den zakouřená, až mě z toho bolívala hlava a chtělo se mi ze zkaženého vzduchu zvracet. Byl jsem namáhavou prací unavený a chyběl mi spánek, proto jsem záviděl těm děckám, co nemusely do zaměstnání. Po úklidu vinárny, naštěstí jen v letním období, bylo mým dalším úkolem nahoru na Špilberk přívézt přírodní nebo technický led k chlazení piva a nápojů. Ten se prodával v budově na Husově ulici, při chodníku vedoucím na Špilberk. Elektricky chlazené výčepní pulty ani boxy v té době neexistovaly. Přímo se tam jít nedalo, protože chodník byl velice příkrý. To vše bylo nutné zvládnout dopoledne a na oběd už jsem musel být převlečený a pomáhat budˇ v kuchyni nebo v obsluze. Asi uprostřed délky cesty nahoru stál dřevěný veřejný záchodek zdobený vyřezáváním, zeleně natřený, podobný jako ve filmu o Dobrém vojáku Švejkovi, o tento se starala jedna paní, ani ne moc stará, za kterou velmi často chodila celá její rodina. Záchodek byl pak při druhém leteckém náletu zasažen a značně poškozen. O kus dál nahoru při pravé straně cesty stál světlým okrem natřený domek rodiny Černých.

Pan Černý byl naším poštovním doručovatelem a při jedné návštěvě mně zachránil život, ale o tom se zmíním později. Naproti domku Černých byla další dřevěná stavba s upraveným okolím, která v minulosti sloužila jako prodejna mléka a osvěžujících nápojů. Bylo tam několik pevně přidělaných lavic a vše zastřešené, z jedné strany otevřené do terénu. Večer a v noci to sloužilo jako místečko lásky, proto se kolem vždy pohybovalo několik individuí, která se potichu přikrádala a připravenými dírkami pozorovala, co se děje na těch lavicích. Stále tam bylo plno.

Zde na Špilberku byl mým přímým nadřízeným pan Grepl, avšak jen jeden měsíc a půl, další dvě sezóny pan Urban. Ten měl dcery Věrku, Zdenku a malou Marušku. Jeho paní sedávala v pokladně a prodávala vstupenky na zahradní koncert. Bydleli na Kopečné. Po dvě sezóny zde denně se svou kapelou a zpěvačkami koncertoval Gustav Brom. Na pianino hrával pan Krupička, bicí obsluhoval mladý kluk Nejezchleb, říkali mu Chlebíček. Byla to dobrá parta kamarádů. Několikrát s nimi zpívaly i sestry Skovajsovy a pan Brom je doprovázel na saxofon.

S panem Krupičkou před každým koncertem pečlivě vybírali, co se bude hrát, aby muzikou neurazili německé návštěvníky. A vždy se u toho hádali. Nejčastěji hráli melodie z operety Franze Lehára Země úsměvů a Franze Strausse Vídeňská krev i jiných skladatelů a měli vždy ohromný úspěch. Kdykoli teď slyším ty melodie z rádia, vždy si vzpomenu na mladá léta a Špilberk.

O rok později přišla pro mne další posila z Morkůvek, a to Jožka Kraus. Ten mě střídal, protože já byl již v druháku. Později, když přijížděl z krátké návštěvy domova, měl vždy veliké potíže, musel nejdřív do veřejných lázní a do horké vany vytřepat blechy z oblečení. Bylo mně jej upřímně líto, vždy u toho plakal, když se mně s tím svěřoval. Tolik utopených blech prý najednou nikdy neviděl. Po válce byl zaměstnán v Čechách a tam se i oženil a později pak řediteloval v hotelu Slunce na náměstí v Českých Budějovicích.

Po dvou letech, v letní sezóně 1943, došlo ke změně vedení. Hlaváčci jako Češi museli opustit restauraci a přestěhovat se do Králova Pole na hotel Praha. Vinárnu na Husově ulici však provozovali dál. Skoro celý personál zůstal na místě. Coby nový majitel přišel německý voják v uniformě wehrmachtu FRANZ WEIDINGER. Změna byla hlavně pro mě výhodná. Odpadly mně povinnosti ve vinárně a měl jsem více času na kuchyň a zahradu. Velkou výhodou bylo, že od té doby začalo do německé restaurace chodit více brněnských Němců a vojáků. Každou středu jsem chodil do pokračovací školy, kde, jak správně tušíte, byl povinný německý jazyk. Jako správný Čechoslovák jsem němčinu ignoroval a bojkotoval s přesvědčením, že tím Němce porazím. V krátké době přišlo ze školy upozornění, že všechny předměty zvládám dobře, ale němčinu ne a ne. Hned příští den si mě nechal zavolat náš účetní, starší pán, brněnský Němec KREUZINGER, který možná pocházel ze Strachotína. A tiše mně v koutě zahrady říkal: "Pepi, německy se musíš učit, víš, chceš-li škodit svému nepříteli, musíš mluvit jeho jazykem. "Bum, bum, bum,…" úplně jsem ztuhl a zbledl, v hlavě mně dunělo, dostal jsem závrať.

Jéžiši, je to na mně poznat, že jim chci škodit? Nebo jak to věděl a jak teď dál? Ještě bledý jsem se omlouval a za chvíli jsem ho prosil o doučování. On rád přislíbil a byli jsme pak dobří přátelé. Ale ještě hodně nocí jsem měl bezesných. Zakrátko jsem deficit dohnal a nový šéf byl víc než spokojený. Sloužil posádkou v Táboře v Čechách a jednou za týden nebo čtrnáct dní přijel na dva či tři dny domů, někdy i na delší dobu. Jeho manželství bylo bezdětné a často, když přijel z vojny a chtěli jít do kina, si mě oba spolu vzali každý z jedné strany za ruku a šli jsme do kina Scala - to bylo vyhrazeno jen pro německé občany. Když jsme přicházeli do vestibulu, vždy se ke mně nahnul a řekl: "Jura, jetzt red nicht" /Jirko, teď nemluv/- to nebyl problém, ani jsem nedutal. Tehdy jsem poprvé viděl barevný film - hráli Barona Prášila. Moc se mně líbil, protože tam byla spousta polonahých děvčat, a já se červenal. Barona vidím ještě teď, jak seděl na letící kouli vystřelené z děla a v ruce svíral trojhranný klobouk. O týden později jsme šli na černobílý film, ve kterém ve vysokých tyrolských horách honil Kurt Ernu, a jak to bývá, nakonec ji dohnal a byla svatba.

Na zimu 1943-1944 jsem opustil ten domeček ve dvoře a na radu paní šéfové jsem z úsporných důvodů paliva spával v prvém poschodí v manželské posteli, i pan Kreuzinger tam měl postel. Prvé noci jsem nemohl usnout. Bylo tam teplo, péřové duchny byly lehoučké a hřály. Později v létě jsem se ale přestěhoval na Pellicovu ulici k jejich známým, ke Skoludovým.

Nový šéf byl voják a měl hezkou sestru vdanou v Modřicích. Její muž byl na frontě v Itálii, proto se ona a jejich dvě děvčátka denně o něho strachovaly. Několikrát jsem jim do Modřic vezl nějaký proviant a ona i s dětmi zase na oplátku přijela na návštěvu za svým bratrem. Holky byly vždy pečlivě ustrojené, skotačivé, jako děti v těchto letech. Ona byla uzavřená a nemluvná. Byl jsem přesvědčený, že česky uměla, nikdy neřekla ani jediné slovíčko. Naopak, moje nová šéfová byla menší, baculatá, s věčně vlajícími a rozcuchanými prokvétajícími tmavými vlasy, brněnská Němka, té bylo jedno, zda česky nebo německy. Z ničeho neměla strach.

Ještě za starého vedení, každý čtvrtek odpoledne chodila skupinka hostů, která se snažila sedět kousek od ostatních. V případě nepříznivého počasí se společnost vždy přesunula do menší místnosti v restaurační budově. Chodilo se tam z hlavní chodby po několika málo schodech. Nad touto místností byly pokoje majitele restaurace. Tam, kde jsem jednu zimu přezimoval. Zpravidla jejich konzumace sestávala z nějakého piva, erzac kafe a tvrdého alkoholu. Někdy si přivedli několik žen a pak se odtud ozýval veselý zpěv. Po několika hodinách skončili a v klidu se rozcházeli. Změna vedení pro ně nic neznamenala, a tak pokračovali ve svých schůzkách i za nového německého šéfa. Restauraci velmi často navštěvovali němečtí vojáci a nejvíce ranění fronťáci, po první i druhé ruské zimě, těžce ranění i s omrzlými pažemi, které nosili na tak zvaných šibenicích. Zdaleka se vyjímali bělostí obvazů a u stolu potřebovali více místa. Na jejich obličejích bylo však znát nedávné přestálé utrpení a bolest. Při vstupu do místnosti hned u dveří zůstali stát v pozoru za hlasitého sražení podpatků. Pokud mohli, se zdviženou pravicí do výše očí hlasitým pozdravem zdravili "sláva Hitlerovi". A pak teprve zaujali místo u stolu. Raněné vojáky, kteří byli hospitalizováni, často navštěvovali v nemocnicích jejich rodinní příslušníci a ti je pak doprovázeli i na procházkách. Za jedním takovým raněným přijela na čtrnáctidenní návštěvu ze Stuttgartu jeho manželka s dcerou, té mohlo být 15 roků. Bylo to koncem sezóny 1944, a tak sedávali ještě na zahradě. Po zaplacení útraty nechávali nějaké spropitné na rožku stolu. Dcera byla šetřílek, proto je pokaždé nepozorovaně sbalila, ale pro mě tam na ubrousku zanechala několik řádek vyznání lásky s adresou domů a při odchodu vždy dlouze mávala na pozdrav. Nožky měla jak vysoustruhované. Nic z této nabídky však nebylo. Tatínek a maminka se nakonec po vypršení dovolené rukou podáním rozloučili, s dceruškou to proběhlo trošku komicky. Do ruky mně vystrašeně strčila lísteček s pečlivě napsanou adresou, zamávala a byla pryč. Jak asi chudinka přežila konec války.

Čas od času navštěvoval naši restauraci velitel kasáren na Špilberku a můj šéf mně říkal, že je také velitelem celého Brna. Ten poseděl, něco malinko pojedl a u šálku kávy se rád bavil s mojí nadřízenou. Ta se vždy jen rozplývala. Hodnost měl plukovníka /oberst/, asi se jmenoval FREYTAG, ale nejsem si jistý. Němci po záboru republiky v roce 1939 převzali velmi zanedbaný Špilberk, který generálně opravili. Nyní je celý hrad impozantní dominantou. Hlavně upravili část pro malá kasárna a strážní službu, zde také vybudovali školu důstojníků v záloze a také vězení pro politické vězně.

"Pan obrst" se díval přes sklíčko na jemném zlatém řetízku, připevněném v dírce uniformy, jako pravý aristokrat. Choval se vždy velice důstojně. Snad to byl Vídeňák. Když náš šéf zůstal doma, i s ním rád ztratil slovo. Teď mně vlastně dochází, že pan Freytag byl asi příčinou častého volna našeho šéfa. Spolu se bavili jako dobří přátelé.

Někdy pan obrst zavolal telefonem do naší kanceláře, abych mu přinesl oběd, jinak se stravoval v kasárnách. Od nás k němu to nebylo tak daleko a přejít přes stráže potíž nebyla, protože všichni službu konající vojáci mě znali, stáli po dvou u každých
dveří v pozoru a na prsou pevně třímali samopal a nehnuli ani brvou. Oběd na pečlivě zakrytých talířích jsem ve spěchu v jeho kanceláři upravil, abych jej ještě teplý podal, on mě vždy vybídl, abych se posadil a počkal, než to sní. Při jídle mně vyprávěl nějakou historku a nikdy se nezapomněl zeptat, jak se mi daří a co je nového. Při jídle, když zazvonil telefon, jej zvedl a po krátké poznámce rychle zavěsil. Kancelář byla velmi prostorná, na oknech závěsy a na čelní stěně veliký obraz s nikým jiným než s Vůdcem.
Když dojedl, nic neplatil, vzal jsem již na sebe složené talíře a s pozdravem "nashledanou" někdy on přidal "brzkou", jsem odcházel. A zase přes ty stráže zpět, než jsem byl úplně mimo kasárna. Po pěšince dolů k naší restauraci, tam mě u brány hlavního vchodu jako náhodou potkal jeden z těch čtvrtečních hostů, který se ochotně nabízel, že mi pomůže s těmi talíři, že jsou jistě těžké. Ochota mně byla trochu divná, ale nic jsem nenamítal, ruce mě již opravdu bolely. A až dlouho po válce jsem se dověděl, kdo byli ti čtvrteční hosté a jaká byla jejich činnost.

Z Černé Hory pan Klepárník, mlynář a majitel pily, toho někdy přivezl kočí na bryčce. Byl to klidný a rozvážný muž a asi vedoucí té skupiny, protože vždy platilo, co řekl.

Další z členů byli pan Kotouček Antonín z Hustopečí, pan Sedlák, šofér zemského úřadu, paní Mertová, majitelka obchodu se školními potřebami na Masarykově ulici, pan Smíšek, také mlynář a ještě další asi tři či čtyři osoby. Jednou z nich byl i Viktor Ryšánek, prý rozporuplná osobnost, ten byl po osvobození jako konfident popraven na Cejlu. Když však byli všichni pohromadě na zahradě a s rozepnutými košilemi nastavovali své hrudi sluníčku, úplně nahlas se bavili i před tím Ryšánkem, kolik kdo vybral peněz od svých známých na podporu rodinám po uvězněných. Jak to dělali, mi bylo záhadou, mně nikdy nikdo neřekl, abych přispěl i já. Rád bych tak učinil. Jistě existovala nějaká konspirace, ale jestli toto byla tajná organizace, pak tato konspiraci silně strádala. Až dlouho po válce jsem se dověděl od pana Kotoučka, že jsem ze Špilberka mezi talíři přenášel zprávy od plukovníka Freytaga pro černohorské partyzány. Těm se podle tehdejších novin podařilo podminovat a vyhodit železnici i s vojenským vlakem. Že jsem na tom mohl mít zásluhu, mě nikdy nenapadlo. V té době takových lidí bylo jistě mnoho. A přežili i bez medailí a vyznamenání.

Každé dva měsíce byla u nás slavnost a oslava vyřazení nových důstojníků. Připravil jsem tabuli pro třicet osob. Na akordeon hrával nějaký Brňák, Čech, na housle taky Brňák, ale Němec. Na tuto příležitost jsme vyfasovali zvláštní příděl jablkového vína a trochu šnapsu, pak bylo veselo, ale jen do 24 hodin. Absolventi se veselili a pak se s námi i mezi sebou rozloučili, ráno na sedmou hodinu už byli všichni na nádraží a odjížděli ke svým útvarům. Znovu přijížděli noví nematuranti účastníci kurzu - svobodníci, desátníci, četaři a za dva měsíce držitelé důstojnické hodnosti, pak znovu na frontu. Těchto důstojníků, poručíků měli Němci citelný nedostatek, a tak se museli školit stále noví. Jednou v listopadu 1944 již odpoledne přijel voják, podle uniformy tankista, a hned mezi dveřmi lokálu ze zad shodil batoh a bez obvyklého pozdravu "Heil Hitler!" na mě vybafl "ich hab Hunger, was hast du zum fressen". Zeptal jsem se ho, zda má potravinové lístky, on na to, zda jsem nespadl z Marsu. No jasně, kde by je vzal, fronťák bránící Evropu proti "židobolševizmu"…

Skočil jsem do kuchyně a zeptal se Frau Köchyn paní Müllerové, co mu dáme, má hlad a lístky nemá. Ona chvíli dumala a pak řekla: "Co říkáš karbenátku se špenátem a s bramborovým knedlíkem?" "Gut!" Ježíši, hotový poklad…, za ten blahý úsměv to stálo. Zblajzl to jak malinu. "Abys nebyl škodný, pojď sem" a jal se rozvazovat ten objemný batoh, který stále ležel u dveří. Byl nabitý cigaretami značky Pall Mall, hergot, myslím si, to jsou americké cigarety a jeden ten balík s deseti krabičkami po dvaceti cigaretách mně podal. "Prosím tě, kde jsi vzal ten poklad?" "Víš, jedu z Itálie a včera jsem odstřelil jeden Schermann /tank/, chlapi z něho vyskočili a utekli. Počkal jsem 2 hodiny, pak jsem se šel podívat, co je uvnitř. Tady to vidíš, byl až po okraj nacpaný cigaretami. Celé dva měsíce jsme byli kamarádi a vlastně on mě naučil kouřit. Při jeho dalším volnu mně řekl: "Pojď se mnou a na nic se neptej!" Šli jsme ze Špilberku dolů, kousek po Husově ulici, nahoru přes Šilingrovo náměstí, pak po Starobrněnské, směrem k Zelnému rynku, odbočili na Peroutkovu a předposlední poschoďák na levé straně byl cílem naší cesty. Vchod z vysokých těžkých dubových dveří a hned za nimi visel těžký červený dekový rozpůlený závěs, okraje byly obšité jemnou tmavohnědou koženkou a kousek za ním seděla v recepci v teplém, ale vydýchaném a silně vonícím prostoru statná, již postarší blonďatá bordelmamá. Povážlivý výstřih se silně nalíčeným obličejem, holé paže a s opřenou hlavou, veliké modré oči, v ruce držící zapálenou cigaretu v předlouhé špičce, celkem hezká paní. Ihned se s upřeným pohledem na mě, dala do vyjednávání, vyjednával tankista, ze mne však nespustila oči. Roztřepala se mně kolena, zuby mně začaly drkotat, pořád jsem viděl ten její výstřih. Nahnul jsem se k němu a řekl: "Počkej chvilku, odskočím si, hned se vrátím." Nepozorovaně jsem opustil to tajemné místo a už jsem se tam nikdy nevrátil. Takže dosud neznám to tajemno. Výsledek mně pak neřekl, ale víc mě nikam nezval. Po skončení kurzu se jako obvykle konalo rozloučení u nás. On byl vyřazen jako poručík. Popřál jsem mu přežití vojnové hrůzy a odjel. Doufám, že přežil a že se vrátil domů zdravý.

V únoru 1943 napadlo hodně sněhu, musel jsem jej odházet a zamést cestičku od hlavní železné brány přes zahradu do restaurace. Spěchal jsem, po ránu bylo skoro vždy liduprázdno a ve výčepu byl dobrý a "nevykuchaný" radiopřijímač, tedy i s dlouhými vlnami, takže se dala poslouchat cizina, buď Londýn, nebo Moskva. Jeho dva ampliony vedly na zahradu. Obvykle jsem hledal muziku, nejraději "Valdaufku" s písničkami, které jsem měl rád - Jetelíček, Proč ta sova tolik houkala, U Rokycan atd. Teď se však ozvaly čtyři dunivé rány, několikrát se opakující bum, bum, bum, bum, s malou pauzou opět se několikrát opakovaly, až se zcela zřetelně ozvalo "Volá Londýn" s upozorněním, že po krátkých zprávách promluví k národu pan prezident Dr. Edvard Beneš. Abych lépe slyšel, patřičně jsem to zesílil, zády otočený ke vchodu jsem seděl na opěradle židle a soustředěně poslouchal nabádavá slova a slova útěchy
našeho pana prezidenta. Bylo to 3. února 1943. S maximálním zaujetím a rozechvěním jsem bedlivě poslouchal, abych to pak mohl dál tlumočit. Vůbec jsem nezpozoroval, že se tiše otevřely dveře a do lokálu vstoupila postava v černé čepici s kšiltem a v dlouhém a pohodlném černém hubertusovém plášti. Otočil jsem se. Pošťák! "Člověče, co to děláš? Posloucháš Londýn, blbče? A máš to zapnutý na zahradu!!! Řve to na celý Brno! Nejsi náhodou blázen?" Asi jsem hodně zbledl a krve by se ve mně nikdo nedořezal. "Pane Černý, prosím Vás, …", dál jsem se nedostal, on položil klidně noviny a poštu na stůl. "Vypni to na zahradu a pokračuj. Měj se hezky!" Kdyby to však nahlásil na četnické stanici nebo na gestapu, byl by za onen čin pro takového občana trest nejvyšší. Chudák moje rodina by skončila v koncentráku. Po frontě jsem mu byl poděkovat, ale žel nesetkal jsem se s ním. Dodnes na to vděčně vzpomínám.

Pevnost Špilberk byla od svého založení největší dominantou města Brna. Je známo, že sloužila k obraně, ale i jako vězení, ve kterém byl uvězněn i věhlasný revolucionář a lupič Babinský. I za protektorátu sloužil jako tvrdé vězení, dovolím si však tvrdit, že mnoho Brňanů to nevědělo, snad ani sami průvodci kasemat. Tenkrát byli dva a oba Češi. U nás na zahradě obyčejně svačívali a jeden z nich strašně rád jídával smradlavý sýr. O vězeňském tématu však nikdy nic neutrousili.

Naše zahradní restaurace byla velmi oblíbená, zvláště v raném předjaří. Stromy a keře byly ještě holé, ale kosi a ostatní zpěvní ptáci už hlásili jaro. Jak se objevilo první sluníčko, nastal čas překrásného ptačího koncertu v klidu a míru, vůbec bychom nevěděli, že je válka. Nebýt tramvají přeplněných německými vojáky, stále někam cestujícími, neměli bychom potuchy, co se děje. Jen rodiče a prarodiče měli starost nad nejistým děním. My mladí jsme žili v jakémsi podivném pocitu, snad strachu a nejistotě ze zítřka, ale nikdo z nás to nerozebíral. Hlavně, že dýcháme. Zítra, ano zítra, bude vůbec zítra? Dnes svítí sluníčko a je příjemně, jdeme se na Špilberk opalovat. Prodavači, úředníci i soudci spěchají za poledne na hodinu či dvě do přírody uprostřed města, na sluncem ozářený prostor zahrady, sednout si a nastavit tvář hřejivým paprskům prvého sluníčka a zapomenout na skutečnost. Čím déle válka trvala, tím byli němečtí spoluobčané, kterých bylo tehdy v Brně asi 40 000, Čechů zde žilo cca 200 000. Většina z nich již oplakávala své syny, otce a své známé.

Můj šéf měl dosti vlivných známých a ti se vzájemně navštěvovali. Mě někdy brával s sebou. Jednou večer se taková návštěva uskutečnila na Starobrněnské. Ze Špilberku to nebylo daleko, asi šestý dům na pravé straně ve třetím poschodí. V polní uniformě, mýma rukama vyleštěné půllitráky a v puse asi jen šest zubů, prokvétající tmavé vlasy, takový byl můj šéf a dobrodinec. Ona v nepadnoucích šatech, čerstvě naondulovaná brunetka, cupitala vedle svého Franze, v tašce nesla něco k snědku a také nějaký šnaps. Po krátkém dvojím zazvonění ve třetím poschodí se tiše otevřely dveře a služebná nás okamžitě zve dovnitř. Tam byl kromě domácích již jeden manželský pár a uniformovaný SS důstojník a také mladinká vyplašená blondýnečka. Služebná nás usadila u stolu a přinesla nějaké pochoutky. Stále odbíhala a vždy přinášela nějaké mlsy a chlebíčky a taky jakýsi šnaps, stále se usmívající, všechny pobízela k ochutnání těch dobrot. Hovor se točil kolem fronty a toho, jak se strategicky ustupuje, ale že Führer v brzké době nasadí novou tajnou zbraň a že mizerného bolševika jistojistě porazíme. Hlavní slovo měl však ten uniformovaný SS důstojník. V družné zábavě jsme tam pobyli asi tři hodiny a já se bavil s tou smutnou blondýnečkou, pak jsme se všichni rozloučili a pomalu se ubírali domů. Šéf byl jako obyčejně mírně veselý. Po krátké chvíli se ke mně nahnul a říká: "Jura, víš, kdo bylo to děvče?" "No, nevím." Byla stará asi 16 let, přirovnával jsem ji k sobě. Pěkně už vyvinutá, tmavých očí, jemných rysů a vůbec se nezapojovala do debaty s ostatními. Hezké děvčátko byla "židovka" a ten esesák ji chránil. V té společnosti žlutou hvězdu na šatičkách neměla. Nevím už, jak se jmenovala a jestli to chudinka vůbec přežila. Aspoň v tu dobu nemusela do transportu. Doufám, že ji osud uchránil.

I u nás se jednou uskutečnila domácí oslava. Připravil jsem tabuli a hlavním oslavencem byl můj šéf. Oslavoval tehdy své 50. narozeniny. Pozváni byli příbuzní a známí našich šéfů, zbytek byl personál. Z rodinných příslušníků to byli Skoludovi z Pelicovy ulice a taky mladá paní Hertha Lövová ze stejného baráku, šéfova vlastnice. Dále jeho sestra z Modřic a její dvě malá děvčátka, ještě další dvě rodiny a nějací vojáci. Zajel jsem do Modřic do Fruty pro jablečné víno a taky byl k dispozici šnaps v podobě světlušky a kmínky. Naše kuchařka, paní Müllerová, připravila jehněčí pečeni na šípkové omáčce. Kde to sehnala, bylo obdivuhodné a taky připravila nějaké mlsy. Skoludovi měli syna Waltra, který sloužil jako četař u letectva pozemního personálu a čerstvě jej oplakávali, protože padl v Polsku. Měli také rozvedenou dceru, jmenovala se Čechová a byla to Češka jako poleno a dávala to najevo, hlavně svým rodičům. Paní Skoludová pocházela odněkud z Hané a německy neuměla, ale byla Němka. Nosila červený kulatý odznak s hákovým křížem. Její dcera Čechová se však této slavnosti nezúčastnila.

Paní Hertha Lövová byla tehdy ještě mladinká holka a už vdova, manžel Lothar jí padl ve Francii. Všichni se náramně bavili a zpívali všechny známé písničky. Šéfovi už padaly do čela prokvétající vlasy a vůbec nezakrýval chybějící horní a zčásti i dolní chrup. Veselý a příjemný byl můj velitel… Ačkoli na mě všichni volali Pepi, on jediný mi říkal Jura. Už v povznesené náladě a celý rozesmátý zvolal najednou před celou společností: "Jura, komm her, du bist Kommunist! Po skončení vítězné války tě na naší zahradě na prvém stromě pověsíme." Všichni se nahlas chechtali, protože ho znali a také znali jeho vztah ke mně. Byl jsem asi poprvé také trochu v povznesené náladě a s rukou na jeho rameni jsem řekl: "Pane šéf, po válce budete rád, když vám přinesu trochu sádla a kus chleba." Chechtot zesílil a nebral konce, veselí pokračovalo ještě dlouho do noci. Pak se jeden po druhém začali vytrácet, kdo vlastně tenkrát zamykal, nevím, já jsem to nebyl. Oslava narozenin se vydařila, příští den jel do Tábora do kasáren a já jej na nádraží doprovázel i s výslužkou pro jeho kamarády. Moc tam nespěchal, nejraději by zůstal doma, ale musel. Stejně měl ohromné štěstí, že se vyhnul frontě a sloužil v Čechách. Navíc věděl, že za týden bude znovu doma. Pan obrst měl dlouhé prsty.

Pro zvýšenou činnost ilegálních skupin probíhaly časté policejní kontroly osob, ba i vojsko bylo do toho zapojeno. Obyčejně chodili ozbrojení muži po dvou, na krku na řetízku s plechovým půlměsícem, polní policie žádali předložení kennkarty /osobního průkazu/ a potvrzení o zaměstnání. Kontroly byly běžné i u cestujících ve vlacích a na jednu takovou mám svou, ne zrovna dobrou, vzpomínku.

Dostal jsem volno na sobotu a neděli, a tak hurá domů za kamarády. První moje kroky vždy směřovaly za Vaškem Kadlecem, Jožkou Klimentem, taky nikdy nesměl chybět Jožka Jurás, Mirek Hájek, Jožka Páleník, Miloš Kincl, Mirek Harcuba, přátelé a kamarádi "jak naobíraní". Můj bráška Slávek u toho musel být taky. Večer jsme chodili na besedu do hospody k paní Kovářové, kde se ve světničce v kávových šálcích podávala kořalka, vypálená z cukrové řepy. Páchlo to strašně, ale pití mělo grády. Dědinka jak malovaná, v té době čítající přes 800 duší, pěkných a urostlých děvčat jako máku. Chodili jsme po dědině a zpívali - ano, ZPÍVALI! Bože, jak to bylo krásné! A většinou bez alkoholu, jen tak pro potěchu svou a svých známých, hezky a upřímně si zazpívat. Z "kopca" od větřáku, kde se pálíval pro vzpomínku Hus a kde kdysi stával větrný mlýn, jsme hlaholili na celou dědinu. Měl jsem pak dlouho na co vzpomínat. Vlastně dodnes.

Pak v pondělí ve tři hodiny ráno jsem musel vstávat. Do ruky kufřík s čistým prádlem a nezbytnou makovou bábovkou od maminky a přes les mašírovat do Kobylí na vlak. Můj bratr Slávek mě obyčejně doprovázel pěšky nebo na kole. Měl chudák se mnou trápení. Znovu se pak vracet přes Lácary a tlačit bicykl do toho strmého kopce, jen po úzkém chodníčku. Obyčejně jsme meškali, a tak to nebyla chůze, ale po celou cestu úprk. Náramkové hodinky nikdo nevlastnil /ty jsem měl až o rok později/, a tak nás nejistý čas tlačil. Ve vlaku jsem vždy ještě dlouho zhluboka oddychoval. Pak přišel průvodčí, vydal jízdenku. Následovaly Bořetice, pak Pavlovice, v Zaječí se muselo přejít přes most, to už jsme byli v zabraném území. Německá pohraniční stráž střežila přísným pohledem každého procházejícího. Žádné zdržování, rychle přesednout a pokračovat v cestě do Brna. V tomto vlaku už byl větší a trochu delší klid, mohlo se i usnout.

Jak jsem byl tak unavený předcházejícími událostmi s kamarády, netrvalo mně to dlouho. Když bylo štěstí a našel jsem volné místo u okna, zachumlal jsem si hlavu do pověšeného obnošeného svrchníčku a tvrdě usnul. Vůbec jsem nevnímal, že nás v kupé přibylo a že bylo už úplně plné. Ve vlacích se netopívalo, a tak bylo čím dál tepleji spolu s přibývajícími lidmi v kupé. Ruce zabořené v kapsách kalhot, hlavu zakrytou, vůbec jsem nevnímal své okolí. Najednou se mnou někdo prudce zatřepal: "Bitte Ausweis!" Vyplašeně jsem vyskočil a hned jsem dostal ránu do zubů, druhá byla od rámu okna. Jeden český, jeden německý četník a jeden civilista, ten žádal Kennkartu, prohlížel si ji, můj krvácející ret ho nezajímal a průkaz mně nevrátil, prý abych si pro něj přišel na gestapáckou služebnu. Byl to nerudný člověk, nepříjemného vzhledu, v černém tralaláčku, na klopě odznak s hákovým křížem. Pane Bože, čím jsem se provinil a co mě čeká na gestapu? Zbytek cestujících už asi měl po kontrole, protože kontroloři hned odešli a pokračovali v dalších prohlídkách. S malou dušičkou jsem se vracel a hned sděloval šéfové celou událost s otázkou, co mám dělat. Uklidnila mě slovy: "Nic si z toho nedělej, počkáme, až se vrátí manžel." To víte, že jsem celý týden žil ve strachu a všechno mi padalo z rukou. Konečně byl šéf doma a už všechno věděl. "Jura, komm" a šli jsme. On v uniformě, já vedle něho cupitám a stále packuji, ani pořádně nemohu jít, kolena a celé tělo se chvěje, bledý jsem jak stěna. Gestapo. U vchodu do budovy služebny stáli v černých uniformách, rozkročeni a se samopaly na prsou dva SS v ocelových přílbách. Nepříjemný pocit. Chvíli nám trvalo, než jsme na dlouhé chodbě našli kancelář onoho úředníka. Štítek s jeho jménem a už klepeme. Ticho, nikdo se neozývá a ani při dalším klepání. Šéf očividně neklidný a upocený si otíral kapesníkem studený pot z čela. Z vedlejší kanceláře vyšel civil s nějakými lejstry v ruce. Na otázku, co chceme, mu šéf vyjevil moji situaci a také říká, že jsem jeho zaměstnanec. "Chvíli počkejte, hned se vrátím." Opravdu za necelých 5 minut byl zpátky. Otevřel nezamčené dveře prázdné kanceláře a pozval nás dovnitř. Ze zásuvky stolu vytáhl asi 12 osobních průkazů, můj byl ten nejhořejší a hned jej vrací šéfovi s pozdravem sláva Hitlerovi. Ten se sraženými kufry děkuje, pozdrav opětuje a odcházíme bez potíží domů. Prý jsem měl při kontrole ruce v kapsách a oni pátrali po podezřelých osobách. Mně bylo 17 roků, a tak jsem se stal silně podezřelým. Ve vlaku se netopilo, proto jsem si obvykle zabořil ruce do kapes a tvrdě spal. V okamžiku kontroly jsem neměl šanci ty ruce z kapes vůbec vytáhnout. Ještě několik nocí se mi stále zjevovaly ty hrozivé samopaly. Tatínek mi při každé příležitosti připomínal, nikdy nikomu nic neříkej, ani kde pracuješ, s kým se stýkáš a co vidíš. V naší obci jsou asi prý tři lidé, kteří donášejí a hlásí každou hloupost na patřičná místa. Za mrzký peníz a větší příděl potravinových lístků se tedy nechávali uplatit. Bída a hlad tu sehrály docela jistě nemalou úlohu. S mým příběhem to naštěstí nemělo žádnou souvislost.

V mladickém věku jsme však měli i jiné a hezké myšlenky. I když hrozilo bombardování města a mohlo se odehrát každým okamžikem, ať ve dne nebo v noci. Jak se později ukázalo, domovní protiletecké kryty označené LSR (Luftschutzraum) mnoho brněnských obyvatel neochránily. Každý činžák měl svůj LSR a na průčelí při vchodu to bylo vápnem napsané.

Koncem roku 1944 se z naší restaurace stala kancelář stavby protileteckého krytu. Stavba to byla veliká, vchod byl z Horst Wessel Strasse /Husovy ulice/, řekl bych celkem nenápadná díra do skály, přísně střežená a nepovolaný nesměl jít ani kolem této stavby. Kancelář byla umístěna ve výčepu, a to jen přes den, skládala se ze tří sražených stolů a na nich hromada výkresů, různých papírů a také připravených prázdných průkazů, legitimací o zaměstnání a dalších lejster, razítek, dokladů o zařazení jednotlivých osob a podobně.

Velel tomu statný, asi šedesátiletý Brňák v uniformě SA, mluvil plynně česky a německy a byl na to sám. Rusové byli tehdy již na maďarských hranicích. Byl z toho všeho ustaraný a věčně něco sháněl, na stole měl polní telefon, ten však nedostačoval, proto musel jednat osobně. Hlavně při doplňování nových pracovníků. Nebyl to špatný chlap. I přes veškeré potíže stavba rychle pokračovala a význam měla obrovský. Tolik kamení, skály a hlíny nad krytem nemohla snad žádná bomba na světě prorazit. Jednou jsem vzal ze stolu v nepřítomnosti velitele stavby jednu již podepsanou průkazku o zaměstnání a dal ji svému příteli Tiboru Slováčkovi z Mutěnic, s nímž jsme sdíleli pokojíček na Pellicově ulici, v domě u Skoludových.

( ... pokračování v dalším článku ... )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LenkaB. LenkaB. | E-mail | 4. února 2014 v 9:23 | Reagovat

Ahoj dědo, zajímavý blog...Od kdy jej píšeš?

2 Josef Babáček Josef Babáček | 26. února 2014 v 11:38 | Reagovat

[1]: Ahoj Bc Leni :-). Pustil jsem se do toho psaní už od té doby, co jsem byl na Častkovci. A teď jsem objevil kouzlo blogu na internetu.   ps: Až jsem si všimnul, že tu mám i komentáře, tak se omlouvám za opožděnou odpověď. Teď už to mám nastavené, že mě to upozorní. Děda

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama