Ozvěny pohnutých dob (2)

3. února 2014 v 18:49 | já

Ozvěny pohnutých dob

Paměti občana z Morkůvek
Josef Babáček
(2.část)
Ve třetím patře bydlela Hertha Löwová, vdova po Lotharu. Tibor byl v tu dobu bez zaměstnání a hrozilo mu zatčení. Proto si doplnil jen chybějící údaje v předtištěné v průkazce, například datum narození, odkdy pracuje a další. Tímto okamžikem se stal nepostižitelným. Hertha měla kamarádku, říšskou Němku, která pracovala na brněnském pracáku. Jednou, takhle v 11. října 1944, domluvil Tibor u Herty večírek. Něco málo jídla na mls a trochu šnapsu. Měli jsme však smůlu, zrovna v ten den byl letecký poplach, přiletěli kotláři a holky se strachem úplně třásly. Dívali jsme se na letadla, jak nalítávají. Kotlářům se na nádraží podařilo zasáhnout několik lokomotiv a ve Slatině i cisternu s benzínem. Svými palubními zbraněmi ohrožovali všechny vlaky. Lítali tak nízko, že jim bylo možno rozeznat tvář. Od července do konce října bylo přes šedesát leteckých poplachů. Bohužel bylo po těšení a radosti, večírek skončil hned odpoledne. S Tiborem jsme pak zůstali přátelé i dlouho po válce. Když jsem pak jel v roce 1950 coby voják přes Brno do Bruntálu, Tibor byl již ženatý a pracoval v hotelu Padovec. Tam se mi velice věnoval, jeho oběd byl výborný. Později mě navštívil v Kloboukách, žel byl již těžce nemocný.

Čím dál víc se šeptalo o možnosti brzkého bombardování města Brna, zvláště a stále nás na to upozorňoval náš třídní profesor matematiky. Byl to bělogvardějec, mluvil s ruským přízvukem, vážili jsme si ho jakožto vynikajícího pedagoga a člověka. Drobnější postavy, ale osobnost s velkým O. Všichni Češi se na nálet už těšili. Jedenkrát za týden jsem chodil také kopat zákopy. Naše škola měla přidělený úsek na konci jihozápadního okraje Husovic. Jeho počátek byl u samostatně stojícího soukromého domečku a úsek se táhl přes jeden kilometr směrem k blízkému lesíku. Obyvatele toho domku jsme nikdy neviděli, ale míval v oknech kvetoucí muškáty a ta okna byla stále dokořán otevřená a za nimi byl hlasitě puštěný rozhlas. Téměř pravidelně. Když už jsme si pomalu zvykli na lopatu či krompáč, z radia začala kukat kukačka. Krucinál, jak to, že kuká, vždyť to není ani deset minut, co bylo slyšet, že "Über dem Reichsgebiet befindet sich kein feindlicher Kampfverband" /nad říšským územím se nenachází žádný nepřátelský svaz/. Lopaty a krumpáče nám vypadly z rukou, brali jsme to úprkem do blízkého lesíčka. Tam jsme se pohodlně natáhli do mechu a hleděli k nebi. V toužebném očekávání, zda je uvidíme. Za hodinu byl poplach odvolán a my pokračovali v práci dál až do večera. A pak znova, než se nám podařilo přidělený úkol splnit.
Počátkem listopadu roku 1944 jsem obdržel doporučenou obsílku z Pracovního úřadu Brno, Cejl. To nevěstilo nic dobrého. Po otevření celkem strohá zpráva: "Dostavte se dne toho a toho v tolik hodin patřičně oblečen na 1. nástupiště brněnského nádraží, pojedete do Maďarska kopat zákopy". Buď jsem byl dobrý z těch husovických zákopů, nebo zajímavý ročník 1927 anebo potřebovali každou ruku. Na druhý den jsem s dopisem, pln očekávání, utíkal na pracák a rychle vyhledal patřičné dveře. Už už jsem chtěl zaklepat, když tu vyšel úředník s balíkem lejster pod paží. Ptám se ho: "Pane, prosím vás, mám jet do Maďarska na zákopy, pozvánka však došla včera a už včera byl také odjezd". Tedy pozvánka přišla očividně pozdě. Úředník mlčel, vzal pozvánku do ruky, rychle ji přečetl, vrátil mi ji a řekl: "Už v tom mají bordel, zmizni, nikomu nic neříkej, teď už tě nikdo nenajde." Vrátil jsem se zpět do zaměstnání a dělal mrtvého brouka, jakoby se nechumelilo, nikomu jsem se nechlubil. Budapešť se musela beze mne obejít. Později jsem se dověděl, že boje o Budapešť byly jedny z nejtěžších. Kdo ví, co by tam bývalo na mě čekalo. A vůbec, proč jsem dostal pozvánku pozdě, byla to náhoda nebo zapracovala ta známá - neznámá od Herthy Lövové?

Z radia se však čím dál častěji ozývala kukačka. Až jednoho dne jsme zaslechli upozornění, že se k Brnu blíží nepřátelské svazy s pravděpodobným úmyslem bombardování města. Byl pátek 25. srpna 1944. Já už měl v té době několik dní výuční list v kapse. Sluníčko hřálo a na obloze nebylo téměř ani mráčku a skoro poledne. V zahradní restauraci posedávalo několik hostů čekajících na oběd, byli jen tak v košilích a někteří i bez nich, prostě se opalovali. Bylo slyšet dunění, ovšem trochu jiné než doposud. Hned se to vysvětlilo. Hejno letadel, bombardérů, letělo poměrně nízko a pomalu nad námi směrem na Židenice a Líšeň. Pojednou jsme uslyšeli podivné zadunění a duté rány. Rychle všichni do krytu. Jako protiletecký kryt nám sloužil náš sklep na brambory a jiné potraviny. Nahrnuli jsme se tam všichni i s několika vojáky. Pár odvážných nás však utíkalo nahoru, na ochoz hradu, abychom lépe viděli, kam to vlastně padá. Spíš bylo slyšet hluboké dunění a vidět oblaka šedého dýmu, ale kde to bylo, se určit nedalo. Asi za půl hodiny bylo po náletu a my jsme zvědavě hltali každou zprávu přicházející z epicentra. Dozvěděli jsme se, že byly bombardovány Židenice a bohužel jen několik menších továren, ale naopak více obytných domů. V Líšni jen částečně zasáhly bomby továrnu na součásti leteckých motorů /dnešní Zetor/ a také částečně poškodily letiště mezi Slatinou a Tuřanami. Všichni jsme tajně doufali, že rozbijí brněnskou zbrojovku, ale ta zůstala k našemu údivu bez poškození. Civilisté, kteří odmítli úkryt, to odnesli velmi citelně. Zahynulo kolem 182 osob. Byla to tvrdá realita a od tohoto dne jsme všichni ještě bedlivěji sledovali radiohlášení. Po tomto dnu nastal v Brně úplně jiný život. Morálka se silně uvolnila, úřady sice fungovaly, ale jakoby všichni začali chodit po špičkách, bez rozdílu se báli zítřka, ať to byl Němec nebo Čech. Nálada byla pod psa. Naštěstí jen na několik málo dní. Poměrně rychle se na minulý útok zapomnělo a vše chodilo v naučených kolejích jako předtím. Kukačce se poté už tolik nevěřilo, každý se choval podle vlastní intuice.

Dne 20. listopadu 1944 bylo zima a klasická mlha, na zahradě stálo připraveno jen několik stolů. Čekali jsme na podávání obědů. Kolem desáté z rádia zakukala kukačka, ale nikdo na to nereagoval. Hosté již konzumovali oběd, spokojeně seděli na zdravém vzduchu a až těsně před dvanáctou začaly ječet sirény oznamující bezprostřední nebezpečí leteckého útoku. Někteří lidé spěchali do krytů a jiní se pomalu loudali a nejevili zájem se schovat… Ve tři čtvrtě na dvanáct nad Brnem začalo hotové peklo. Bomby padaly na střed města snad ze všech stran. Náměstí Svobody - Údolní - Kobližná - Husova - Pellicova - Kozí - Pekařská - Veselá - Židenice - Zbrojovka - Černovice - tam i známá léčebna byla zasažena, strašný rámus z vybuchujících bomb, hukot letadel, padající budovy, rozbité sklo z výkladních skříní a tabulek obytných domů, rozházené cihly, všude přítomný prach. Hrůza. Jedna z bomb padla těsně vedle naší zahrady, v rozdílu snad 15 metrů, ale o 20 metrů níž, přesně v místě dětského pískoviště, k velkému štěstí zrovna liduprázdného. Právě jsem vycházel z kuchyně, nesl na talířích objednané zákusky a snažil jsem se otevřít dveře vedoucí na zahradu. Ty se v tom okamžiku tlakovou vlnou rozrazily - mně přímo do prsou, talíře i se zákusky ve střepech na zemi. Všichni lidé už byli pryč, teprve nyní i já jsem spěchal do krytu. Po skončeném náletu se některým hostům nechtělo opustit restauraci, a tak zůstali sedět dál, šťastni, že nepřišli o život… Klábosilo se potom vespolek a sháněly se zprávy o pustošení, které bomby způsobily. Telefon naštěstí fungoval, a tak se informace čerpaly přes něj a také z rádia.

Už bylo pozdě v noci, zřejmě kolem 23. hodiny, když přišel od kohosi návrh, abychom se šli podívat do města, jak to tam vypadá. Tma byla jako v ranci, nikde se nesvítilo, a my jsme pomalu přicházeli na Husovu. Budova AZ rádia byla zasažená a hořela. Ježíši, to byla spoušť! A ve vzduchu jakýsi podivný puch. Po ulici pobíhalo několik uniformovaných mužů, ti se snažili pomáhat lidem, kteří byli zasypáni, a taky odklízeli sutiny ze zbořených domů. Zakrátko jsem měl z té podívané nepříjemný pocit. Tady nebudu… A tak jsem šel nazpět domů. Ráno ale zvítězila zvědavost, šel jsem se tam znovu podívat. K mému velikému údivu byly na cestě o dva krátery více. Dílo časovaných bomb. Měli jsme tedy štěstí, že vybuchly o něco později, když už jsme byli pryč. Tyto časované mrchy nadělaly lidem hodně utrpení.

Do naší zahradní restaurace chodila někdy na obědy pěkná černička s modrýma očima, hezky oblékaná, mladá, ne starší jak osmnáct, velmi příjemná. Říšská Němka, zaměstnaná byla na hradním velitelství a nikdy neměla žádný mužský doprovod. Až v březnu 1945 se po obědě zapovídala a vůbec jaksi nespěchala, slovo dalo slovo a že ať zítra přijdu, že mě zve do svého bytu na kávu a zákusek.

Možná na ni působily poplachy a nálety, jistě i vědomí, že je pro ně už všechno v háji. "Přijdi zítra ve čtrnáct, bydlím ve druhém patře Na rybníčku." Do večera jsem na slib skoro zapomněl, protože ten den bylo hodně práce a unavený jsem tvrdě usnul. Ráno jsem si vzpomněl na ten slib a požádal o odpolední volno a bylo mi uděleno. Naštěstí se v ten den sirény neozvaly, ba ani se nekukalo. V dohodnutou dobu jsem přišel do Rybníčkové ulice, vystoupil svižně do druhého patra, u vysokých dveří jsem zazvonil. Hned někdo otevřel, ale jen tak na dva prstíčky. Povídám: "Prosím vás, hledám slečnu, co má tady bydlet." "To se mýlíte, tady nikdo takový nebydlí."
"Děkuji, promiňte, že vyrušuji," zklamaný a mrzutý jsem odešel s pocitem, že si ze mne udělala legraci a s lítostí, že to tak neslavně dopadlo. "Počkej, ty čerte, jak přijdeš, co ti udělám." Už nikdy jsem ji však neviděl. Až později jsem zjistil, že jsem tehdy dorazil na špatnou adresu, neboť nebydlela v Rybníčkové ulici, kde jsem ji hledal, ale Na rybníčku. Už věděla, že je konec a chtěla se s Brnem takto rozloučit? Asi ano! Doufám, že aspoň šťastně přežila ten "ukrajinský front".

Válečné události nabíraly na rychlosti a najednou tady byl duben 1945. V rádiu hlásili, že německá armáda vyklidila pozice a zaujala výhodné postavení proti svému úhlavnímu nepříteli. Poslední den jsem pracoval 10. dubna. O půlnoci jsem udělal vyúčtování, spočítal, kolik mám odevzdat peněz, a uložil je na patřičné místo. Šéfům jsem nic neřekl, odešel na Pellicovu zabalit si pár věcí a rozhodl se odjet domů. Až dlouho po válce se mně Jožka Kraus přiznal, že si ty peníze za tržbu nechal a šéfům je zapřel, ze mě tak udělal parchanta. V pokojíčku jsem si tedy sbalil nejnutnější věci do malého kufříčku a rychle spěchal na nádraží. Tady jsem se dozvěděl, že osobní vlaky na naši stranu /Brno - Zaječí - Hodonín/ již dva dny nejezdí, autobusy na Klobouky také ne. Rychle jsem spěchal na tramvaj na konečnou do Komárova a pak pěšky na výpadovku do Tuřan, v naději, že se mi podaří někoho stopnout.

Naštěstí tam měl službu český policista v uniformě, který neměl zrovna moc práce, protože tehdy mnoho aut nejezdilo. Svěřil jsem se, kdo jsem a kam spěchám. On ochotně řekl, že už to bude asi problém, ale že to zkusí. Opravdu za chvíli jelo nákladní auto s mléčnou cisternou na valníku směrem z Brna ven. Policista jej zastavil a zeptal se řidiče, kam jede. Dostalo se mu odpovědi, že dokonce přímo do Morkůvek a to k Báchorům pro mléko. Jestli chci, ať si vylezu na korbu. Rychle jsem nabídku přijal a vyšplhal se nahoru za kabinu, radostí celý bez sebe, že se mi poštěstilo. Bez čepice a jen spoře oblečený jsem musel vydržet studený dubnový protivítr, navíc se nebylo v zátočinách čeho přidržet. Skrčený za korbou náklaďáku jsem náporu větru odolával. Po hodině jízdy jsem byl šťastně doma. Ale nemohl jsem hned slézt dolů, jak jsem byl zimou ztuhlý. Když se mi to konečně podařilo, poděkoval jsem za svezení a spěchal domů.

Celá rodina byla pohromadě, ba i tatínek. "Mami, já mám hlad jako vlk," byla má první slova místo pozdravu. "Na, tady máš beleš" /bramborová placka pečená na plotně pomazaná trnkami/. "Není náhodou ještě jeden k dispozici?" Byl, ale zkrátil jsem dalšího sourozence. Tatínek za chvíli opatrně řekl, že jistojistě zakrátko přijde fronta a že bychom si měli udělat alespoň malou zásobu jídla. Že na kobylském statku "Ostrůvku" se dá načerno koupit prasátko na zabití. "Dobře, zítra na kole to zajedu domluvit." Na "Ostrůvku" byl poměrný klid, ale na silnici Terezín - Kobylí již projížděly vojenské oplachtované náklaďáky a asi sedm tanků, tedy čilý ruch. "Pane řediteli, prosím vás, prasátko na zabití bylo by?" Jeho prvá otázka byla: "Odkud jsi?" Na odpověď však moc nečekal a řekl: "Přijeď ještě dnes ve tři a hned si ho odvezeš." Doma se zatím všechno připravilo na zabijačku, celá rodina se těšila, že se dosyta nají. "Pane řediteli, dodatečný dík."

Nadělali jsme jitrničky, jelita, byl lalok s křenem a dobré polévky, jak polední, tak i ovarová. Plný pekáč masa s cibulí, česnekem a kmínem jsme dali hned péct. Vonělo to po celém vrchním konci. Hned jsme taky začali škvařit sádlo - lidi zlatí, to bylo úplné bohatství! Mohli jsme se dosyta najíst, poprvé po pěti letech. Ještě teplé škvarečky s chlebem, nevídaná to lahůdka, zkrátka pohádka. Naše holky ani nevěděly, co prvně jíst. Bratr Ruda byl maličký a potřeboval ještě maminčino mlíčko, navíc byl silně nachlazený, takže zabijačka pro něho nic neznamenala. Ale Mařenka, Zdenka a Fanynka se jen olizovaly, jak jim chutnalo, bratr Slávek při zabijačce pilně pomáhal. Vůbec jsme se nebáli, že by nám to mastné jídlo mohlo ublížit.

Maminka pak na malém dvorečku pod zastřešenou kůlnou se zásobou "hovoranského" kusového lignitu připravila místo, vhodný otvor na uschování masa a sádla před vojskem. Prý jí to poradila tetička Harcubová, ona že to taky tak udělala. Najednou tu byla sobota, byl jsem odpoledne za kamarádem Vaškem Kadlecem, poradit se, jak se připravit na frontu. Chvíli jsme to probírali a po krátkém rozloučení jsem šel domů na vrchní konec.

Cestou zpět jsem uviděl na hlavní křižovatce Brumovice - Klobouky - Boleradice na hromadě složené silné dubové kmeny, připravené do zátarasu proti tankům. V dědině před vraty Vlasákových, číslo popisné 60, připravovali zrovna vojáci malý kanon ráže 3,7 s hlavní namířenou k lesu na Kobylí. Kousek od nich stál voják wehrmachtu v dlouhém plášti. Nesměle jsem se jej zeptal, kde jsou Rusi. Ledabyle ukázal prstem, že tady v tom lese. To není možné, protože všichni vojáci z první světové války tvrdili, že Rusové přijdou od Brumovic, i němečtí zákopníci zde připravovali zátarasy a kruci, oni už jsou tady a v lese od Kobylí. "Ne, jsou už tady v tom lese," nabídl mi cigaretu a ptal se, klidným hlasem jestli bych koupil jemně nakrájený tabák. Kilo tabáku za kilo sádla. To byla úžasná nabídka, protože kilo tabáku v surovém stavu, stálo 20.000 Kč a za kilo sádla se platilo 5.000 Kč, a tento již byl jemně nakrájený! "Pojď, já půjdu hned s tebou." Přišli jsme k nám a řekl jsem tatínkovi: "Tati, tento voják má tabák a chce ho vyměnit za sádlo, má ho kilo a chce kilo sádla." Tatínek byl coby malý chlapec "na vekslu" v německé dědině v Přítlukách, proto se s ním pustil do debaty. Řekl mu: "Víte, z vás vojáků my strach nemáme, ale bojíme se těch SS". On na to nic neřekl a zůstal vážný. V kuchyňce si rozepjal plášť, aby si zapálil cigaretu a na límečku blůzy mu zasvítily znaky zbraní SS. Jakmile to tatínek uviděl, zbledl a rychle se vytratil, pak čekal schovaný, než voják odešel.
Výměna se uskutečnila ke spokojenosti obou stran, voják odešel a my měli dostatek tabáku, že bylo i na rozdávání. V sobotu večer a v noci již bylo zcela zřetelně slyšet blížící se kanonádu, řehtání kulometů nebralo konce. V neděli dopoledne po deváté rachot všech zbraní ještě zhoustl, kulky hvízdaly a zasažené křidlice na domech padaly k zemi. Sověti útočili, byli však odraženi. O dvacet čtyři hodin později byli již úspěšní.

Tedˇ zavzpomínám, jak jsem po osvobození Brna zanesl slíbené sádlo svému šéfovi, to bylo někdy v druhé polovině května. Sehnal jsem malý bochník chleba, do zavařovací sklenice dal sádlo a jel do Brna. První cesta měla vést nahoru pod hrad do naší restaurace. Ve městě se již rozbíhal pofrontový život, odklízely se sutiny, opravovaly se vytrhané tramvajové kolejnice, natahovaly se nové elektrické dráty, opravovaly se výkladní skříně atp. Sem tam přešel po ulici člověk s bílou páskou na levém rukávu, tak byli označení němečtí občané, spěchali se sklopenou hlavou, bylo jim stydno. Rozhoduji se, že bych měl nejdříve navštívit paní kuchařku Müllerovou, která bydlela na Bratislavské ulici. Chtěl jsem vědět, jestli ona a jak i ostatní přežili frontu. Zvonek nezvonil, zaklepal jsem tedy na dveře, za nimiž byl úplný klid a ticho. Až na třetí klepání jsem uslyšel pomalé odemykání a opatrné pootevření dveří a za nimi stála šéfová! Obrovské překvapení. "Pro Krista, co tu děláte?" "Hledám naši paní kuchařku. Ona tu není, pojď dovnitř." Přešel jsem práh, a koho jsem ještě neuviděl - dvě malé uplakané holčičky a šéfovu sestru z Modřic. Ještě než jsem si sedl, jedna přes druhou mně začaly líčit, jak přežily přechod fronty, jak je vojáci několikrát i před dětmi znásilnili a že mají hlad a že Franzi je ve sběrném táboře v Žebětíně. "Dobře, mám kus chleba a trochu sádla, ale to jsem slíbil šéfovi." "Prosím tě, víš co, zajdi na Špilberk, ve sklepě jsme zakopali trochu sádla a taky je tam salám a nezapomeň přinést brambory a nějakou zeleninu." Ještě chvíli jsem se zdržel a nemohl uvěřit, že je vidím. Bolely mě nohy, a tak jsem seděl a odpočíval. Ale pochvíli jsem se zvedl a odešel na Špilberk. Bez potíží jsem dorazil až před železnou bránu, hlavní vchod do mého bývalého zaměstnání. Tady však stál chlapík v civilu s červenou páskou na pravém rukávu a na rameni německou pušku. Zastavil mě s otázkou: "Kam se hrneš?" Byl jsem ve světlých kalhotách a v modré teplákové bundičce, na které byla na prsou vypálená díra od cigarety. To jsem si přivodil, když jsem jel do Kroměříže na návštěvu ke strýčkovi Emilovi. Moje sestra Mařenka ji pak doma šikovně zamaskovala našitím československého znaku se lvíčkem, což byl skvělý nápad, na hlavě pak tmavomodrou baretku s trikolorou. "Chtěl bych dovnitř, je to mé bývalé pracoviště, zapomněl jsem si tam osobní věci, tak si jdu pro ně." Nevím, jaké měl pokyny a kdo jej vlastně ustanovil hlídáním. "Víš, tady bydleli Němci, a tak to hlídám, nikdo nesmí dovnitř." Viděl jsem zahradu se stoly i poházenými židlemi, u dveří do výčepu stál odkládací stůl a na něm prázdná sklenice od limonády Maryla, opodál hudební podium a na něm klavír. Nic se nezměnilo. Najednou řekl: "Víš co? Jestli trefíš tu sklínku na tom stole, tak tě tam pustím. "Hned sundal pušku z ramene a podal mi ji se slovy: "A střílej, jen jednu ránu." Ani jsem se nedíval, kolik je uvnitř nábojů. Vzdálenost byla asi 50metrová a šikmo na stěnu - bude tam pěkná rýha - zamířil jsem a stiskl spoušť. Sklenice se rozletěla na tisíc střepů. Pušku jsem vrátil s otazníkem v očích, zda mě pustí. Kluk na mě hleděl s obdivem: "Běž a vezmi si, co chceš." První mé kroky vedly do sklepa, všechny dveře v celém domě byly otevřené, ani jediná místnost nebyla zamčená. Ve sklepě tma jak v ranci, škrtal jsem sirky a naštěstí byly na místě svíčky jako v protileteckém krytu, zapálil a zvedl jsem ji tak, abych lépe viděl. Při stěně hromádka brambor, trocha mrkve a petržele a díra v zemi po něčem zakopaném. Takže někdo byl rychlejší. Hlad měli všichni, ostatně tady bydleli Němci. Vrátil jsem se na Bratislavskou jen s tím, co jsem našel a unesl.

I z toho mála byla veliká radost, ženy se hned daly do vaření a při tom padaly otázky a odpovědi hlavně o tom, jaké to byly otřesné zážitky. Na šéfovu sestru z Modřic to působilo děsivě, ta se z těch zážitků nemohla dostat. Po chvilce přípravy na vaření zavoněla kuchyňka čerstvým jídlem. Ještě než uvařily, rozloučil jsem se s nimi s tím, že půjdu navštívit šéfa do Žebětína. To bylo naposled, co jsem je viděl. Tehdy jsem to však netušil.

Mašíroval jsem pak pěšky do Pisárek, Kohoutovic a konečně do Žebětína. Nikoho jsem se nemusel ptát a již z kopce a zdaleka pod lesem bylo vidět několik za sebou stojících dřevěných baráků. Ano, to místo jsem hledal. Přišel jsem až do samého areálu tohoto zařízení, kde u závory stál uniformovaný československý voják s puškou na rameni. Na moji žádost mě poslal do malého domečku strážnice, kde seděl četař u stolu s polním telefonem a prohlížel si nějaké seznamy: "Co chceš?" "Pane četaři, hledám jednoho německého vojáka, chtěl bych s ním mluvit," a také jsem hned řekl jeho jméno. Franz Weidinger. On vzal do rukou seznamy ležící na stole a několikrát po sobě je prohlížel. Nakonec řekl: "Není zde, a co ho chceš? Ale počkej, zeptám se, jestli není vedle." Zeptal se polním telefonem a po krátké odmlce se z druhého konce ozvala kladná odpověď. Četař mě řekl: "Hned ti ho přivedou, ale ne abys ho zabil." Ujistil jsem jej, že může být bez obav, že to nemám v úmyslu. Skutečně, po chvilce čekání další ozbrojený voják s puškou na rameni přivedl mého šéfa, ten byl bez blůzy, jen v rozepnuté košili, kalhoty bez opasku a knoflíků, držel si je v ruce, aby mu nespadly, boty bez šňůrek, vlasy rozcuchané a neposlušně mu padající do očí, druhou, volnou rukou si je dával stále zpátky. První jeho bylo: "Jura, Du Luder du, proč jsi utekl?" Jako zastara! Poznal jsem, že mě má ještě rád a že mně již odpustil. Šli jsme trochu stranou, abych mu mohl předat ono slíbené, a hned jsem to taky bez výčitek udělal. Měl hlad, protože bez rozpaků a dlouhého váhání si vše vzal, chleba lámal na malé kousky a namáčel ve sklenici, dával je do úst a žmoulal. Chrup mu chyběl už dávno. Řekl jsem mu, že ho pozdravuje jeho žena a taky jeho sestra a kde se teď obě nacházejí. Pořád mě hladil a plakal, stále nemohl pochopit, že jsem je bez upozornění a rozloučení opustil. Stále mně kladl na srdce, že mě chtěl předat půl kila zlata a když jsem byl pryč, tak jej dal do úschovy našemu dodavateli, řezníkovi Brabcovi z Pekařské ulice naproti nemocnice U sv. Anny. "Běž k němu, ať ti ho dá, že tě posílám. On ví, že je to tvoje. Ještě se zastav v Bosonohách u mlékaře, co nám do podniku vozil mléko, u něj je osmilampovka rádio, to je taky tvoje, ať ti ho dá." Tenkrát rádio a osmilampovka navíc byla ohromná vzácnost. Byli jsme spolu něco přes hodinu, pak jsme se rozloučili, i tu jsem netušil, že jej vidím naposledy.

Při cestě zpátky byla pochopitelně moje první zastávka v Bosonohách u mlékaře, zazvoníl jsem, přišel mlékař: "Servus, člověče, co tu sháníš?" Řekl jsem, že jdu od šéfa a že tu mám schované rádio a mám si jej odnést. "Ano, říkal, že je tvoje, ale jak si ho chceš odnést?" Chvíli jsme se dohadovali, protože jsem měl ukrutný hlad, tak jsem rádio vyměnil za hrnek mléka. V Brně jsem šel do uzenářství k panu Brabcovi. Ten dělal, že mě nepoznal a co si to dovoluji ho osočovat, že má nějaké zlato a dokonce po Němcích, že je to lež. Byl to řezník, vzrůstem poměrně malý človíček. Měl pevné nervy, že neprojevil strach, vždyť na všech sloupech a stěnách byly vylepeny plakáty s upozorněním, kdo má jakýkoli majetek po Němcích, musí jej bezpodmínečně odevzdat. Nepřiznal se! No, už je to dávno, snad mu to přineslo štěstí a já byl bez povinnosti. A taky bez zlata, ale s čistým svědomím.

II. Frontové střepiny aneb válka jako na dlani

V neděli 15. dubna 1945 brzy ráno se válečný hřmot ozýval z jihovýchodní strany obce, někde z prostoru Kobylí. Již v noci ze soboty na neděli a nedělní dopoledne Sověti útočili přes les. Po deváté hodině byli už hodně blízko obce, ale byli odraženi. Slabší dunění bylo slyšet již před týdnem, to se bojovalo ještě někde mezi Lanžhotem a Břeclaví, kde probíhaly těžké boje, což soudím podle toho dlouhodobého válečného hřmotu.

Celá naše početná rodina se odebrala schovat se do pevnějšího krytu, k našim kmocháčkům u jezírka, do domu č. 67, jak měli dopředu domluvené. Jejich sklep skýtal lepší zabezpečení, protože byl delší a nad ním ho chránil několikametrový násyp. Vchod zabezpečovaly silné dubové dveře. Kromě brambor a řepy se tam vešlo ještě dalších 18 osob, tedy další sousedé. Do nového úkrytu si každý nesl nějaký balík, budˇprádla a dek, nebo jídla /čerstvá pečínka voněla, až se sliny sbíhaly/. Od domu Spáčilových jsem viděl, že po silnici před námi jdou v neuspořádaném houfu jacísi staříci a mladí kluci. Někteří z nich, hlavně ti kluci, nesli na ramenou pancéřové pěsti a ostatní měli pušky a na hlavě černé kšiltovky se znakem HJ (Hitlerjugend). Snad nebyli ani všichni ozbrojení. Mladíci neměli ani 16 roků a staří měli hodně přes sedmdesát, tedy domobranci. Později jsem se dověděl, že byli z Vojkovic. Dohromady jich bylo něco přes dvacet osob. Dlužno však dodat, že ani jeden z nich nebyl nalezen zraněný či zabitý.

Pochodovali jižním směrem, tedy k lesu, odkud se asi čekal větší tlak sovětských vojsk, a z této strany byl již také slyšet hukot blížící se fronty. Příchod na Morkůvky a její obranu tvořila německá vojska, která se skládala z 8. pancéřové divize, 21. pluku SS policejního a 711. pěší divize wehrmachtu. Tato hrstka domobranců měla asi ucpat díru v obraně.

Na poslední chvíli jsem si uvědomil, že na poličce v kuchyni máme radiopřijímač, tenkrát za moc peněz, (dvacet tisíc)také na postelích zbyly ještě peřiny. I ty by byla škoda nechat, aby shořely. Proto jsem se vrátil a vše odnesl do minisklepa za naším domečkem v č. 117. Asi rok před touto událostí, když jsem to rádio přivezl z Brna vlakem do Kobylí, přišel mně naproti bratr Slávek. Vynesli jsme jej nahoru na Lácary, tady nám s tím chtěl pomoci Jindra Kadrnka. Ten si jej však neopatrně pohodil na rameni, ono spadlo na zem a začalo se kutálet až do poloviny kopce. Tam se zastavilo o keř medonosné kustovnice cizí. Rádio bylo trošku poškozené, ale naštěstí pak doma docela normálně hrálo.

Tedy schovat peřiny a rádio byla prevence před možným požárem. Podařilo se mi je odnést do bezpečí, ale k deváté hodině byla palba již tak prudká a tolik zhoustla, že nebylo možné bezpečně vůbec vyjít na ulici. Dělostřelecká a minometná střelba se ozývala hřmotně a často, do toho ještě hvízdaly kulky z ručních zbraní, nebylo radno vystrčit ani nos. Zůstal jsem tedy doma sám a vystrašený pomyšlením, co když to k nám dolétne, bouchne a začne hořet, co si sám potom počnu. Bezradně jsem chodil po domě sem a tam, poněkolikáté jsem zkoušel opatrně nakukovat ven. Když tu mě najednou spatřil náš soused Ferdinand Kincl z domu číslo 81. Kdysi byl na práci v Americe, doma platil za zkušeného hospodáře s dobrou pověstí. Měl jsem ho rád, přes den k nám velmi často chodíval. Také on vyhlížel ze dveří. "Ty jsi sám doma? Pojď k nám, bude nás víc." Moc mě nemusel přemlouvat a vedl mě do sklepa. Tam bylo již několik lidí a všichni schovaní, předtím trampovali v jakési vykopané jámě nahoře v humně, zakryté jen suchým roštím s trochou hlíny. Jak se válečný hřmot přiblížil, zjistili, že by v té jámě bylo nebezpečno, a tak se naštěstí odstěhovali do zděného, zastřešeného sklepa, součásti hospodářského stavení. Tady byla pohromadě již celá Miklíkova rodina, včetně čerstvě ženatého Ludvíka Ševčíka, myslím, že s Broňkou čekali rodinu, proto se Ludva od ní nehnul a stále ji hladil. Měl ji rád. Byl tam v civilu ještě jeden člověk, o kterém jsme v tu dobu nevěděli, než se sám ozval. Hovořil rusky, chatrně oblečený i obutý, v tmavém obleku. Údajně pobýval přes dva měsíce v jakémsi bunkru u lesa, který si tam k překonání fronty připravili obyvatelé vrchního konce Ferdinand Straka a soused Alois Vítek. Nakonec se v něm při příchodu fronty nikdo neukrýval.

Z neděle na pondělí se nepřetržitě střílelo. Poměrně blízko našeho úkrytu měli Němci lehký kulomet a mně to připadalo jako morseovka. Odněkud z dálky mu další odpovídal. Několik domů v dědině hořelo a nikdo nehasil, lidé se báli o život. A taky nikdo nespal, nedalo se. Jeden z mnohých ruských dělostřeleckých granátů zasáhl dům Františka Miklíka z čísla 66 a hodně ho poškodil. Většina domů v obci měla rozbitá okna a střechy. Větší poškození domu a stájí měla paní Františka Kroupová z čísla 26 a vyhořelá stavení i stáje měli František Fanta z čísla 27, František Hryzelka z domu číslo 132, Vladimír Soukup číslo 98, František Fanta číslo 85, Josef Majtner číslo 57, dále stodoly J. Škrla číslo 18, Tomáše Dobeše číslo 65 a také František Bula a pekař Jaroslav Laštůvka z čísla 168. Již v neděli bomba zabila paní Barboru Matulovou z domu číslo 173 a v pondělí 16. dubna zemřela na srdeční mrtvici paní Anna Hájková z čísla 38, do ruky byl raněn Josef Hájek z domu číslo 38 a Jan Páleník z domu číslo 31, do nohy zase Emanuel Dobeš z čísla 9.

Němečtí vojáci se chovali velmi slušně, když něco potřebovali, nejdříve o to požádali majitele. "Hospodáři, prosím, půjčíte mně rýč a lopatu, potřebuji vykopat okop." Milé překvapení nastalo, když voják přinesl vypůjčené věci zpět. Rozuměj, těsně před příchodem fronty!

O té osvobozující armádě se to říci nedalo. Tito vojáci brali hned všechno, ba i to, co nepotřebovali, od hodinek po hospodářské vozy, koně, kravičky a také ženy. Vlastně to bylo naše první seznámení se socializací. Většina žen na ně hodně dlouho vzpomínala, hlavně ty, které byly znásilněny a měly následky.

Šestnáctého dubna v pondělí dopoledne němečtí vojáci jen pomalu ustupovali a všemi prostředky, které jim ještě zbyly, bránili postupujícím sovětům v přístupu k pevnosti Brno. Tuto malou dědinku bránilo asi 120 německých vojáků a myslím 20 domobranců. Krátce po rozednění se někdo za námi dobýval do sklepa. Soused Ferdyn Kincl a já jsme byli těsně u vchodu. Zvědavě jsme otevřeli a tam stál německý voják, udýchaný, s červeným křížem na rukávě a puškou na zádech, s přilbou na hlavě, se žádostí o pomoc, že u lesa leží jeden těžce zraněný, který potřebuje odnést, že je jich málo, a proto prosí o pomoc někoho ze sklepa. Soused okamžitě rozhodl, že půjde on. "Všichni jste ještě mladí a bylo by vás škoda." Než jsme se nadáli, byli pryč. Mně to však nedalo a ze zvědavosti jsem se vyplížil přes dvůr a humno a díval se za nimi. Byli již dost daleko, voják o dva kroky vpředu, mírně přikrčen a soused podobně za ním. Spěchali po bořetické cestě nahoru k lesu. Zdálo se mi však, že soused jde nějak nemotorně. Už byli v místech, kde bylo zasazeno několik topolů proti erozi. Tady soused zakopl a nevstával. Dostal ji? Už ne plížením, ale jako oni, jen přikrčen, spěchal jsem, už abych tam byl. Konečně se skláním: "Sousede, co je?" Ve tváři byl brunátný a sípavým dechem naznačoval totální vyčerpání. "Běžte domů, já půjdu s ním." Voják se ani neohlížel a spěchal za zraněným. Byl asi o sedmdesát metrů dál, jen několik kroků od lesa. Během jsem vojáka dostihl. Zraněný již na nás netrpělivě čekal, napůl ležel, napůl visel na předprsni okopu vykopaného pro stojícího střelce, široko daleko sám. Byl to poddůstojník, s přílbou na hlavě a ve tváři na smrt bledý, nohy v zákopu v půllitrácích. Opatrně jsme jej vytáhli, obě nohy měl proděravělé a nad koleny obvazem a kapesníkem podvázány, aby nevykrvácel. Muselo ho to hodně bolet, jen usykoval a v těch půllitrácích to slyšitelně čvachtalo, ještě dobře, že neomdlel. Na rukou se trošku nadzvedl, aby voják pod něj zasunul pušku, ten se nás chytil okolo krku a vyrazili jsme nazpět. Zraněný seděl na pušce a na mě zbyla její pažba, která se mi stále vyvracela. Tentokrát jsme se nekrčili, ale spěchali ke Kinclům do čísla 81 bez jediné zastávky. Už jsem si myslel, že i já padnu, že jej dál neunesu. Kulky stále svištěly všemi směry a některé poměrně blízko nás se zarývaly do půdy, my jsme však vyvázli a bez zranění. Rusové nás rozhodně museli vidět. Nejméně 250 metrů jsme jim byli na mušce, než jsme zašli za horizont. Zraněného jsme společně uložili v kuchyni na postel tak, jak byl ustrojený, a voják rychle odkvačil, že jde pro pomoc. Ještě jsem byl hodně zadýchaný, ale snažil jsem se mu rozepnout opasek s nápisem Gott mit uns /Bůh s námi/, na kterém měl pistoli v pouzdře, na krku měl dalekohled a brašnu s průsvitným předním dílem a v ní mapu. Prohlížel jsem si ji a viděl jsem Morkowetz /Morkůvky/ červeně zakroužkované a na východní i západní straně označené postavení po dvou těžkých kulometech, pro křížovou palbu do údolí. Další dva červené kroužky byly v prostoru polní tratě "Haraský a "Nové Hory"

Z pouzdra jsem vytáhl pistoli, díval se na ni a na vojáka. Neuměl jsem s tím krámem zacházet, proto jsem ji vrátil zpět do pouzdra a hodil pod lůžko, na kliku otevřených dveří pověsil mapy tak, aby je nebylo vidět.

Zraněný naříkal a prosil mě o něco teplého k napití. Teplého jsem neměl nic, tak jsem mu dal vodu a chleba se slaninou, nejedl, jen se trošku napil. Vzal jsem dalekohled a šel na dvůr ke studni s okovem postaveným venku a díval se, jak po nebi honí La5FN messeršmity. Letecký souboj jako vyšitý, panečku, to byla honička a pálili po sobě jako diví. Z nejnapínavějšího mě vyrušil hlasitý křik od sklepa: "Rychle pojď za námi nebo to odskáčeš!" Soused měl o mě obavy. Poslechl jsem a utíkal za ním. Sotva jsem za sebou zavřel dveře od sklepa, když vybuchl velmi blízko minometný granát a vzápětí druhý. I ve sklepě jsme cítili smrad ze spálené trhaviny.

Možná za necelých dvacet minut, krátce po deváté, jsme slyšeli jakýsi podivný šramot. V okamžiku se rozletěly dveře a v nich stál mladý vojáček s ušankou na hlavě a rudou pěticípou hvězdičkou uprostřed. "Ruky v věrch," a mířil samopalem na nás. My náhlým světlem oslepeni nechápali, co chce. Před chvílí Němci a už že by tady byli Rusové? Hergot, není to provokace? Všichni jsme se hrnuli ven. Pískové uniformy a jakási jiná řeč a křik, v momentě jich bylo na dvoře kolem patnácti a s napřaženými puškami mířícími na nás. Někteří měli tasené dlouhé šavle, my ruce nad hlavou a až nyní jsem porozuměl, oč žádal. Ptal se: "Herman jest?" Nejdříve jsem řekl: "Není." Nechápu. Hermán? Ale sotva jsem to dořekl, hned se opravuji, odpovídám: "Ano je!" pochopil jsem, že myslí Germán. Ptal se mě jeden a byl tam pořádný hluk, mou odpověď asi slyšeli všichni. A v ten moment jako když do nich střelí. Po vyslovení "Herman jest" se všichni poschovávali, kam bylo možné, do komory, do kurníku pro 10 slepic najednou vlezli čtyři, do dílny pět. Kde kdo mohl, se schoval. Najednou byl dvůr úplně prázdný, jen tam zůstal ten malý vojáček, co mě tlačil naganem do zad. "Idi v piriot, hdě Herman jest!" Z kurníku vykukovaly hlavně samopalů a my šli ke kuchyni. Kolem studny, jejíž skruž byla úplně proděravělá, a okov, ještě před chvílí celý, nyní byl na maděru. Železné držadlo na řetěz úplně zkroucené. Před malou chvilkou jsem tady stál a pozoroval dalekohledem letecký souboj.

( ... pokračování v dalším článku ... )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 WinstonNeend WinstonNeend | E-mail | Web | 31. března 2017 v 4:21 | Reagovat

thanks benefit of this significant illuminating website, keep up the great work check out this <a href=http://onlinecasinos-x.com>online casinos</a> offers    , buy <a href=http://esextoyfun.com>sex toys</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama