Ozvěny pohnutých dob (5)

3. února 2014 v 18:47 | já

Ozvěny pohnutých dob

Paměti občana z Morkůvek
Josef Babáček
(5.část)

VII. Poválečné radosti z osvobození

Na čtvrtý den po osvobození, tedy 20. dubna 1945, chodil hned po ránu obecní sluha pan Ravas po obci, před sebou na břiše měl řemenem připásaný malý bubínek, v pravé ruce paličku a za pochodu do bubínku poklepával - bum burum bu. Tím upozorňoval občany, že bude hlásit zprávy, aby je přišli před dům poslouchat. Na patřičném místě zastavil a zde již obě ruce kmitaly s paličkami rychlostí jak kulomet - bum bu bum, nejméně 3 minuty. Za tuto dobu vždy někdo z rodiny vyšel před dům poslouchat, co se bude hlásit. Na vrchním konci byla taková zastávka před domem č. 81 u Zajíčkova sklepa. Zde vždy hlásil zprávy a zde také v noci troubil na kravský roh hodiny. Byla to krásná idylka, když v zimě bylo sněhu po kolena a my děti, čtyři sourozenci, tulili se v jedné posteli k sobě, v kuchyni bylo teploučko a venku pan Bula a pak pan Ravas troubil jeden dlouhý tón, že je jedna hodina v noci.

Z této zimní idyly zpět do dubnové skutečnosti

"Na vědomost se dává, muži od 16 do 60 let se ihned dostaví na křižovatku, dobře obutí a oblečení, se zásobou jídla na jeden den". Hlášení ukončil dvouručním zabubnováním a pokračoval dál, aby obešel celou dědinu. Z našeho domu jsme byli tři, můj bratr Slávek, já a tatínek. Ten byl nějaký marod, a tak nikam nešel. Do hodiny jsme my dva byli na křižovatce před obecním úřadem. Tam stáli již všichni muži - tedy skoro všichni. Až po dlouhé době jsem zjistil, že někteří chlapci chyběli.

Zde pobíhalo několik samopaly ozbrojených vojáků, distinkce hodnosti neměli na ramenou žádnou, jen u krku povolenou rubášku s bílým čistým okrajem a navonění, jak staré hmhmhm. Rozhazovali rukama a stále dávali nějaké povely, kterým jsme však ani za mák nerozuměli, snažili se nás nějak rozdělit. Bylo nás tam kolem sta chlapů. Tady bych chtěl upozornit, že v té době bylo v obci víc než 800 duší, takže chlapů šikovných bylo dost. Zázrakem se jim podařilo utvořit tři skupiny, oddělit je od sebe a spočítat. V naší skupině byl problém, stáli jsme v trojřadu a ne a ne se dopočítat.

Kolem naší čety se motali dva sověti, už byli zpocení a stále jim nevycházel počet. Vždy řekl jeden nebo ten druhý "sorok" (čtyřicet) a znovu nastalo přepočítávání. Postavil jsem se na špičky, abych lépe viděl, bylo nás přesně 42 a ne "sorok", tedy bylo nás o dva víc než zněl výsledek. Nakonec zazněl jakýsi povel vpravo v bok a povel k pochodu směr Boleradice. Každý měl na zádech malý tlumok a v něm trochu jídla, tak jak bylo v hlášení.
Ostatní dvě skupiny byly rozděleny tak, že ta větší odešla směr Břeclav na opravu mostu přes řeku Dyji. Těchto bylo přesně čtyřicet. V této skupině jim jejich velitel hned řekl, že jdou po silnici do Břeclavi. Bratři František a Jaroslav Krhánkovi, Jožka Medek a Jožka Novotný namítali, že po silnici je to daleko, proto půjdou raději přes pole a budou tam dřív. Veliteli se to moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Ti čtyři s velkým náskokem dorazili do Podivína, tam u nádraží na náspu kolejí na ostatní čekali. Po více než dvou hodinách se tam skupina znovu spojila, a tak se tito čtyři zařadili mezi ně a s nimi došli až do Břeclavi. Most přes Dyji byl ustupující armádou vyhozený a úplně zničený. Dali se hned do práce, až na ty čtyři výtečníky. Některý z nich navrhl, když jsou tak blízko Slovenska, že se tam půjdou podívat. Totiž Jožka Novotný dostal od svého otčíma ruksak slovenských peněz, a tak je chtěl vyměnit. Ten otčím je dostal od těžce raněného sovětského vojáka, kterého našel ležet u Bojácného /železného klobouckého můstku/ a na zádech jej zanesl do Klobouk na ošetřovnu. Zřejmě šlo o sovětského důstojníka a ten mu jakožto odměnu za záchranu života daroval plný batoh slovenských peněz.

Tito čtyři šli po kolejích. Asi tři kilometry za Břeclaví byla poškozena trať, kterou tam opravovali sovětští vojáci. Jejich první bylo "Što vy takoj!" "No, my jdeme do Hodonína na práci," řekl Fr. Krhánek. Sovětský voják na ně vyvalil oči: "Kuda? Godonin? Nět! Zděs buděte rabotať!" Za celý den nedostali najíst, ale pracovat museli fest, kolejnice kantovat nahoru na násep. Pozdě odpoledne sovětští vojáci sbalili svoje nářadí, bez rozloučení a poděkování zmizeli. Totéž učinili i tito čtyři, ale Fr. Krhánek se rozloučil a vydal se do Hodonína za milou. Zbytek hrdinů se ještě ten den vrátil domů. Jožka Novotný - Babáček už od lesa Klínky nad Morkůvkami směřoval na Suchý řádek za Jiřinkou Hnilicovou, jeho milou a pozdější manželkou. Kluci byli doma a bylo po brigádě. Ostatní pilně pracovali na opravě mostu.

Do třetí, podstatně menší skupinky, byl přidělen i můj bratr Slávek. Ten se však musel vrátit domů a zapřáhnout kravičku do potahového vozu, druhou kravičku vypůjčit od kmotrů a tento povoz jen spoře naplnit slámou. V této skupince byli ještě Vladin Vlček, Ferdinand Straka, Jan Hrabec, Jara Prčík a Ludvík Bula. Tedy celkem čtyři povozy. Nejdříve museli jet do Brumovic do orlovny, ve které bylo skladiště lazaretního materiálu. Tady vyfasovali dřevěná nosítka, dlahy a obvazový materiál. Každý vůz byl až po okraj naplněný. Pak se v doprovodu jednoho šikmookého vraceli a pokračovali přes Boleradice, Diváky, Šitbořice, kde u majitele cihelny pana Konečného přespali. Slávek Babáček měl trochu problém, jeho vypůjčená kravička totiž měla asi desetidenní telátko, takže bez něj nechtěla vyjít ani z maštale, proto telátku musel svázat nohy a naložit na vůz, měl však výhodu v tom, že udojoval mlíčko, takže pili všichni i doprovod a byli ušetřeni hladu. Šikmooký doprovod sháněl jen chleba pro mužstvo a seno či jatelinu pro dobytek. Po přespání pokračovali ze Šitbořic napříč přes pole do Těšan. Ty byly v tu dobu ve směru od Klobouk ucpané vojskem, celá 53. armáda postupovala na Brno. Tanky, husté zástupy vojska, trény, dělostřelectvo, stále nepřetržitý proud. Takže chlapci i se šikmookým měli potíž dostat se na druhou stranu přes silnici. Kravičky byly z toho netrpělivé a obsluha měla co dělat, aby je uklidnila, než se jim konečně podařilo přesunout se na druhou stranu. Těšany minuli a směřovali na Újezd, tady jeli kolem skoro vyhořelého cukrovaru a pak do volného terénu. Po jejich pravé straně tekl potok, jehož břeh byl osázený švestkami. Znenadání zaburácely dělostřelecké výstřely z děl ukrytých právě tady. Na padesát těžkých děl chrlilo ránu za ranou, ostřelovali Brno. Kravičky jančily i s doprovodem. Chvíli trvalo, než je přiměli k dalším pochodu. Také zažili dva letecké nálety, díky Bohu bez následků. Tak se dostali až do Sokolnic, které okrajem přešli a zamířili do obce Prace. Zde je doprovod dovedl do stavení s větším dvorem, prý to bylo řeznictví a hospoda. Do kůlny a na dvůr začali skládat přivezený materiál, a když najednou uslyšeli divný zvuk letadel, vytušili nebezpečí. Pro jistotu každý hledal úkryt, kde mohl. Zastihlo je německé bombardování obce, které skončilo jediným náletem. Odnesla to jedna kravička, neboť střepina ji zasáhla do břicha, a to tak moc, že jí vyhřezla střeva a musela být utracena. Ta druhá dostala jen malou střepinku do krku a nebylo to nic vážného. Za tu zabitou dostali okamžitou náhradu, ta ovšem nebyla zvyklá zapřahat do vozu, takže s ní byly menší potíže.

Náletem byl do pravé ruky zraněn střepinou Ludva Bula a do ramene Vladin Vlček z Kopca. Ošetřili je na sovětské ošetřovně v obci Prace a bylo jim doporučeno navštívit hustopečskou nemocnici. Po splnění tohoto převozu se všichni mohli vrátit domů. Byla již noc, přesto se vraceli. Dojeli do Sokolnic, kde v jednom stavení požádali o přespání, místnímu majiteli to vhod nebylo. Nejdříve je odmítl, ale nakonec souhlasil. Brzy ráno narychlo pokrmili, nadojili mléka, od hospodáře dostali každý kus chleba, pojedli a vydali se domů. Byli několikrát terčem leteckých útoků, naštěstí sovětských stíhačů, kteří rozpoznali vlastní pomocníky, a tak nestříleli. Ale hukot motorů byl děsivý. Šťastně se navrátili, unavení, ale byli doma!

Naše třetí skupina pochodovala přes Boleradice, její řady se vyrovnaly, s vypnutou hrudí a hlasitým trojhlasným zpěvem "Šestého července na Strahovských hradbách stáli sokolíci…" jsme šlapali přes dědinu, v níž místních nebylo ani vidět. Pokračovali jsme v pochodu a zpěvu, zatím stále nevědouce kam. Blížíce se k Divákům znovu zpěv a hezky sladěný trojhlas, opět "Šestého července", hlasitý zpěv a vyrovnaný krok. Další pochodová písnička "Lví silou vzletem sokolím, Chodíme, chodíme", ale dědina tichá, nikdo nás neposlouchal.

I když se melodicky hezký a rázný zpěv ozýval při pochodu přes Diváky, ani jediný občan nevyšel, stejně jako v Boleradicích. Ticho. Nikoho nezajímalo, kdo to pochoduje a zpívá.

Ale tady na obecním úřadu visela československá vlajka. V mírném vánku hezky vlála. Aha, naše vlajka, šest roků schovaná a nyní se před námi vlní jak mladá holčička. Mirek Harcuba do mě drcnul: "Pojď mně pomoct!" Nic nevysvětloval, vyběhli jsme z řady, běželi k vlajce a rychle se ji snažili vysunout z kovového toulce obecního úřadu. Nedařilo se nám to moc, protože byla hodně vysoko. Co teď? "Počkej, já ti skočím za koňa." Mirek mě stál za krkem a podařilo se mu vlajku vysunout. Běželi jsme zpátky, dohonili ostatní, nečekali na nás, stále pochodovali. U hájenky jsme je dohonili a Mirek šel suverénně dopředu před celou jednotku. Zařadil se za sovětského vojáka, který šel první, a se zdviženou vlajkou nad hlavou a se hned nám všem šlo nějak lehčeji.
Československá vlajka musela být přes celý protektorát pečlivě uschovaná. Proto byla pro nás něčím vzácným. Diváckým občanům se omlouváme s velikým zpožděním, ale nám čtyřiceti klukům v té době nesmírně pomohla.

Přes Nikolčice jsme vyrovnali krok a opět zpívali. Voják, co šel vzadu, křičel: "Zpívat "Šestého července štípla blecha Němce"! To se doprovodu líbilo a my museli do omrzení zpívat, že blecha štípla Němce. I tady nebylo vidět žádného obyvatele a bez zastávky jsme přešli obec a teprve před Křepicemi byl desetiminutový odpočinek. Každý sebou "žuchnul" na mez nebo do příkopu, někteří chlapci se vyzouvali a rovnali vlhké srolované onuce, ponožky nikdo neměl, neboť to by byl přepych, a navíc do tvrdých komisňáků!

Těch deset minut bylo krátkých, vztyk, seřadit a "v piriot pašli". Začínali jsme být unavení, ale v kolektivu si to nechtěl nikdo přiznat.

V Křepicích ještě doutnala spáleniště obytných domků a bylo poznat, že nedávno se tu tvrdě bojovalo. Mrtvoly poblíž naší pochodové osy nebyly žádné, ale rozbitých vozatajských vozů, prachu a skla z poškozených domů bylo plno. I zde jsme zapěli, sem tam se pootevřela vrata, ale nikdo nevyšel. Vystrašení občané byli ještě schovaní po sklepích, každý se staral o sebe. I tady, ostatně jako všude jinde, jistě znali pověstné "davaj žinku". S tímto požadavkem se naši muži nemohli smířit. Zuřili, ale nebylo jim to vůbec nic platné. Namířená zbraň platila víc.
Za Křepicemi před námi ležely Velké Němčice. Vítr k nám přinášel kouř a smrad ze spálenišť. "Ježíši, tady snad není jediná chalupa celá." Nad obcí se válel čmoud a jakýsi divný zápach ze spálenišť, silnice byla plná úlomků z cihel a skla, rozdrceného dřeva od pásů tanků. Ani jsme neměli chuť do zpívání, tady musela být sakra šavlovačka! Snad jediný dům zůstal celý, avšak místo oken často jen díry ve zdech a ani jediná tabulka nebyla celá. Stále jsme šli a za Němčicemi směrem na Vranovice jsem v příkopu uviděl ležet zabitého německého vojáka a zrovna tak, jak u nás, i tento měl rozepnutý poklopec a opálené ochlupení.

Vranovice na první pohled se nám nezdály moc poškozené, tak jsme je prošli bez zastávky a všichni zcela vyčerpaní jsme konečně dorazili do cíle našeho pochodu - IVANĚ. Vlastně jsme jí jen prošli a těsně za obcí jsme uviděli říčku a totálně zdemolovaný železný most. Řekl bych neopravitelný. Zahnuli jsme doleva a z mírného kopečka, asi po pěti stech metrech jsme se dostali těsně k říčce. Tady několik sovětských ženistů budovalo nový dřevěný most. Hlavní pilíře měly již postavené a chyběly spojnice a pokrytí mostu. Na našem levém břehu čekalo několik vozatajů plně naložených municí a zakrytých plachtou, již očividně nervózních a na druhém byly tři tanky, ukryté v křovinách, čekaly na přejetí přes spásný most.

Naše první bylo, že jsme po zadku sjeli k vodě a vyzutí si chladili rozpálené a unavené nožičky. Ale po chvíli přišel povel a rozdělení na skupinky. Z blízkého lesa jsme tahali topoly ženistům, kteří je otesávali a různě krátili a s naší pomocí ukládali na nový most. Ani u jednoho ženisty jsem neviděl, že by něco měřil metrem a vůbec, že by něco měřili. Uřezali, osekali, položili a pasovalo jim to. Lidi, představte si, vždy to bylo jako odtud, na centimetr. Jednotlivé díly měly v oku a vojáci byli očividně rádi, že jim pomáháme. Jejich tváře se hned rozjasnily. I z nás se rázem stali ženisté. Za chvíli i my jsme měli propocené košile.

Končili jsme, když se začalo stmívat. Vojáci však pokračovali celou noc. Most byl důležitou spojnicí na cestě k Pohořelicím, a proto spěchali. My jsme však byli na smrt unavení a toužili po odpočinku.

Ubytovali nás v obci, ale obyvatele jsme neviděli. Dovedli nás k většímu selskému stavení, bylo prázdné a úplně celé nám k dispozici. Chlapci se ubytovávali ve stavení, my tři jsme se nikam netlačili, a tak na Jožku Páleníka, Miloše Kincla a mě zbyla prázdná koňská maštal. Ustlal jsem si pod hrantem a připravoval se na spánek, když přišel Miloš: "Pojď se podívat, Jožka Páleník potkal vojáka a představ si, že oni jsou spolu přesně na den stejně staří. Máme hned přijít za ním." Šli jsme, vojáček přinesl do domku blízko jejich velitelství dva kbelíky hnědé, husté tekutiny, že prý víno. A "davaj, živio, popij němnožko, na Stalina, na rodné bratry, na život a chuj s vojnou". Pořád dokola, pili jsme z otlučených plechových hrnků rozředěné kvasnice, ty mně moc nechutnaly. Bylo mně z toho dřív na blití, nejraději bych se viděl pod hrantem, ale dřív nás nechtěl pustit, dokud to nevypijeme. Ježíšmarja, dva kyble!! Vojska byla plná dědinka a i ten domek, ve kterém jsme byli, se najednou naplnil, ale ani jediný z nich nás nekontaktoval, měli jsme úplnou volnost. Hlava se nám už točila, a tak jsme se bratrsky rozloučili a šli spát. Ráno bylo coby dup a budíček byl tvrdý, co jsme spali, naše ubytovna hořela. Část stavení a hospodářských prostor v jednom plameni, nikdo nehasil, ani my ne, nikdo, postavení mostu bylo důležitější! Jestli to zapálila mina či dělostřelecký granát, nikdo netušil, ale chalupa hořela a my jsme spěchali k mostu.

V poklusu jsme dobíhali a hned se zařazovali k činnosti. Nikdo nás nemusel rozdělovat, každý věděl, co má dělat. Ve vzduchu bylo cítit jakési napětí, že by ten zatracený most měl co nejrychleji stát!?

Jeden jako druhý jsme se snažili, jak kdo nejlépe uměl. Žaludek se ale silně ozýval, most byl však přednější. Až těsně před polednem někdo navrhl, že by Franta Hradečný, jako jediný vyučený řezník z naší skupiny, mohl jít do Ivaně ještě se dvěma pomocníky a tam sehnat nějaké jídlo, popřípadě zajistit prasátko a uvařit kotel guláše. A tak se také stalo. Sovětští ženisté nic nenamítali, skupinka odešla shánět jídlo a my kmitali jak namydlení.

I ta parta kuchařů se statečně činila, sehnali opuštěného čuníka, po rusku jej opálili a hned se dali do vaření. Podařilo se jim celkem brzy navařit veliký hrnec guláše a spěchali s ním za námi, věděli, že máme hrozný hlad a že musíme poctivě makat. Pomocníci Franty Hradečného Jožka Maršálek a Zdeněk Páleník jej nesli a už z dálky jsme je viděli. Ten třetí ještě sháněl po obci chleba.

Viděli jsme, že hoši nesou hrnec guláše a my se těšili, jak
se nadlábnem. Už byli jen asi sto metrů od nás, když najednou bylo vidět, jak kolem nás docela blizoučko vyletují hromádky hlíny, a následuje kulometný štěkot. V ten okamžik jsme všichni pochopili, že se jedná o kulometný přepad. Ti hajzli mířili přímo na nás! Bez povelu všichni k zemi a bez pohybu. Ten, kdo byl blízko řeky, se rychle schoval v jejím korytě tak, aby nebyl na mušce. V této chvíli jsem byl asi 70 metrů severně od mostu v korytě řeky. Na chvilku kulometný přepad ustal. Ale vzápětí jsme slyšeli hvízdající minu a výbuch, osmdesát metrů před mostem na poorané pole a hned nato další hvizd a výbuch, asi sedmdesát a taky na pole, ale za most a docela blízko mě nový výbuch. Za dalších několik vteřin opět další krátký hvizd a výbuch přímo do skoro dokončeného mostu. Lidi zlatí, to jste neviděli, z tak krátké vzdálenosti, jak já, třísky, dým a další zásah a přímo do středu mostu, to už byly ve vzduchu i ty těžké trámy. "Hernajs, tady přece nebudu čekat na smrt" a jako vyučený voják i s ostatními hochy nejdřív poklek, prudký vztyk a pak úprk od tohoto běsnění pryč.

Guláš s hrncem chlapci postavili do brázdy a pryč od něho, aby si taky zachránili život. Nikdo se nedíval, kdo a kam utíkal. Namířil jsem si to podle azimutu asi tím směrem, kde by mohla být rodná dědina. A viděl jsem, že tak utíká víc chlapců. Druhá část prchala směrem, jak jsme přišli. Naše skupinka pádila přes rozorané pole k blízkému lesu a zadýchaní se prodírali houštinami, než se před námi objevila jiná řeka až po okraj plná, rozvodněná. "Ježíši, co teď?" V jejích kalných vodách se vírem točilo vše, co po cestě sebrala, žebřiňák, vůz i s ojem, utopení ruští i němečtí vojáci i vykrmení pašíci, civilisté, nějaká žena v červené sukni s bílým šátkem na hlavě, další šok. No dobře, ale my potřebujeme na druhou stranu, jak se tam dostaneme? Potřebujeme přejít! A hlavně co nejdříve. "Hoši, zachovejte klid a rozvahu," nabádal nás Miloš Totušek a Adolf Zikmund. Oba měli nedokončenou střední školu a Ad. Zikmund se prý tajně učil rusky. Stejně nám nebylo jiného zbytí, a tak jsme je poslechli a tiše se prodírali po pravém břehu dalších tři sta metrů. Tu jsme narazili na lávku přes řeku, ale pouze pro jednoho chodce. Na prvý pohled lávka nebudila dobrý dojem, bylo na ní vidět zanedbání a stáří, silně prohnutá, až se skoro dotýkala vody. Všichni jsme dýchali jak lokomotiva, hlad nás přešel, ale žízeň byla veliká. Jazyk se nám lepil na patro a v hubě hořko jak po pelyňku a nebylo se čeho napít.

Kdo půjde první? Oči všech zabodnuté do země, bylo slyšet jen prudké oddychování. Ozval se Miloš Totušek a hned dal pokyn: "Půjdu první a další, až budu na druhé straně". Vytřeštěné oči všech dvaadvaceti kluků sledovalo šťastné překonání překážky a pak jeden po druhém jsme se dostali na druhou stranu blíže k domovu.

Nikdo na nikoho nečekal a každý se staral hlavně o sebe. Vyšli jsme v chumlu z lesa, před námi obdělané pole a za ním silnice, víc vpravo v dáli obec. Nikdo nevěděl, jak se jmenuje. Rychlou chůzí jsme byli za chvilku uprostřed obce. Naším prvním cílem byla studna. Její pumpa byla rozviklaná a chatrná, ale vodu dávala, pili jsme ji hltavě jeden přes druhého a načisto jsme zapomněli, že by mohla být otrávená. Stejně nám to bylo úplně jedno. Už jsme se dopíjeli, "Hergotfix, ta voda smrdí jak záprdky." Ano, byli jsme v Pouzdřanech, v čistě německé obci a ani jediný obyvatel nevylezl ze sklepa. Voda smradlavá, ale naštěstí jedovatá nebyla.


Další moudré rozhodnutí od těch dvou: "Chlapi, nevíme, kde jsme, zda u Rusů či u Němců, proto musíme utvořit dvojstupy a v pochodovém šiku pokračovat po silnici do Popic, pak do Hustopečí a domů. Když půjdeme seřazení, nikdo po nás jistě nebude střílet, než nás obezná." Logická úvaha se ukázala jako dobrá a moudrá. Seřazení nám nečinilo potíže, to jsme znali ze sokola a protože jsme byli jen tak na lehko, všechno, co jsme měli z domu, zůstalo v Ivani. Jednotně jsme kráčeli a beze zpěvu hleděli vstříc neznámé budoucnosti. Asi po dvou kilometrech, mezi Pouzdřany a Popicemi, po levé straně silnice u boží muky, ležel na břiše, s puškou vedle sebe, ruský voják. My jsme jej neviděli. Aniž by se ukázal, jen hlasitě zvolal: "Davaj postat! I ftoroj čelověk v piriot!" Zůstali jsme poslušně stát a Miloš Totušek a Adolf Zikmund udělali několik kroků kupředu. Ležící voják se zvedl, s puškou připravenou k výstřelu, šel zjišťovat, co jsme zač. Zřejmě mu řekli, že utíkáme před německou minometnou palbou, že jsme stavěli most přes řeku Jihlavku a teď hladoví spěcháme domů. Najednou se z druhé strany silnice ukázal další hlídkující sovět a taky s namířenou puškou, něco si mezi sebou chvíli povídali. Vtom Miloš řekl: "Kluci, počkejte zde, já a Dolfa půjdeme do Popic vyjednat další kroky, aby nás pustili dál." Do hodiny a půl byli zpátky, my zatím leželi ve škarpě a postávali po silnici, nikam jsme jít nemohli, protože ten jeden na nás stále mířil. Zástupci naší skupiny se zakrátko vrátili s hlasitým "vztyk, seřaďte se a jdem do Popic, pomůžeme jim postavit železniční most Břeclav - Brno, silnice pod ním vede do Strachotína."

V tichosti jsme prošli přes Popice kolem kostela až téměř na druhý okraj obce, ulicí k železničním kolejím. V její druhé třetině stál starší jednoposchoďový dům, bíle zalíčený, s modrou obrovnávkou a jen s vraty a brankou. Tady budeme tak dlouho, než postavíme železniční most. Otevřeli jsme vrátka, v průjezdu stál kravský potahový žebřiňáček a na malém dvorku přeplněné hnojiště. Naproti prázdné chlívky na tři kusy hovězího dobytka spolu i s místem pro vepře. Po pravé straně hospodářské stavení s kuchyní a ložnicí, nábytek však chyběl. A před tímto objektem stál na dvoře zabudovaný kotel. Zřejmě na vaření brambor pro vepřový skot.

"Chlapi, ten hnůj naházíme zpátky do chléva, aby nám nezavazel. Někdo skočte na půdu a shoďte slámu, usteleme si v ložnici a všude, kde bude místo, se zbytkem slámy zakryjeme hnojiště. Jinak se hned půjde na stavbu mostu". Před naší dočasnou ubytovnou stála stráž s puškou na zádech a další nás doprovázela k mostu.

Na mostě bylo vidět, že si tady němečtí sapéři (ženisté) dali záležet. Z dvoukolejného železničního mostu zůstala obrovská díra. Kolejnice výbuchem pokroucené a daleko v poli a ze zbytku hromada suti. I tady již sovětští ženisté usilovně pracovali. Na pravé straně vysokého náspu již měli připravené nové dvacetimetrové kolejnice. Kus dál, pod náspem, byla ohromná hromada dlouhých silných smrkových kmenů. Nejdříve se musela odstranit suť a postavit pevný dřevěný most a na něj se pak kladly kolejnice. Ženistů bylo zoufale málo a byla na nich vidět děsná únava. Velmi spěchali, uniformy měli úplně propocené. Tato trať byla jedinou jižní železniční spojnicí ze Slovenska do Brna. Fronta žádala munici a Brňáci potraviny.

Již se stmívalo, když přišel povel ke konci pracovní doby a k našemu odchodu na novou ubytovnu. Všichni jsme byli unavení a taky hladoví. Sovětští ženisté však pokračovali. My, s hladem jako tygři, jsme se jeden přes druhého ohlíželi, co by se dalo sníst. Proto padlo rozhodnutí, že se někdo musí starat o jídlo. "Bude to Jožka Maršálek, Zdeněk Páleník a ty (tedy já). Zůstanete doma, něco sežeňte a ať je uvařeno, než se vrátíme." Šli jsme spát a budíček byl v pět ráno. Od šesti hodin i dřív se již makalo.

My tři jsme zůstali doma s úkolem zajistit stravu pro dvaadvacet mužů. Těch dvacet kamarádů z Ivaně uteklo od bombardovaného mostu zpět přes Vranovice domů. My jsme nejdříve trochu poklidili a urovnali slámu, aby to vypadalo aspoň trochu jako u lidí. "Chlév nebo ložnice - vsjo rovno." Od velitele obce jsem obdržel Svodku /písemné potvrzení/, která mě opravňovala vzdálit se od naší ubikace na pět domů na všechny světové strany. Dál jsem nesměl, ozbrojená stráž s puškou na rameni za mne nespustila oči. Hledali jsme dům od domu hlavně ve sklepích brambory, zeleninu, cibuli, česnek, mouku, sůl, cukr a omastek.

Napoprvé jsme měli jen minimální úspěch, ale i z té trošky, co jsme našli, jsme na dvorku uvařili první kotel husté vonící bramboračky. Úplný zázrak! Po dvou dnech prvé a teplé jídlo! Dokonce plný kotel. Byl to hotový přepych. Každý si nabíral sám a kolik snědl. Další den jsem si strážnému posteskl, že potřebujeme ještě maso a on: "Probléma nět!". A za hodinu další voják již přivedl před naši ubytovnu krávu se slovy "vazmi" a odešel. Po naší krátké poradě jsme ji vrátili a žádali jen kus masa. Voják - strážný zařídil, že za další hodinu přišel jiný, abychom si odnesli jen maso. Nakonec jsme vyfasovali "ruku z korovy" a se Zdeňkem Páleníkem jsme měli co dělat, abychom ji unesli. Vykostěná se zabalila do mokrého pooctovaného prostěradla a odnesla do sklepa. Bylo po bídě! Hned jsme vařili další bramboračku, tentokrát nahusto s malými kousky nakrájeného hovězího masa a také s majoránkou. Kotel dobré, výživné, vonící polévky "boršče", který se ani nesnědl, tak zbylo i na snídani. Mezi mužstvem byla náramná spokojenost a začali jsme i žertovat. Teď už nám chyběly jen holky a víno.Asi čtvrtý den přišla do našeho domu vyšší, hubená a bledá světlovláska, na pravém rukávu světlého saka bílou pásku jako označení Němců. "Bitte, mohu dovnitř? Já pocházím z tohoto domu a něco bych si chtěla vzít pro malé." Ve tváři byla vystrašená a celá jakási unavená. "No, vezmi si, co chceš," strážný také nic nenamítal. A my jsme se dál bavili u kotle. Němka chodila po domě, po chvíli odešla a odnášela si něco málo svršků. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost, když procházela kolem kotle, jako na pozdrav zamumlala "nashle".

K večeru přišli "hladovci" ze stavby, každý dostal opět hustého boršče, kolik snědl. Ale už v noci byli někteří často na záchodě a stěžovali si na bolesti břicha a průjem jako bič. Nejvíce se to projevovalo na stavbě, tam jeden přes druhého běhal a všichni nestačili stahovat kalhoty.

Kolem desáté dopoledne přišel důstojník s doprovodem. Měl zvláštní modrou barvu čepice a s naganem (pistole) u pasu řka "Pačemu tvaji rabotčici serůt?" chodil po ubytovně, do něčeho kopl anebo něco nadzvedl. Ochutnal obsah kotle a řekl "vsjo charašoo". Zrovna jsem chtěl solit, když mě napadlo, ochutnej tu sůl, je jakási hrubší než dřív. Zjištění vyznělo, že ta hubená Němka nám do soli nasypala drcenou sodu. Musel jsem ji popsat. Později jsem se ptal našich strážných, zda ji chytili. Jejich odpověď byla záporná.

Při hledání brambor a zeleniny jsme s nezbytným strážným narazili na vinný sklep. Ten byl zamčený uměleckým železným visacím zámkem na dveřích. Pro strážného to nebyla žádná překážka a za okamžik jsme byli uvnitř širokého a dlouhého sklepa. Tak veliké nádoby na víno jsem do té doby neviděl a všechny byly plné! Potíž byla v tom, jak naplnit kbelíky vínem. Hadička ani koštýř nebyl. Nejdřív se o to pokusil strážný a přesně mířenou ranou střelil do sudu. Já jsem byl připravený, že dírkou víno poteče do připraveného kbelíku. Omyl! Nevytekla ani kapka. Pak mě napadlo, že by se měla vyrazit dřevěná zátka ve dvířkách sudu. Pokus byl úspěšný, nohou se mi to podařilo a po chvíli začala ze sudu vytékat hustá nehezká hmota - kvasnice, ale po chvíli už na zem teklo čisté červené víno. Okamžitě byly naplněny oba džbery, potom jsem velikým dřevěným špuntem zacpal díru, nohou ji utěsnil a šel zpět na ubytovnu. Zdeněk Páleník vyčistil kotel, zbytek polévky nalil do nádob a do kotle nalil červené na svařák. A šlo se pro další dva. Jožka Maršálek přiložil pod kotel a šel shánět skořici a hřebíček, i cukru bylo poskrovnu, ale vůně bylo jako v apatyce.

Navečer přišli chlapci z práce, nikdo ani nechtěl polévku a jen nadzvedávali poklici a čichali. Kdo ochutná první, jestli to není otrávené? My, když jsme to vařili, jsme už dávno ochutnali.

První se přihlásil Jindra Kadrnka a plechovým hrnkem si nabral plný a hltavě pil, nabral druhý a znova pil. Chviličku stál, pojednou vyvalil oči a naznak padl přes oje malého žebřiňáčku a zůstal roztažený ležet na slámě, jen chroptěl. Alkohol zapůsobil. Uznali jsme, že je to silně pitelné, proto dlouho netrvalo a všichni následovali Jindru. Teď už jsme měli i dobré víno. Ano, byla to vynikající popická Frankovka. V míru jsme pak na ni dlouho vzpomínali. Teď už chyběly jen ty holky.

Jeden den byla na stavbě taky smůla. V naší skupině jsme měli dva bratry Petrášovy, Miroslava a Bohumila. Tomu staršímu, Mirkovi, se při kantování (převracení) kolejnice a manipulaci s ní na nerovném terénu nějak dostala pravá noha pod vlečené těžké železné břemeno a to mu ji zle pohmoždilo. Řval bolestí, zatínal zuby, noha krvácela a po chvíli začala otékat. Rady byly všelijaké, lékař však po ruce nebyl, ani vojenský, a tak si na to přikládal mladé bezové listí. A navíc byl zproštěn práce na stavbě. Ležel na ubytovně a naříkal, my ho krmili a snažili se odvrátit jeho pozornost od bolesti. Do konce života, chudák, měl na to památku a při změně počasí se nožka ozývala. Oženil se s Růženkou Bulovou a Popice se mu staly osudnými po zbytek života. Spokojeně žil v Popicích, kde později dosídlil a do práce do Brna jezdil vlakem.

Po této události se pracovalo ještě dva dny a pak přišlo hlášení, že je stavba dokončena a jako zkušební zátěž projela přes most první lokomotiva. Most zkoušku vydržel a vzápětí již jely dlouhé kolony vlaků směrem na Brno. (Po tomto mostě námi nahonem udělaném, se jezdilo až do sedmdesátých let.)Nám se dostalo odměny. "Za dobře odvedenou práci, chlapi, můžete jít do kteréhokoliv domu a vzít si, co chcete." Na památku jsem si přivezl tříčtvrteční housle i s pouzdrem /větší nebyly/, protože jsem se v tu dobu na ně učil hrát a v té době už měl přehrané asi tři Malátovy notové sešity. Doma jsem však zjistil, že jsou úplně hluché, nevydaly ani hlásku, takže mi nebyly vůbec na nic. Jindra Ravas si vzal zachovalý potahový vůz žebřiňák, k tomu jednoho černého koníčka. Jožka Žďárský taky koníčka a byl potahový pár. Na vůz jsme naložili, co kdo měl a taky stolitrový sud výborného červeného vína. Druhý den časně před pátou jsme konečně vyrazili domů. Přes hustopečské náměstí jsme pak pochodovali bez zpěvu, přesně na 1. máje. Kostelní hodiny ukazovaly za pět minut šest. Bez potíží, bez odpočinku, taky bez zpěvu přešli jsme přes Horní Bojanovice, pak z kopečka kolem Boleradic a k desáté dopoledne jsme dopochodovali domů. Domácí chasa uspořádala večer z radosti nad tím, že jsme se všichni ve zdraví vrátili, taneční zábavu. Tancovalo se jen při harmonice a zpívalo se až do bílého rána. Červené víno teklo proudem, bylo ho pro všechny dostatek. My jsme byli hrozně unavení a ospalí, ale měli jsme obrovskou radost, že jsme doma a v náručí rodné dědiny.

CO NÁSLEDOVALO DÁLE
Otcův bratr Emil bydlel po dobu okupace v Hulíně jako velitel četnické stanice a já jsem měl jet na žádost rodiny zjistit, jak přežili frontu. Hned další den jsem se tedy vypravil na vlak, avšak cestování nebylo v té době tak snadné. Na dráze bývaly časté výluky a také čekání na přípoje. V poli u Záhlinic jsme museli všichni vystoupit z vlaku a na blízké mezi čekat na další přípoj. Čekání bylo nekonečné, a tak jsem si z dlouhé chvíle zapálil cigaretu, lehl si na záda a zadíval se na krásně modré nebe. Po chvilce mě však probudila bolest na levém prsu a smrad z doutnající teplákové bundy. Díra jak pětikoruna v ní však už zůstala. V Hulíně nastalo překvapení, že jsem se tam objevil, vyřídil jsem pozdravy, zjistil, co je u nich nového a jak přečkali tu hrůzu. Musel jsem jim několikrát vyprávět, jak jsme válečné události přečkali u nás v Morkůvkách, jak se přes nás převalila vlna šikmookých a jak se musela děvčata před nimi schovávat. Hulínští obyvatelé měli větší štěstí, neboť tudy šla rumunská armáda, sověty ani neviděli. Němci se ani moc nebránili, jen na nádraží v Hulíně, kde v kolejišti stálo několik desítek plně naložených vagonů, údajně látkami na obleky, tak tam prý bylo trochu rušněji.

Přespal jsem u nich do rána a spěchal zpátky domů. Strýc Emil vydržel v četnické uniformě jen do roku 1949, pak musel do penze, a bez penze. Příliš okatě dával najevo svou nelibost novým pánům, které zažil už v I. světové válce. Později v Nedvědicích koupil polorozpadlý domeček, vlastnoručně jej opravil, pak v nedalekém hradě Pernštejně byl dlouholetým a dobrým kastelánem.

Od října 1945 jsem byl zaměstnán v Hustopečích, v restauraci na náměstí u Mirka Šmída. Tehdy byl čerstvě ženatý s Mařenkou Konečnou z Brumovic. Jako selské děvče jemu a hospodě nerozuměla ani za mák. V kuchyni byly zaměstnány dvě hustopečské Němky. Marie Klecandrová v té době kojila miminko, chlapečka. Její manžel byl v té době vojákem neznámo kde, a proto se její tatínek, jinak římskokatolický kostelník, staral o to mimino. Byla to hezká a pevnější holka a velmi pracovitá. Té druhé jsme říkali Mici, byla asi pětadvacetiletá, štíhlejší brunetka uhlových očí, mrštná jako ryba. Obě tam pracovaly až do odsunu a obě litovaly, že musely odejít. Už jsem je potom nikdy neviděl. Za několik let po jejich odsunu mě však vyhledal Mirek Šmíd s nějakým soudním lejstrem, abych potvrdil, že za Mici chodilo víc kamarádů, že tedy otcovství nemusí být Šmídovo. Mici se po odsunu v Německu narodil syneček, jistě měla chudinka bídu, proto žádala mezinárodním soudem o uznání otcovství. Jak to dopadlo, však nevím. Se Šmídem se naše cesty rozdělily, i jeho jsem pak už neviděl.

( ... pokračování v dalším článku ... )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MarcoL MarcoL | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:03 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama