Ozvěny pohnutých dob (4)

3. února 2014 v 18:47 | já

Ozvěny pohnutých dob

Paměti občana z Morkůvek
Josef Babáček
(4.část)
Neděle 15. dubna 1945. Pěchota znovu vyrazila do útoku jako první. Začátek ovšem nebyl zcela ideální, jednotky RA shromážděné v polích na okrajích Kobylí byly hned zrána napadeny německými letouny. Vojáci bojující na pravém křídle 243. střelecké divize zamířili z Vrbice a Kobylí přes Trkmanku do kopců směrem na Horní Bojanovice zřejmě už časně ráno, snad ještě za tmy. Německé jednotky držící pozice na okrajích lesů i v hloubce lesního porostu nápor nevydržely a ustoupily k Horním Bojanovicím, Němčičkám a Morkůvkám. Rudoarmějci je pronásledovali a brzy pronikli na jižní okraj Morkůvek. Zde však byli zastaveni a následně vytlačeni zpátky na návrší Ochoze, kde se situace stabilizovala. Větší část 243. střelecké divize byla ovšem vázána boji o Bořetice a Němčičky. Obrana Bořetic byla posílena tanky a protitankovými děly a své pozice vyklidila až večer, kdy se ruským silám v sousedním úseku - 6. střelecké divizi a 16.machanizované brigádě - podařilo obsadit Velké Pavlovice a Starovičky. Napravo od 243. střelecké divize se rozvinuly do útoku 228. střelecká a 110. gardová střelecká divize. Jejich cílem bylo ovládnutí silnice Brno-Hodonín v úseku Čejč - Klobouky. Proto byly tyto divize podpořeny 64. mechanizovanou a 41. gardovou tankovou brigádou. Rudoarmějcům se podařilo dobýt Čejč a Terezín, ale utrpěli citelné ztráty na lidech i technice a německé jednotky bránící prostor Krumvíře další postup RA zastavily. V úseku 243.střel.divize se mezitím těsně za pozicemi pěchoty začaly shromaždovat kozácké útvary části 4.gardového jezdeckého sboru.Jejich přesun však neunikl pozornosti Luftwaffe. Německé stroje Focke-wulf Fw 190 od třetí skupiny 10. bitevní eskadry několikrát napadly přesunující se kolony jezdců i koňských potahů. Dva útoky se odehrály přímo v Kobylí - první provedla o půl desáté čtveřice letounů na oddíl jízdy, který zůstal stát u mlýna. Výsledkem opakovaných ztečí této formace bylo 18 mrtvých kozáků, dalších 7 bylo zraněno, 60 mrtvých koní, byl těžce zraněn jeden z místních občanů a poškozeny dva domy v Zelničkách a mlýn, druhý přišel o hodinu později, když byl ruský trén shromážděný na Suchém Řádku napaden dvěma německými stroji. Tento útok stál životy 38 koní, 2 ruských vojáků a tří místních chlapců, byl pobořen jeden dům a dva sklepy. Další nálety postihly kolony směřující z vesnice k Panskému lesu. Pod Lácary tak přišli o život další koně a vojáci. Kozáci postupně vystřídali útvary na pravém křídle 243. střelecké divize a převzali tak úsek od Ochozů po Kuntinov. Zároveň začala skupina mužů z dolní části Kobylí pod dohledem ruských ženistů upravovat jednu z lesních cest stoupajících z Kobylského údolí na Ochoze tak, aby jí mohly projet tanky. Tyto práce trvaly až do brzkého rána příštího dne. Kozáci večer provedli výpad z Kuntinova do předpolí Boleradic a podařilo se jim po krátkém boji obsadit Boleradický mlýn, v boji zde padlo 5 sovětských a 2 němečtí vojáci. Sovětské letectvo po celý den napadalo dopravu na silnicích a železničních tratích - zejména na silnicích Slavkov - Žarošice a Bučovice - Ždánice, dále pak železniční stanice ve Slavkově a Bučovicích - ve snaze zabránit protivníkovi přísun posil pro bránicí se jednotky během následujících hodin. Zkrátka nepřišla ani podpora útočících vojsk, v rámci níž ruské letouny útočily hlavně na soustředění útvarů 8. tankové divize v prostoru Krumvíř - Klobouky a části tankové divize Feldherrenhalle 2 v Horních Bojanovicích. Tento den ovšem byl výjimečný i jinak. Jednotky 72. armádního sboru byly spolu s tankovou divizí Feldherrenhalle 1 z tankového sboru Feldherrenhalle převeleny ze stavu 8. armády skupiny armád Jih pod velení 1. tankové armády skupiny armád Střed. Nově stanovené rozhraní mezi oběma armádami - skupinami armád nyní tvořily řeky Dyje a Svratka. Důvodem tohoto kroku byl předpokládaný cíl nynějšího útoku RA-tedy Brno. Jednotky levého křídla 8. armády by při zachování původního stavu byly vytlačeny na pravé křídlo 1. tankové armády, což by nutně vedlo ke komplikacím v koordinaci vedení boje obou armád. Jak se ukáže v následujících hodinách a dnech, nebylo to úplně šťastné rozhodnutí, zvláště co se týká obou tankových divizí Feldherrenhalle.

Pondělí 16. dubna 1945. Už po půlnoci začaly jednotky tankové divize Feldherrenhalle 2, tedy části tankového sboru Feldherrenhalle vyklízet své pozice a ustupovat za linii řek Dyje a Svratky, ponechávajíc jen slabé zadní voje ve vesnicích. Načasování tohoto kroku však přineslo doslova pohromu pro pěší jednotky pravého křídla 72. armádního sboru, 711. pěší divizi, která se teprve přesouvala a zaujímala novou obrannou linii. Rusové totiž tento pohyb německých jednotek zaregistrovali a ještě v noci zahájili postup vpřed. Po půlnoci tedy padly téměř bez boje Němčičky a brzy ráno po krátkém střetu i Horní Bojanovice. Odtud už se kozácké jednotky - část 6. gardového jezdeckého sboru - a pěchota 243. střel. divize rozvinuly směrem k Nikolčicím a Kurdějovu. V závěru dne tak byla 711. pěší divize dočasně obklíčena v prostoru Velkých Němčic. Situace se sice změnila, cíle však zůstaly stejné. Zatímco plnění bojových úkolů určených pro jižní úderné uskupení podstatně usnadnilo noční vyklizení pozic a následný ústup jednotek tankového sboru Feldherrenhalle na nově stanovené rozhraní mezi oběma armádami - 8. armádou skupiny armád Jih a 1. tankovou armádou skupiny armád Střed, severní formaci opět čekaly tvrdé boje. Ráno se po Tankové cestě přesunula tanková jednotka /snad jeden z praporů 41. gardové tankové brigády/ a zaujala vyčkávací postavení těsně za pozicemi kozáků. Část příslušníků jezdectva, ovšem bez koní, byla určena jako doprovodná pěchota. Útok byl zahájen dělostřeleckou palbou a rovněž i útoky ruského letectva na uzly odporu, např. na německé pozice na návrší Hrad nad Boleradicemi. Poté vyrazily pozemní jednotky na zteč. Po překonání odporu německých vojáků na okraji obce vnikli první rudoarmějci do vsi, a to nejprve po silnici od Boleradic, později i údolím od lesa. Německé útvary byly brzy vytlačeny z vesnice a ztáhly se ke Kloboukům. Ruský útok měl ovšem pokračovat dále na městečko, jenže trény vezoucí hlavně munici a další materiál se staly cílem německých bitevních pilotů. Na Tankové nebo němčičské cestě, ale i na dalších lesních cestách na katastru Kobylí, Morkůvek a Boleradic, tak došlo k masakrům nevinných zvířat. Mrtvoly koní, převržené vozy a rozházený materiál pak zatarasily tyto důležité komunikace a znemožnily přísun potřebných posil. Na sousedních úsecích byl odpor protivníka podstatně větší. Kavaleristé útočící na Boleradice byli odraženi a pěšáci 228. střelecké divize podporovaní stroji 2. praporu 41. gardové tankové brigády jen ztěžka dobývali dům za domem v Brumovicích. Teprve úder kozáků z lesa Obraky donutil německé obránce ve večerních hodinách vyklidit pozice a ustoupit za Harasku, ke Krumvíři a Kloboukům. Část ruských jednotek je pronásledovala a pronikla tzv. brumovickou cestou do předpolí městečka. Jiná část pak ovládla návrší Stádliska a přiblížila se tak na dohled ke Krumvíři. Obě tato místa - Krumvíř i Klobouky - byly po celý den napadány ruskými letouny. Rovněž ve vzduchu bylo chvílemi pořádně horko. Nad linií fronty se odehrála řada leteckých bojů. Při jednom z nich jeden z německých bitevních letounů nouzově odhodil pumu nad dolní částí Kobylí a její explozí byl pobořen jeden dům, zabit jeden z místních mužů a zraněna jedna žena. Při jiném byl v boji sestřelen/jiný zdroj ovšem tvrdí, že došlo ke srážce s letounem nepřítele / stroj Jak-9 podporučíka Konstantina Stěpanoviče Maenka ze 122. stíhacího pluku 331. stíh. divize. Hořící letoun dopadl na katastru Němčiček. Patrně během tohoto boje vypálené střely z palubních zbraní v této vesnici poškodily střechy několika budov a jednomu hospodáři zabily 2 koně a krávu. Během dalšího střetu nárokovali sestřel bitevních letounů Focke-wulf Fw 190 v prostoru obce Němčičky a severozápadně od Kobylí dva piloti 150. gardového stíhacího pluku 13. Gardové stíhací divize - por. Šiškin a ppor. Bekkerman. Jiný pilot, ppor. Machaldiani ze 151. gardového stíhacího pluku téže divize měl sestřelit nad Kobylím stíhačku Messerschmidt Bf 109. Na nebi se vedle dosud působících jednotek 4. letecké armády ze skupiny armád Jih, tedy bitevníků ze 3. skupiny 10. bitevní eskadry a stíhačů druhé skupiny 52. stíhací a z 1. skupiny 53. stíhací eskadry, poprvé objevili i muži z 1. skupiny 4. bitevní eskadry, kteří do tohoto dne působili pouze ve Slezsku. Takto tedy proběhlo střídání stráží i na nebi nad frontou. Němečtí piloti nárokovali ten den min. sestřelení šesti a poškození jednoho letounu nepřítele. Nejčastějšími protivníky letců Luftwaffe byli posádky bitevních a stíhacích letadel 5. bitevního sboru /4. gardová a 264. bitevní letecká divize a 331. stíhací letecká divize/, které prováděly leteckou podporu pozemních vojsk a rovněž i 13. gardové stíhací letecké divize ze 3. gardového stíhacího leteckého sboru, jež plnila úkoly vzdušného krytí pozemních vojsk.

Cíl Klobouky
Úterý 17. dubna 1945. Nadešel rozhodující den v bitvě o přístup k Brnu. Jednotky RA měly na dosah důležitý bod na silnici Hodonín-Brno - Klobouky. Protivník jej ovšem důkladně připravil k obraně. Snad nejvíce byl opevněn právě přístup údolím od Morkůvek. Návrší nad městečkem, kterému dominoval starý větrný mlýn (zničen dělostřeleckým zásahem brzy odpoledne dne 16. dubna 1945), bylo rozryto množstvím zákopů a pozic. Další opěrný bod obrany byl vybudován v parku u hřbitova. Nepříznivý vývoj na sousedním úseku - proniknutí kozáckých jednotek do prostoru Nikolčice - Křepice z předchozího dne a brzy ráno i překvapivé obsazení Šitbořic a Těšan a tím i zablokování důležité ústupové trasy na Brno - nedávalo jednotkám 46. divize lidových granátníků a 8. tankové divize velké šance na dlouhodobou obranu městečka. Přesto však museli útočníci počítat s tvrdým odporem. Pěšáci ustoupivší z Morkůvek obsadili dopoledne 16. dubna pozice na návrší, po setmění je posílily tanky a obrněná vozidla 8. tankové divize, které se rozmístily za liniemi zákopů tak, aby mohly svojí palbou podporovat boj pěchoty, příp. provádět překvapivé protiútoky. Útok RA začal v 5 hodin ráno 17. dubna a to na celém úseku, tedy v pásmu od výšin u Karlína přes Terezín a Brumovice až po Morkůvky. Útok kozáků údolím od Morkůvek zakolísal díky zuřivému odporu německých útvarů držících pozice na návrších, který neustal ani poté, co museli Němci před polednem ustoupit do domů na jižním okraji Klobouk. Opěšalým jezdcům podporovaným tanky, těžce zkoušeným palbou německých děl a nálety letounů Luftwaffe, nakonec pomohl úspěch pěšáků a motostřelců v sousedním úseku, v prostoru Karlín - Terezín - Brumovice. Ti kolem 14. hodiny dobyli Krumvíř a o půl třetí i železniční stanici Klobouky a probojovávali se stále blíže k městu. Když Rusové obsadili o 17. hod. i Kašnici a postoupili ke hřbitovu, začaly německé jednotky opouštět své dosavadní pozice a stahovat se z města do lesů a podél silnice směrem na Martinice a na kopce severně od města. Kozáci je pronásledovali. Téhož dne se svobody dočkali i lidé v Boleradicích. Němci už předchozího dne večer ustoupili z vesnice údolím Harasky k Divákům a ponechali zde jen zadní voj. Následující ráno, v 5 hodin začal útok i zde a to dělostřeleckou palbou na německé pozice. V 8 hodin se první kozácké oddíly zachytily na východním okraji obce, v deset pak sovětští vojáci rozebrali dřevěnou PT barikádu na dolním konci vesnice, vyčistili její okolí od min a 10 ruských tanků projelo obcí a zamířilo k Divákům. Těsně před Diváckým mlýnem však narazili na rozhodný odpor a po hodině boje zůstaly na bitevním poli dva zničené sovětské tanky a 17 padlých vojáků. Útvary RA se stáhly zpět do Boleradic. Na nebi bylo opět rušno. Obě bojující strany nasadily v hojné míře své vzdušné síly k podpoře pozemních sil a došlo i k několika střetnutím, do nichž toho dne zasáhli poprvé stíhači 2. skupiny 77. stíhací eskadry. V průběhu jednoho z těchto soubojů npor. Vasilij Petrovič Torubalko ze 151. gardového stíhacího pluku 13. gardové stíhací divize měl sestřelit německý Focke-wulf Fw-190 v prostoru Boleradic, jiný sovětský stíhač, zatím neznámý, pak zvítězil nad stíhačkou Messerschmidt Bf-109, která se zřítila na hospodářské budovy domů č. 198 a 199 v Morkůvkách. Její pilot, praporčík Alschewski, příslušník druhé skupiny 77. stíhací eskadry zahynul v troskách stroje.

IV. Již se nevrátili

SEZNAM PADLÝCH SOVĚTSKÝCH VOJÁKŮ při osvobozování obce Morkůvky
Po otevření vojenských tajných archívů v Rusku se podařilo paní Soni Holečkové a Jiřímu Novákovi - Sklíčkovi z Brna navázat kontakt s důstojníkem, zaměstnancem toho zařízení a výsledek se dostavil. Za jejich úsilí, laskavost a neobyčejnou ochotu jim patří vřelé poděkování.

V jiných archívech se mně podařilo najít čtyři padlé. Jednoho z nich - vojína kozáka Vasila Nikitoviče KIRIJE hledala v roce 1977 jeho rodina prostřednictvím našeho ministerstva vnitra a MNV Morkůvky. V té době však neúspěšně. Tento voják padl 16. 4. 1945, a bylo mu 17 roků.

Všichni padlí a pochovaní vojáci byli později exhumováni a znovu pohřbeni, nejdříve na Kravské míse a nakonec na vojenském hřbitově v Hustopečích.



Dále je hlášeno 5 vojáků nezvěstných
V seznamu padlých od č. 65 po č. 69 včetně, jsou parašutisté.

Těžko je dnes říci, zda jsou všichni, ale snad ano, přesto na tak malou dědinku je nějak moc velký počet padlých. Posledních pět na tomto seznamu jsou parašutisté z 1. gardové výsadkové divize 53. armády. Tato výsadková divize osvobozovala Rohatec, pak se přesunovala přes Morkůvky, Borkovny a Těšany na Brno. Domnívám se, že je při přesunu zde zasáhla bomba letecká nebo dálková dělostřelecká. Tehdy je pohřbili podle sovětských archívů na hřbitově.

Dnešního dne, tj. 15. ledna 2010, ukončujeme další pátrání a doufáme, že jsou registrováni všichni. Nechť je jim země lehká.

Vysvětlivky:
g. gardový
sabelník vojín či důstojník nosící přidělenou šavli (kozák)
j. p. jezdecký pluk
g. j. s. gardová jezdecká skupina
dmp. dělostřelecko-minometný pluk
plp. polní pluk
v. d. výsadková divize

Padlí podle hodností a zařazení:
důstojníci : gardový kapitán spoj. náč. 181 g. dmp - 1x
gardový nadporučík vel. eskadrony 32. g. j. p - 1x
gardový nadporučík lékař 4. g. j. s. - 1x
poručík vel.eskadrony 30. j. p. - 1x
poddůstojníci:gardový staršina - 2x
gardový starší seržant - 6x
gardový seržant - 3x
ostatní vojíni bez hodnosti - 55x
32. g. jezdeckého pluku zahynulo - 8 vojáků
31. g. jezdeckého pluku zahynuly - 2 vojáků
34. g. jezdeckého pluku zahynulo - 9 vojáků
30. jezdeckého pluku zahynulo - 39 vojáků
181. g. dělostřelecko-minometného pluku - 3 vojáci
neznámé plukovní příslušnosti - 2 vojáci
255. plp. 4. g. j. s. dělostřelec - 2 vojáci
1. g. výsadková divize (53. A) - 5 vojáků

Neměli by zde chybět ani morkůvští občané zemřelí v důsledku válečných operací.
Byli to:
Matulová Barbora - 75 let
Hájková Anna - 52 let
Líznar Petr - 32 let

Líznar žil v Brumovicích, ženatý s Andělou Kavkovou z Morkůvek, donucen sovětskými vojáky sehnat víno, sám neměl, proto je vedl ke svému tchánovi Metodějovi. Ten odmítl víno dát, že nemá, proto Petra na břehu svodnice Harasky zastřelili nedaleko obce. Je pochován na místním hřbitově.

Obec Morkůvky byla bezprostředně osvobozována čtyřmi jezdeckými pluky, jedním dělostřelecko-minometným a jednou jezdeckou skupinou.

Jednalo se o: 32. gardový jezdecký pluk
34. gardový jezdecký pluk
31. gardový jezdecký pluk
30. jezdecký pluk
181. dělostřelecko-minometný pluk
4. gardový jezdecký sbor
9. gardová jezdecká divize
část 225. protiletadlový dělostřelecký pluk. 4. gardové jezdecké skupiny.

Obránci se rekrutovali z: 711. Wehrmacht infanteri division
21. SS policejní pluk
8. panzer division

Jen pro zajímavost bych chtěl uvést, jaká musela být ohromná spotřeba pohonných hmot, když například jediný tank třídy PANTHER, který byl opatřen kanonem ráže 75 mm, nesl 79 granátů, vážil 45,5 tuny, načerpal 730 litrů benzínu a po silnici ujel 177 km rychlostí 55 km/h nebo v terénu jen 89 km maximální rychlostí 24 km/h. Při ohromných počtech tanků a automobilů na obou stranách to musely být hodně široké řeky pohonných hmot. Nakonec to všechno bylo k ničemu.

V. Válečné osudy dvou morkůvských rodin

Neměli bychom zapomenout na dvě židovské rodiny, spoluobyvatele naší vesničky. Jedna se nevrátila z německého koncentračního tábora, jedná se o rodinu Jindřicha Šťastného (hovorově "Handricha"), jeho manželku, dceru Rézinku a syna Leoše. Druhá rodina byla Špicova, bezdětná.

Z rodiny Šťastných se vrátil jen Leoš, ten byl původně nižším důstojníkem u Československé armády a po válce se oženil do Ladné u Břeclavi. Všeobecně se mluví o bohatých židech, ale tito naši byli asi výjimkou. Pan Šťastný chodil po celé roky v jedněch cajkových kalhotách a v haleně neurčité barvy, o košili ani nemluvě, ta byla sluncem vybledlá a na zádech se mu rozpadala. Vlastnili asi 4 hektary orné půdy té nejhorší kvality, takže jejich úrody byly mizerné. Chlévské mrvy měli málo a strojená hnojiva byla neskutečně drahá. Jejich dva hubení koníci strádali po celý rok. Rézinka, v té době dvacetiletá, v obličeji prací utrápená, s maminkou obstarávala dvůr a domácnost. Paní Šťastná chodila v dlouhých tmavých šatech s rozpuštěnými rovnými šedivými vlasy. Úklid u nich moc poznat nebyl, měli všude nepředstavitelný nepořádek. Náboženské obřady nedodržovali, jen kolem vánočních a velikonočních svátků pekli jakési jiné pečivo a jen pro sebe, protože nikdo jiný by jej nejedl. Tatínek, maminka a Rézinka se z Terezína nevrátili. Leoše stihl lepší osud, oženil se do Ladné.

Na opačném konci domu, přes humno měli postavenou šopu či mlat ale také ve zbídačelém stavu. U tohoto byl takový malý přístavek, ve kterém, v jednom rohu byla bedna s měděným dnem na vaření povidel. Při petrolejce za podzimních večerů a i ve dne, celý Vrchní konce využíval tohoto zařízení.

Pan Špic byl jen krátce internován, a protože byl ze smíšeného manželství a ženatý s křesťankou, byl z Terezína propuštěn a zemřel v Morkůvkách ve svých 74 letech. Spolu s manželkou Petronilou jsou pochováni na místním hřbitově. Ta zemřela ve svých 68 letech. Rodina se živila vykupováním králičích kožek.

VI. Zbytky a trosky z malé plochy jedné bitvy

Po přechodu fronty všude ležela spousta zbraní a vojenského materiálu, poškozeného i funkčního, hlavně německého.

Sověti měli bídu, to bylo poznat na všem, proto k tomu určení vojáci pečlivě sbírali veškerý použitelný vojenský materiál a odnášeli jej. Když jsme při pohřbívání padlých vojáků narazili na sovětského, neměl ten chudák u sebe zhola nic, jen na zádech ruksak udělaný z pytlíku, v něm tři či čtyři obranné ruční granáty, pět nábojů do mosinky a drobínky z chleba. Dopis nebo vojenskou knížku či zubní kartáček? Nic takového. Byli ubožáci špatně oblečení i obutí.

Všech, kteří padli na té či oné straně, je škoda, vlasovce, i ubohých koníčků.

V této části je mimo jiné k nahlédnutí seznam výzbroje a výstroje obou bojujících armád, dnes už v pravdě historických pozůstatků po přechodu fronty v dubnu 1945, zapomenutých a pak nalezených v nejbližším okolí maličké obce Morkůvek.
Tyto militarie byly v roce 2004 zdarma nabídnuty obecnímu úřadu, ještě za vedení paní Knollové, jako součást zamýšleného vybudování místního muzea. Tento dar byl odmítnut s odůvodněním, že v místnosti, která v té době byla pro tento účel nejvhodnější, mívá asi 6 důchodkyň každý měsíc schůzi. V místním minimuzeu se kromě těchto válečných pozůstatků počítalo se vzpomínkovou výstavou obrazů akademického malíře, rodáka Ludvíka DOBEŠE. Dále s koutkem historických fotografií, zákoutím jednotlivých domečků a zajímavých míst, krojů našich předků a také používaného nářadí a výbavy na naší vesnici. Pilířem celého projektu však měl být rodák, generál letectva v. v. František PEŘINA.

Nynější stav je takový, že v dotyčné místnosti, vahou a zásluhou jeho ještě žijících spolubojovníků, je instalována síň slávy generála letectva Františka PEŘINY, vybudovaná však až po jeho smrti. Tento stánek je nazýván MUZEUM.

Artefakty a militaria v počtu asi 100 druhů byly na jaře roku 2008 soudním znalcem Vlastimilem Schildbergerem pro potřebu Moravského zemského muzea v Brně ohodnoceny. Neprodal jsem je. Tyto předměty byly nalezeny v obci a jejím blízkém okolí, proto by měly zůstat v místním stánku, kdykoli k nahlédnutí a připomenutí té zrůdné doby. Dobeš svým štětcem mistrně zachytil kolorit obce. Části výstroje i výzbroje obou armád, k osvobození obce v roce 1945 tak zůstanou v zapomenutí jen díky několika, mírně řečeno nerozumným zástupcům obyvatel obce. Nynější označení tohoto stánku "muzeum", není - i podle erudovaných osobností výstižně zvolen, jedná se vlastně o síň slávy.

Nyní slíbený soupis válečných pozůstatků nalezených v katastru obce Morkůvky a zdarma nabídnutých do muzea.
V mé evidenci jsou pod archívními čísly 1-111.

Soupis válečných pozůstatků

Předměty týkající se válečných událostí 1945


( ... pokračování v dalším článku ... )
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pepicek pepicek | 2. července 2016 v 13:14 | Reagovat

pane babáček píšete lži rézinka štastná byla narozena 1903 a v době války ji bylo 40 let a ne jak píšete holčina 20tiletá.jinak byla rodina štastných pořádná a leoš byl důstojník naší armády a jeho ženy byla Němka,proto také přežil válku a jeho dcera marta dosud žije

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama