Ozvěny pohnutých dob (3)

3. února 2014 v 18:48 | já

Ozvěny pohnutých dob

Paměti občana z Morkůvek
Josef Babáček
(3.část)
Dveře od kuchyně byly otevřené, postel byla zakrvácená, ale prázdná! Sotva si to ten, co mě tlačil, prohlédl, rozrazily se venkovní dveře a z ulice dovnitř se hrnula další nová dvacítka sovětských vojáků se zahnutými tasenými šavlemi. Takový mumraj se tak hned nevidí. Když už jsem měl ty ruce stále nad hlavou, na levém zápěstí se obnažily náramkové hodinky, ani se mě neptal, jestli mu je dám, prostě je odepjal a byly jeho. Navíc jsem měl na knoflíku kabátu čtverhrannou baterku značky Daimon, taky se mu líbila. Pak jsem řekl: "Germán není, ale je tady s námi Rus!" A vtom okamžiku tento již vyšel ze sklepa a pomalu přicházel k tomu prvému chumlu vojáků, jeden z nich se ho cosi zeptal, zřejmě to byl jejich velitel, důstojník, protože měl na hlavě černou papachu s červeným dýnkem černě překříženým páskami a z ramen jakoby na šatovém ramínku mu splýval dlouhý černý plášť bez rukávů. Kozák. Po odpovědi jej prudce udeřil do tváře a hned pěstí další a další rány, až krvácel. My vystrašení civilové jsme ani nedutali. Zřejmě další otázka byla, aby vyndal všechno z kapes, ten se rychle snažil vyhovět, vytáhl špinavý hadřík, zřejmě kapesník, kousek špagátu a jeden knoflík, to bylo vše, co vlastnil. Následovalo další bití, další krátký výslech, načež jej dva vojáci pod bodáky vyvedli ze dvora přes chodbu na ulici směrem za humny na hlavní silnici. "Prosím vás, proč jej bijete? Kdo to vlastně je?" "Eto vlasovec!" Tento člověk však už z Morkůvek neodešel. U sokolovny ho ještě v ten den hodili pod tank. V té době jsme nikdo nevěděli, kdo to vlasovci jsou. Až hodně později jsme se také dozvěděli, že vlasovci vlastně zachraňovali Prahu před Němci. Místo vděku se jim dostalo zabíjení a nepřátelství. Tvrdě bojovali za báťušku Stalina, špatným velením se dostali do zajetí a tam to jistě nebylo nic moc, než je zorganizoval generál Vlasov, Ukrajinec. Část jich nabídli své služby Němcům a byli po průtazích přijati, dostali uniformy podobné německým, trochu je Němci vyzbrojili a poměrně veliká jednotka byla nasazena nejdříve ve Francii proti invazi. Po vystřídání byli také nasazeni na ruské frontě a později se dostali až do Čech, kde v Praze v květnu 1945 zasáhli proti Němcům. V případě zajetí byli bez soudu a výslechu okamžitě zastřeleni. Vlastně se z nich stali bezdomovci, a to bez vlastní viny.

Po prvém kontaktu s ruskými vojáky jsem spěchal za našimi zjistit, jak to oni přežili. Pohledem ke Kloboukům od našeho domku s číslem 117 jsem viděl, že větrný mlýn ještě stojí, v té době ještě nehořelo. Asi třicet kozáků a vozatajů pomalu postupovalo pěšky hlubokou cestou od Svodnice k Novým horám, směrem k lesu a Zumperku. Za nimi stáli v hluboké cestě tři vozatajové, zřejmě vezli minomety a munici. Němci je nemohli vidět.
Jak jsem tak k našim pospíchal, svištěly teď kulky jen z jedné strany, a to od Klobouk, dělové koule lítaly oběma směry. Už od Spáčilova domu jsem uviděl u Jezírka jakousi skrumáž civilistů, koní a kozáků. Náš otec byl mezi nimi a v ruce třímal uzdy s pěti raněnými koňmi. "Tati, co se děje?" "Chlapče, povedeme je přes les do Kobylí, tam je jejich bolnica /ošetřovna/." "Počkej, vyměníme si to, běž do krytu a já půjdu místo tebe". Chvíli jsem přemlouval dobře živeného, od neštovic mírně poďobaného kozáka šikmých očí, sedícího na koni. Tuto skupinu měl na povel. Nejdříve nechtěl, ale nakonec s výměnou souhlasil. Ještě chvíli trvala jakási tahanice, než se po jeho rozhodnutí "pašli" (jděte), dala skupina do pohybu. Vyrazilo se. Franta Šedivý, zedník, 6 raněných koní, Jan Lutonský, holič, 5 koní, jeho soused František Kulíšek, zemědělec, 6 koní, cikán Vrba z Klobouk 5 koní, /dodnes mně není jasné, kde se tam tehdy onen člověk objevil, snědý, s černým knírkem pod nosem/. Ještě jsem zahlédl, jak na sousedově osedlaném šimlu uhání kozák. Šiml byl, chudák, už starý a nikdy nebyl pod sedlem, takže běžel jaksi napříč, šikmo, snažil se ze všech sil.
Vyrazili jsme, před námi na koni onen poďobaný se samopalem na zádech a pomalý průvod raněných pomocníků za ním, měli jen ohlávky s uzdou a řemínkem na vedení, bez sedel. Každý koník byl jinak raněný a krvácející, hlavy sklopené a podle očí k smrti unavení. Když jsme přišli do míst, kde dnes stojí myslivecká chata, byli dva koníci smrtelně ranění a ještě osedlaní. F. Šedivý měl nápad přenést jedno sedlo na toho svého, že si na něj sedne. Skutečně se mu to podařilo a náš doprovod na jeho počínání nijak nereagoval, pokračovali jsme široce vyježděnou tankovou cestou do stínu lesa. Nad hlavami nám hustě svištěly Němci vystřelené granáty. Jak jsme se později dověděli, dopadaly na východní okraj Kobylí a na křižovatku silnic Terezín - Kobylí - Brumovice, tady se prý soustřeďovala sovětská vojska k dalšímu náporu. Sotva jsme přišli do prostoru Žižkova dubu na okraj lesa, slyšeli jsme přibližující se střelbu. Nejdříve se nám zdálo, že je to jako z pistole, vždycky puc, za chvilku puc a puc - puc. A už jsme viděli, jak proti nám po nové tankové cestě na bryčce jede kozák se samopalem na zádech, s opratěmi v ruce a vedle něj na kozlíku vypasený kozák v dlouhém zeleném plášti, na kolenou samopal, v pravé ruce revolver Nagan a za jízdy z rozvery střílel po větvičkách na stromech. Měl notně vypito. My jsme šli po souběžné staré cestě, od té nové byla vzdálena necelé tři metry. Pro něho nebyl žádný problém přejet hbitě těsně až k nám. Na ten náš poďobaný doprovod chvíli mával, chvíli mířil, snad jako by chtěl vystřelit, přitom sem tam ukazoval namířený revolver na F. Šedivého, který seděl na jednom z těch raněných koníků. Ten náš doprovod mu něco vysvětloval a hlasitě mluvil, my jsme mu nerozuměli a najednou padla rána do vzduchu. V ten moment mě napadlo: "Franto, rychle sesedni a běž pěšky nebo tě zastřelí. On má zlost, že kůň je raněný a ty si na něm sedíš." Franta sjel ze hřbetu koně po břichu na zem jako rodilý kozák, vzal řemínky od uzdy, zařadil se na konec našeho průvodu a bylo po zlosti. Bryčka odjela a už se dále nestřílelo. My jsme za pochodu o tom mluvili a každý jsme měli jiný názor. Souhlasil jsem s tím střílejícím. Nohy se mně třásly z těch strašidelných dojmů, hned po ránu jich bylo nějak moc.

Neušli jsme ani sto metrů, když přesně proti nám na koních jeli dva švarní kozáci, samopaly přes záda na opasku, každý velkou pistoli a kozáckou šavli, koně byli hnědáci na lehké noze a bylo na nich znát, že jsou odpočinutí, mladí kozáci i koně. Zřejmě zase důstojník a pobočník jedou na koních přímo proti nám. My jsme byli trochu roztaženi na okraji cesty v lese, každý jsme dávali pozor, aby nám kůň nestoupl na nohu, sice někteří byli bez podkov, ale i tak by to bylo bolestivé. Nastala krátká, prudká a hlasitá výměna slov mezi jedním z těch, co přijeli, a naším černo-šikmookým. Najednou kůň toho důstojníka tancoval jen na dvou nohách a snažil se předními kopyty shodit toho našeho z koně. Ten mrštně uhnul a již i jeho kůň tancoval po dvou a také se snažil shodit svého protivníka. Tomu přišel na pomoc jeho pobočník a chtěl toho našeho strhnout z koně zezadu za samopal. Ten rychle bodl koně do slabin a uskočil, bleskurychle uhnul z jeho dosahu. Mezitím se znovu přiblížil ten první, stále i jeho kůň jen na dvou nohách a znovu pustil uzdu tak, aby jej srazil k zemi. On znovu uskočil a nejméně dvacet minut této neuvěřitelné potyčky skončilo tím, že se konečně tomu pobočníkovi podařilo toho našeho zezadu za samopal stáhnout k zemi. Opravdový souboj kozáků na koních, to se hned tak nevidí navíc tanec koní jen na dvou nohách a mezi duby, něco úžasného. Jak se ten náš doprovod nohama dotkl země, bylo po boji. Byli jsme soubojem těch tří roztaženi po lese do dálky i do šířky, bledí, ani jsme nedýchali. Nohy se mně třásly a bylo mně na zvracení. Co bude dál? Za chvíli již klidným hlasem zavelel směrem k nám "si čas počekalis", vyskočil na koníka a s těmi dvěma odjel do Morkůvek. Nám se jaksi nechtělo zůstat na tom místě zápasu, a tak jsme pomalu dorazili až nahoru na "Židovu ochozu".

V místech, kde byla zasetá pšenice, asi 30 m od původní cesty z Morkůvek do Kobylí, byla po její pravé straně nová tanková cesta a kolem ní několik desítek, snad i stovek zabitých koní kopyty vzhůru, bez sedel a spousta polámaných vozatajských povozů. Zatím jsme celou tu hrůzu neviděli, protože jsme se zastavili nahoře na poli. Stačilo, že údolím na nás táhl mrtvolný zápach, že se téměř nedalo dýchat. Mně se zvedal žaludek, a kdyby bylo co, jistě bych zvracel.

Les se pomalu probouzel ze zimního spánku a mladé akáty i duby počínaly vyrážet pupeny i první mladé jarní lístky. Jen několik metrů od nás z brumovického lesa vyšel odsedlaný vraník, černý jak uhel, zřejmě ho přitahovala lidská řeč. Jeho pravá přední noha však byla přeražená a při každém jeho kroku se divně houpala a točila. On natahoval krk, aby se napásl čerstvých dubových a lískových lístečků. Bylo vidět, že má hlad, blíže k nám ale nešel. Když už jsme netrpělivým čekáním pomalu ztráceli naději, objevil se ten náš vojáček. Někdo se ho ptal, co znamenal ten koňský zápas, ta honička po lese a kam ho vedli. Smutně a dost neochotně vyprávěl, že byl zpátky v dědině v čísle 67, že tam sídlí NKVD /vojenská policie/, tam se musel zpovídat, proč má na svém koníčkovi důstojnickou uzdu, když je obyčejný kozák. Byl z toho incidentu docela špatný. Hluboce se nadýchl, pohledem přejel celou naši skupinu, jestli jsme všichni. Když chtěl dát povel "pašli v piriot", uviděl toho raněného vraníka. Rozhlédl se po nás a pohybem ruky ukázal na mě se slovy: " Idi sjuda". Chvíli trvalo, než se mně podařilo přimět skupinku mých koní, aby přišla za ním. Co asi chce? Byl jsem u něho, když on pomalým naučeným pohybem ze zad sundal samopal, připravil ho ke střelbě a podal mi jej s příkazem: "Nu, davaj i zgubi jego." A očima ukázal na těžce raněného vraníčka.
Poprvé v životě jsem v ruce držel samopal a nabitý. Mám střílet! V hlavě se mi honilo milion myšlenek, vzal jsem jej do ruky, pevně zasadil do ramene, s prstem na spoušti se díval přes mířidla, hledal koníka. Aha, tady je, mířil jsem na hlavu. On se však pohnul, aby si ukousl nový pupen - měl hlad! Jéžíši, ne, raněného, hladového koně a já ho mám zastřelit. Ne - nejde to! Pomalu jsem sklonil ústí samopalu k zemi a vrátil jej kozákovi, nemůžu zmáčknout, nelze, srdce mě to nedovolí. Vzal samopal zpět, upřeně se mně díval do očí a měkce řekl "vot moloděc". Pak si hodil samopal na záda. Ani on jej nezastřelil, hlasitě však zavelel "v piriot".

Hned po vstupu na novou tankovou cestu jsme uviděli, že se tady musela odehrát veliká bitva. Mrtvolný puch ze zabitých koní byl nesnesitelný a my pochodovali mezi neuvěřitelně rozbitými vozatajskými vozy. Těch tady mohlo být patnáct či dvacet, ale byly úplně zdemolované, přes bočnice byl vidět i jejich obsah: chleba, cukr krystal nasypaný až po vrch v korbě, u něho prasklá bočnice a bez kol, cukr se sypal do trávy. Další vůz, taky s cukrem, až po okraj naložený navíc vlňáky různých barev, vedle s minometnou municí, ve dvou sousedních dělostřelecké náboje, mezi tím zabití koně, různobarevné látky, med, deky… To vše ve dvousetmetrové délce lesa.

Nejvíce mně bylo líto toho bílého cukru. Pro nás to byl hotový poklad. Celý protektorát jsme měli jen dvacet deka na měsíc a tady je ho tuny a v blátě. Nebyl zde však ani jeden mrtvý německý nebo sovětský voják.

Za tímto neutěšeným úsekem bylo již lépe, tady se dalo dýchat, za další zátočinou jsme spatřili již Kobylí, cíl naší cesty. Když jsme přišli k Mikulášku, boží muce pod Lácary stojící asi pětset metrů před obcí, leželo v příkopech po obou stranách cesty až po kobylský mlýn několik stovek zabitých koní. Odhadem do pěti set jich mnoho nechybělo.

Těsně před železničními kolejemi jsme odbočili vpravo do ulice a do dvou přízemních domků jsme zavedli naše raněné koně. Doprovázející kozák se s místními vojáky velmi dobře znal, na jejich pokyn jsme museli koně ustájit, napojit, vyvěchtovat (vytřít dosucha), potom na půdě u sousedů ukrást vojtěšku a nakrmit je. Pak jsme byli propuštěni.

Všichni byli rychlejší než cikán a já. Nám to trvalo dost dlouho, možná jsme to dělali poctivěji. Věchtování se muselo dělat opatrně, protože většina koní měla otevřené rány, na krku nebo na hřbetě, jeden z mých měl kromě jiných zranění čistý průstřel pravé hýždě a silně krvácel.

Když jsme byli hotoví a na odchodu, ten náš poďobaný volal na cikána, aby se vrátil, že od něho něco chce. Všichni už odešli a mě ho bylo líto, a tak jsem na něho čekal sám, jen několik metrů od ošetřovny. Čekání bylo dlouhé, a proto jsem šel pomalu za ostatními. Volal jsem na ně, aby počkali. Na popud Jana Lutonského zůstali stát u Mikuláška až do doby, než přikvačil i cigán. "Prosím tě, co chtěl?" Nechtělo se mu odpovídat a až na další naše naléhání nesměle ukázal na prsty, že nemá ani jeden zlatý prsten, i hodinky mu vzal a zlatý řetízek z krku. My jsme již dávno byli bez nich, před třemi či čtyřmi hodinami. Toto bylo naše první setkání se socializací. Domů jsme šli opět tím hrůzným údolím a cukr necukr jsme upalovali, už abychom byli doma.

Ještě zadýchán z Kobylí jsem přišel za našimi do čísla 67 a tam bědovala moje tetička Alžběta Jurasová, že rychlým odchodem z domu, z kovárny na čísle 205, v kuchyni za rádiem v obálce zapomněla peníze. V krytu byl i její manžel, můj strýc Ignác a jejich synové Jožka a Fanoš. Padlo rozhodnutí, abychom spolu šli pro ty zapomenuté peníze. Bez dlouhých okolků jsme se kolem jezírka vydali dolů přes dědinu. Všude bylo vojska a vojenského materiálu. Poprvé jsem tam uviděl tanky T34, jejich hrubé, neopracované věže. Jeden stál u domu Štouračových, druhý u Lačňákových a třetí u Miklíkových. Těsně po levé straně kolem nich jsme se dostali až na křižovatku Klobouky - Brumovice - Boleradice. Byli jsme přikrčeni v příkopu, protože cesta byla přecpána vojskem. Fronta stála někde těsně před Dvorkem, spěchali jsme do Mrštníku, stále jen v příkopech. Když už jsme byli u Slaného, přiletěly dva ruské dvouplošníky PO-2 Kukuruznik. Nad obcí zakroužily a všude bylo slyšet "Éto náši", docela nízko, ne více než stopadesát metrů, na křídlech rudé hvězdy, piloty bylo jasně vidět. Najednou to začalo. Dědina přecpaná vlastními, nebylo kam uhnout a piloti, ti pitomci, bombardovali svoje spolubojovníky. Celkem dvakrát nalétli a vysypali na ně celý náklad. Asi pět či šest domků začalo hořet, nastal chaos, a křik. Kolik bomb spadlo, nevím, myslím si, že jich mohlo být tak okolo dvanácti. Škody nadělaly opravdu veliké. Podle verze vojáků prý byla špatně barevně vystřelena světlice. Očitý svědek, kovář František Juras vyprávěl, že na Pláckách v evangelické škole (modlitebně) bylo již vybudováno praporní obvaziště. Jeho velitel, lékař, seděl v době toho nešťastného bombardování před školou pod lipou a u stolku psal dopis domů. Nedopsal jej. Byl zabit jednou z těch bomb, nadporučík se jmenoval Narimbaj Konopjajev z Kirgizie, byl pak pochován za trafikou u domu Fantových, později na Kravské míse a pak převezen do Hustopečí. Jeho jméno je památníku naproti kulturního domu.

My jsme se šťastně dostali do Mrštníku až po Strakovo a tam na druhé straně silnice před domy číslo 212 a vedle Kratochvílových byl malý manipulační prostor na hospodářské stroje, v tuto dobu prázdný. Před domy byli schováni tři ruští vojáci a měli dva osedlané koně. Jeden mladší kozák bodal svého koně do slabin a tím toho vysokého hnědáka "rozpumpovával" na krátké vzdálenosti mezi dvěma domy. Hříva mu vlála, oči vytřeštěné, dlouhými skoky se v jedné chvíli vyřítil kolem domu Hutákových číslo 212 dolů ke svodnici Harasce. Tryskem a skokem přes ni přímo proti střílejícímu německému lehkému kulometu ve staré cihelně. Bylo vidět, jak střely dopadají blízko od koňských kopyt, ale ani jediná ho nezasáhla. Tento šílený kozák přijel až k samému střílejícímu a ten se už se zdviženými pažemi vzdával. Kozák seskočil z koně, sundal mu přílbu a polní lopatkou ukončil tuto příhodu.

Do čísla 205 jsme to neměli daleko, jen pár skoků a byli jsme tam. Rádio bylo na místě, chalupa prázdná, žádný voják či jiná osoba, obálka však chyběla. Cesta nazpět proběhla bez zvláštních událostí a poměrně rychle jsme se vrátili. Je zajímavé, že vojáci si nás vůbec nevšímali. Když Jožka ve sklepě oznámil výsledek našeho putování, začal pláč a naříkání. Věřím, že je to mrzelo, chudáci šetřili, jistě si určité věci odpírali a nakonec jim to nějaký parchant ukradl.

Dědinka byla přecpaná vojskem a koňmi, vojáci chodili jeden přes druhého a pořád něco žádali. Až moc často bylo slyšet "davaj žinku, davaj časy a job tvaju mať". Hledali jídlo a alkohol. Ale nejvíc ty žínky. Skoro všichni byli šikmoocí a tmavší pleti, šavle jim sahaly až k zemi, zkrátka z nich šel strach a hrůza.

Z pondělí na úterý jsem přetrpěl s našimi ve sklepě u kmotrů. A hned po ránu chodil obecní sluha pan Ravas s bubínkem a vyzýval všechny schopné muže, kteří udrží lopatu a rýč, ať se ihned dostaví k obecnímu úřadu, že budou pochovávat padlé německé vojáky a koně na našem katastru. Popadl jsem motyku a šel. Ruské padlé si sověti pochovávali sami. Němce a koně my. Na křižovatce bylo již několik chlapů s motykami nebo lopatami. Byli jsme rozděleni do skupin po čtyřech lidech, ale nakonec jsme zůstali sami dva s Jindrou Kadrnkem a šli jsme na jih k lesu. Tam hned na kraji lesa ležel sovětský voják. Zřejmě průzkumník, jen několik metrů od chodníku, bez okopu, s dírkou na čele přesně mezi očima, ani moc nekrvácel. Udělali jsme jámu, pochovali jej a na rov zapíchli jeho pušku pažbou vzhůru. Pokračovali jsme vyšlapaným chodníčkem směrem na Stráň. Při překročení Bořetické cesty, shodou okolností tato část lesa byla našim vlastnictvím, jsme našli dalšího sovětského vojáka. Tento byl k nepoznání, měl jen polovinu hlavy a na ní proděravělou přílbu. Chudáka jsme taky pochovali, tento však neměl žádnou zbraň. Tak jsme udělali z březových hůlek kříž a zabudovali jej na jeho rov. Zabočili jsme na otevřený terén na "dílech". Tam blízko lesa jsme uviděli zákop, vedle něhož ležel na zádech zabitý německý voják s rozepnutým poklopcem a opáleným ochlupením. Měl otevřená ústa, rozepnutou blůzu, na krku mu chyběla hliníková známka, vedle něj byly rozházené osobní věci, dopisy z domova, fotografie, vojenská knížka, v ní kromě jména a hodnosti napsáno všechno, co vyfasoval, velikost košile u krku, velikost objemu hlavy, oprava chrupu, číslo krevní skupiny, církevní příslušnost, v umělé krabičce od margarinu měl tabák a papírky, zápalky, zubní pastu, kartáček na zuby, byl obutý ve šněrovacích botách, v obličeji žlutý. Puška s uraženou pažbou ležela vedle i s rozházenými náboji. Našli jsme ho na předprsni svého zákopu, asi jak chtěl na poslední chvíli opustit zákop a byl smrtelně zasažen. Tady jsme neměli mnoho práce, stačilo do něho drcnout a byl opět v zákopu a zahrnout jej. Protože jsme byli na nejvyšším bodě v té lokalitě, měli jsme dobrý pohled dolů až k Hotařskému kopci. Hned kousek od tohoto případu byl další okop pro stojícího střelce a vedle něho další mrtvý voják. I ten ležel na zádech s rozepnutým poklopcem, tak jako ten první a vlastně všichni, které jsme pohřbívali, všichni měli rozepnuté poklopce a opálené ochlupení! Bez snubních prstýnků, náramkových či kapesních hodinek, všichni byli už před námi řádně "prohlídnuti". I tento měl kolem sebe rozházené různé fotografie, i své ženy a dětí, rovněž dopisy. Jeden jsem vzal do ruky a přečetl Jindrovi. Žena mu sdělovala smutnou novinu, že jim v Itálii padl syn, on nechť je statečný, ať se vrátí domů, že na něho čeká. Byl již pokropen slzami. Bohužel ani on se nevrátil a zůstal u lesa na dílech. Ten den jsme pochovali ještě jednoho, ten byl až na dílu Adolfa Páleníka z čísla 35. Všechno bylo úplně shodné u prvního či druhého pochovaného, tak tam leželi i všichni ostatní.

Tentýž den odpoledne se stala ještě jedna událost, která stojí za zmínku. Zatímco my jsme pochovávali padlé, probíhaly nám nad hlavami letecké souboje a teprve kolem poledne byly osvobozeny Klobouky. Další obce Krumvíř, Borkovany, Šitbořice byly ještě německé. V trojúhelníku Kobylí - Brumovice - Morkůvky se urputně válčilo. Jedna sovětská Lavočka honila německý messerschmidt ME 109B. Lopingy a výkruty, řvaní motorů na plný plyn, kulometné dávky ve všech délkách. Pozorovali jsme to jako divadlo, vůbec nás nenapadlo, že bychom mohli také nějakou koupit. Bylo jasně vidět, že má Lavočka navrch, byla skutečně lepší a během tří minut bylo rozhodnuto. Z onoho ME 109B se vyvalil dým a prudce klesal směrem od Kobylí na Morkůvky. Rata zakroužila, ani nečekala na výsledek a zmizela směrem k Hodonínu. ME 109B prudce klesal a viditelně hořel, vyhnul se naší zvonici, jeho unikající hořící palivo však zapálilo starou stodolu Josefa Škrly z čísla 18, pak hospodářské budovy čísla 13 F. Skřivánka /bývalého starosty/ a Josefa Vlčka, dále hospodářské stavení Josefa Kocůrka. ME prudce dopadl na dvůr domu číslo 199 Jindřicha Bezděka, tady explodoval a výbuch rozmetal zbytky letadla i s pilotem. Zapálil dvorní stavení, nikdo jiný však nepřišel o život. Až po několika letech při čištění okapu o jeden dům dále, u Kocůrků číslo 198, našli část pilotovy paže i s hodinkami. Až dlouho po válce se podařilo s pomocí pana Vl. Schildbergera staršího identifikovat tohoto sestřeleného pilota ze 17. 4. 1945: Odstartoval z prostějovského letiště, pilotem byl praporčík stíhač od II JG77 ALLCHIEWSKI, ve čtverci Kobylí - Morkůvky - Brumovice byl napaden sovětskou stíhačkou a sestřelen. V německých archívech byl v té době nezvěstný. Další německé letadlo bylo sestřeleno o málo dní později a očití svědkové tvrdili, že pilot vyskočil a na padáku dopadl na zem. Letadlo FW 109 padlo jen o několik metrů dále od toho prvního. Spadlo na stavení Františka Hradečného (řezníka) a při pádu zapálil jeho řeznickou dílnu. Neuvěřitelné se stalo skutkem, havarovala dvě bojová letadla a spadla do obce a jen několik metrů od sebe. Zázrak!

Sověti si, jak jsem už zmínil, po boji pochovávali své vojáky sami. Jednoho z nich na jižní straně obce, na poli zvaném "díle" zabalili nejdříve do peřin a pochovali na místě samém. Přesný seznam padlých se nezachoval. Starostou k tomu byli pověřeni a pořídili ho Jarka Peřinová a učitel Josef Babáček. Seznam odevzdali starostovi p. Bohuslavu Putnovi. Ten se však ztratil a při pozdější exhumaci (na Kravské míse), když se padlí převáželi na společné pohřebiště do Hustopečí, se i tehdy pořízený seznam žel nezachoval, takže počet padlých v naší obci je vlastně bílým místem. Do kroniky obce zaznamenal kronikář 50 padlých. Pamětníci však říkají, že jich mohlo být 53 až 57. O přesném počtu se zatím pátrá v okruhu brněnských přátel. Zatím se jich podařilo ověřit sedmdesát. Německých vojáků bylo nalezeno a pohřbeno na místě, kde padli, celkem 45 (mapka s označením je na konci této kapitoly). Jejich jména nejsou známa až na jednoho. Zjištění padlí by měli být uvedeni na samostatném památníku uprostřed obce, na viditelném místě. Kolik koní na našem katastru padlo a bylo zakopáno, se přesně neví, ale nejméně 120 až 130. I TĚM BY MĚL BÝT POSTAVEN POMNÍK, za to, co ta zvířata vytrpěla a zažila v neuvěřitelném stresu.

Místa, o která se tvrdě bojovalo, dostávali pak sovětští vojáci v plen na den i více a mohli si libovolně beztrestně dělat, co chtěli.

Ještě bych se rád zmínil o jedné události. Pracovní povinnosti se vyhlašovaly, i když jsme se vrátili z Ivaně. Potom se chodilo do Brumovic na statek "Ostrůvek" urovnávat terén na přípravu polního letiště. Kravské potahy vozily z lesa klády dubů, lidé vykopávali a vytrhávali překážející ovocné stromy, zasypávali strouhy a brázdy, a tak bylo v krátké době polní letiště hotové. Velitelství bylo ve statku. Ještě nebylo letiště ani dohotovené a již z něho odlétaly bojové stroje, později odtud startovala letadla všeho druhu, i ty kukuruzniky - dvouplošníky. Ty pilotovaly ženy - vojačky, které měly místo kukly na hlavách uvázané normální šátky. Pokud jsem je viděl, ani jediná nebyla střízlivá. A když pak šla na start, každá hulila jak polámaná kamna. V jedné ruce nesla kabelu na mapy, v druhé držela pořádnou a zapálenou papirosu. Šťastně odstartovaly a stejně šťastně se vrátily. Dosud před nimi smekám. Ony i ostatní piloti plnili bojové úkoly zejména při osvobozování Brna. Ale obstarávali i zásobování a těžce raněné převáželi do bratislavské a také až do budapešťské nemocnice.
Toto malé letiště je významné i tím, že na něm přistál maršál Malinovskij a auty se pak se svým štábem přesunul na pozorovatelnu ke Křepicím. Zde určil postup na Brno. Malinovskij měl hlavní štáb v Modré na Slovensku, a s největší pravděpodobností do konce války toto místo se svým štábem neopustil.

Zde jsou pro naše budoucí zaznamenána místa, kde našli smrt němečtí vojáci, kteří bránili přístup k pevnosti Brno. Všichni jsou bezejmenní. Jeden důstojník je pochovaný u elektrického sloupu venkovního vedení, nyní betonového, před domem číslo 19 pana Jaroslava Vlčka. Další důstojník je pohřben pod lipou na svahu vedle domku číslo 210 p. Emila Hájka, nyní pana Milana Bravence. V zahradě domu číslo 32 pana Josefa Kratochvíla leží pod modřínem vojín, jehož hodnost je neznámá. Za domem číslo 146 pana Josefa Lačňáka je uložen v akátí jeden padlý, s hodností taktéž neznámou. Před domem číslo 67 pana Rudolfa Babáčka byl v předzahrádce pod hruškou důl na řepu a v něm si chtěl jeden těžce raněný voják odpočinout, avšak na následky zranění tam zemřel a našel v tom místě i svůj hrob. Pod domkem Emila Hájka číslo 210 byla studna a vedle ní posekané otýpky připravené na podpal, na nich seděl také jeden těžce zraněný a už neodešel, zemřel a zůstal v tom místě pohřbený. V domečku p. Ladislava Soukupa číslo 98 /dnes O2/ také jeden smrtelně raněný zemřel ve chlévě. U p. Františka Dobeše číslo 215 nahoře v zahradě jsou pochováni dva vojíni a ve spodní dvorní části /dnes septik/ také dva. Pod hřbitovem před domkem číslo 221 p. Jana Hrabce u plotu k panu J. Škrlovi číslo 18 jsou pochováni dva vojáci hodnosti neznámé. Před domkem paní Hermíny Fialové číslo 183 byla vykopaná větší jáma na dva koně a s nimi tam byl pohřben také jeden voják, hodnost neznámá. U boží muky jsou Bohuslavem Páleníkem pochováni dva vojáci. V místech, kde dnes stojí dům číslo 165 p. Adolfa Kavky /pod kuchyní/ je pochován jeden voják, hodnost neznámá. Těsně za hřbitovní zdí z východní strany je pochován jeden, hodnost neznámá. Na horním konci poslední domek na pravé straně číslo 176 p. Jana Čermáka, v předzahrádce, jsou pochováni dva, ve staré cihelně u lehkého kulometu zůstali taktéž dva vojáci. V hustém akátovém porostu v trati Netroufalky byli pochováni dva vojáci a v trati Díle u triangulačního bodu zůstali u lehkého kulometu další dva. Na dílech u lesa v okopech pro stojícího střelce padli na předprsni svého okopu tři vojíni. Za Herbenovým statkem /dvorek Augustinov/, pod kopcem Zumperkem v trati "Příděly", padli dva. Pod mezí oddělující Dílky na kopci od vinohradů Haraský, zůstali také dva. Na úpatí Nových hor k Boleradicím, v místech, kde později stával včelín, bylo asi minometné hnízdo a v něm pan Zdeněk Herben ze dvorku pochoval pět vojáků.

Dále se domnívám, že již po vyhlášení míru dne 9. května 1945 zlikvidovala vítězná armáda přesně nezjištěný počet zajatých německých vojáků, kteří před tím byli soustředěni ve vysoko oplocené sokolovně a základní škole. Jejich počet kolísá od 40 do 60 mužů. Dva z nich se pokusili o útěk. Jeden byl úspěšný. Snad stojí ještě za zmínku, že prvních 5 německých ženistů bylo zajato u železného mostu přes svodnici vedoucí na Klobouky při přípravě jej vyhodit. Sovětské hlídky byly rychlejší. Druhých 5 se máváním bílým kusem plátna vzdalo na Srstkově mlatě.

Někdy počátkem června 1945 jsem se šel podívat na náš vinohrad, který jsme tehdy měli v trati zv. Krůžky (víno z něho bylo i na tu dobu těžce pitelné). Když jsem přicházel k lesu Klínky, viděl jsem, že se blízko bývalého bunkru vlasovec kope větší jáma. Hloubili ji do půl těla svlečení němečtí vojáci, hlídáni třemi sovětskými samopalníky. Ti, jak mě spatřili, vypálili do vzduchu tři krátké dávky, které mě měly upozornit, abych neprodleně zmizel. Aniž bych viděl vinohrad, rychle jsem uposlechl a nikdy víc se k tomuto místu nepřiblížil. veliká škoda. Později jsme s přáteli toto místo úporně hledali. Nejdříve dvakrát výkopovou technikou Luďka Michny z firmy Stavoč Horní Bojanovice ovšem oba pokusy bezvýsledně, přesto Luďkovi patří vřelý dík za mimořádnou ochotu. Potom i s pomocí policejní helikoptéry, bohužel opět marně. Jsem však přesvědčen, že tam leží všichni zajatci, kteří byli umístěni v sokolovně a ve škole. Usuzuji tak proto, že při zrušení tohoto "zajateckého tábora" a pak při jeho úklidu se tam nalezlo několik pokusů o dopisy "Gosudaru Stalinovi", a já jsem tam našel jednu vojenskou knížku, schovanou v divadelní nápovědné budce. Jejím vlastníkem byl Rakušan. Proto jsem si při jedné z návštěv Rakouska dovolil zajet do jeho rodiště. Ostatně je to blízko Vídně, moje manželka Jarmila byla se mnou. Pan starosta obce Mauerbach mi řekl, že se jejich občan Felix Berger nevrátil a padl. Abych se o tom přesvědčil, že jeho jméno je vytesané na pomníku padlých. Měl pravdu. Proto usuzuji, když se nevrátil, že je zahrabán se všemi ostatními 40 - 60 spoluzajatci na dílech u lesa Klínky v Morkůvkách. Možná se jejich pozůstatky někdy najdou. Ale je také možné, že zemřel v některém jiném zajateckém táboře, tehdy Sovětském svazu.

III. Rekonstrukce válečných bojů z pohledu historika Marka Sekaniny

Štěstí přeje připraveným
Němci se připravovali na obranu tohoto území už dlouho před tím, než sem fronta přišla. V první fázi budovali mj. protitankové překážky z klád hlavně na vjezdech do vesnic, případně na důležitých křižovatkách přímo v obcích. Další krok spočíval v budování pozic pro pěchotu, dělostřelectvo a těžkou techniku na příhodných místech. Jedním takovým místem byl i lesní masív mezi obcemi Kobylí, Brumovice, Morkůvky, Boleradice, Horní Bojanovice, Němčičky. Obrana zde byla koncipována s ohledem na reliéf krajiny a předpokládaný směr postupu útočících vojsk. Hlavní důraz byl kladen na obranu nejpříhodnějších přístupů k lesu - údolí, zejména těch větších, kudy vedly cesty. Německé velení rovněž počítalo s možnými situacemi, které mohly vzniknout během bojů, týkajících se případných lokálních úspěchů protivníka a také s problematickým vedením boje v členitém a lesem porostlém terénu. Proto byly některé pozice hlavně na hřebeni koncipované jako kruhová obrana. Jak tedy vypadaly obranné pozice vybudované v tomto prostoru? Byly to jednotlivé okopy pro jednoho nebo dva muže doplněné místy o kulometná hnízda nebo pozice pro těžké zbraně, např. minomety. Tyto pozice pak tvořily bud linie, hlavně na okrajích nebo i v hloubce lesa - zde obvykle kopírovaly hlavně cesty nebo shluky, které byly situovány na křižovatkách lesních cest. Ovšem ne vždy platí, že kdo je připraven, není ohrožen.

Bouře se blíží
Sobota 14. dubna 1945. Ráno útvary 243. střelecké divize 50. střeleckého sboru obsadily Moravskou Novou Ves a brzy se spojily se silami 228. střelecké divize 49. střeleckého sboru, které dobyly Mikulčice. Obě předmostí na řece Moravě se tak spojily v jedno velké. Před vojáky 53. armády a 1. gardové jezdecko-mechanizované skupiny teď ležela další linie obrany německých jednotek. Útok zahájila 6. střelecká divize náporem ve směru na Moravský Žižkov. Po prolomení obranných pozic před obcí vnikli rudoarmějci do vsi a obsadili ji, další postup i přes posilu 6. gardového jezdeckého sboru však Němci bránící Velké Bílovice zastavili. Následoval výpad 243. střelecké divize z Týnce a Mor. Nové Vsi na Prušánky. Obrana, složená z částí 711. pěší divize a 21. policejního pluku SS se zde zcela zhroutila. Do vzniklého vlomu byli nasazeni kozáci 4. gardového jezdeckého sboru, kteří zamířili vinicemi k Novému Poddvorovu a Vrbici. I přes odpor německých vojáků byla obec kolem 18. hodiny obsazena a útočníci pokračovali dále na Kobylí. Zatímco samotnou vesnici Němci nijak nebránili a Rusové ji o 20. hodině bez problémů obsadili, v prostoru Velkého vrchu došlo k tvrdému střetu, ve kterém byly zničeny tři sovětské tanky a poblíž návrší, na Strážkách, německý obrněný transportér. V Kobylí se ruským vojákům podařilo zajistit nepoškozený most přes Trkmanku. Pravý soused těchto jednotek, 228. střelecká divize využila tohoto úspěchu a vyrazila z Mikulčic na Dolní Bojanovice a Josefov, po jejich obsazení zamířila přes Starý Poddvorov na Čejkovice, kam dospěla přibližně v době, kdy kozáci obsadili Kobylí. Zbytek 49. střel. sboru - 110. gardová a 203. střelecká divize vedly tvrdé boje o Dubńany a les Doubrava. Rovněž sovětské letectvo vyvíjelo velkou aktivitu a napadalo kolony ustupujících německých útvarů na silnicích a cestách /např. v okolí Čejkovic/ a jejich soustředění ve vesnicích/ Čejkovice, Vrbice, Bořetice a Velké Pavlovice/. Také němečtí letci se zapojili do bojů a podporovali obranné akce pozemních jednotek průzkumnými lety i nálety na sovětské síly, mj. v Moravském Žižkově. Jednotky držící Kobylí vyslaly průzkumné hlídky k Brumovicím a Morkůvkám. V sovětském týlu večer proběhly rozsáhlé přesuny. Ze Slovenska se přesunuly útvary 7. mechanizovaného sboru a rozmístily se tak, aby příštího dne zasáhly do probíhajících bojů jako součást dvou úderných uskupení-jižní postupující na Brno po silnici od Břeclavi a severní směřující k témuž cíli podél silnice vedoucí z Hodonína.

( ... pokračování v dalším článku ... )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama