Ozvěny pohnutých dob (6)

3. února 2014 v 18:46 | já

Ozvěny pohnutých dob

Paměti občana z Morkůvek
Josef Babáček
(6.část)
V Hustopečích jsem pracoval od října 1945, jako osmnáctiletý klučina jsem pozoroval život ve městě, jak jde kolem. Učil jsem se poznávat místní obyvatele české i německé národnosti. Němci byli označení, museli nosit na pravém rukávu bílou pásku. Většinou byli internováni na náměstí, v budově nynějšího gymnázia. Ale byli i další, kteří sice nosili pásku, ale bydleli normálně ve svých domech, snad proto, že bývali loajální k Čechům. Často vzpomínám na mnoho známých Čechů i Němců z té doby. Nejčastěji na Čecha Františka Varadínka, který si mě jako častý zákazník naší hospody oblíbil, ač byl o něco starší. A tak jsme byli dobří přátelé. Vždy byl hezky oblečený a nejčastěji nosil německou černou tankistickou bundu, nebo anglickou khaki Bettl dres. Ta mu velice slušela. Když procházel přes náměstí a byl trochu v povznesené náladě, zastavoval se obvykle u kostela, prstem ukazoval na hodiny a přitom křičel hodně nahlas: "Jediné ručičky, jediné ručičky v Hustopečích, které nekradly". Pocházel ze zemědělské rodiny, měl další tři bratry a dvě sestry. Bronislav, vystudovaný právník, se vrátil coby poručík Klapálkovy armády, Bohumil studoval teologii, Václav byl vyučený řezník. Provozoval řeznictví a měl o dvě třídy nejlepší klobásy ze všech pěti řezníků v Hustopečích (Františka Kodyho, koňského řezníka Františka Novotného, Antonína Němečka, a pana Staška). Je dosti možné, že měli na výrobě kvalitních a dobrých klobásů zásluhu jeho dva pomocníci, Olin Gracl z Divák a Jožka Slovák z Kurdějova.

Frantova sestra Jindřiška byla hezká a příjemná holka, nosila brýle a brzy se provdala, jmenovala se potom Kurková. Manželství jí však dlouho nevydrželo, brzy se rozvedla a na památku jí zůstal chlapeček. Poslední jeho sestra se jmenovala Mařenka a měla vadu na pravé noze. Byla dlouhé roky zaměstnaná v obchodě s potravinami u Jednoty Mikulov.

O Františku Varadínkovi se mnoho mluvilo, někdy hezké věci a někdy méně. Když chodil do gymnázia /dnešní nemocnice/, řediteloval tam Eduard Novák. Málo viděl a taky byl nahluchlý, měl je tehdy na matematiku. Franta nedával pozor a jako obvykle četl pod lavicí Rodokaps. Byl vyvolán a pozván k tabuli, kde byl zadán příklad a on jej měl vypočítat. Přišel k ní, chvíli koukal na zadání a bez pomocných výpočtů napsal správný výsledek, uložil křídu a mírně se uklonil. Ale za "odměnu" dostal výchovnou facku, druhou chytil od tabule a šel si sednout. Pan ředitel však věděl, že Franta ví a umí.

Za války byla z gymnázia zřízena nemocnice pro německé vojáky. Když už se fronta přiblížila k Hustopečím, vlezl v noci Franta tajně oknem do šatny nemocnice a vybral si tam uniformu jednoho raněného důstojníka SS. Doma se převlékl a veřejně v ní chodil po Hustopečích. K večeru pootáčel všechny silniční směrovky obráceně. Nastal chaos, ustupující vojska bloudila a jezdila stále dokola. Franta je z Růžen pozoroval. Místní velitel policie pan Weishapfel přesně věděl, kdo to udělal, ale neprozradil. Proto jako Němec zůstal po odsunu i s rodinou v Hustopečích. Takových loajálních rodin i jednotlivců bylo víc, kteří nemuseli do transportu.

Z Bohouše Varadínka se stal těsně po přechodu fronty komisař a nejvyšší soudce v Hustopečích a údajně se tam za jeho působnosti děly kruté nepřístojnosti. V opilosti prý rozhodovalo několik samovládců o osudu dříve vážených osobností. Bez soudu a řádných výslechů byli jednoduše likvidováni. Ruda Thám, knihař na náměstí, unikl smrti jen o malý vlásek. Mnoho let mu trvalo, než se s tím vyrovnal. Několikrát mně o tom vyprávěl. Pokud vím, bylo takových či podobných osudů mnohem víc, ale všichni se báli o tom mluvit. Ve sklepě radnice se v té době střílelo prý dosti často. Někteří zúčastnění těchto nekalostí spávali pak ještě dlouho, již v míru, při rozsvíceném světle. Jindřiška i Mařenka Varadínkovy se později provdaly za dva bratry Vincencovy ze Staroviček a spolu odjeli hledat štěstí do Kanady.

VIII. Hrdina z Morkůvek - František Peřina

Počátkem roku 1986, tedy rok před mým odchodem do důchodu, k nám často z Brna jezdíval na návštěvu můj spolužák Jožka Škrla. Jakmile přijel, když jsem měl čas, chodil jsem za ním do malinkého domečku na Vrchním Konci. Bydleli jsme blízko sebe a do obecné školy i do měšťanky jsme chodili spolu. V době aktivního života nás osudy rozdělily, ale v pozdním věku jsme se opět našli. Rádi jsme spolu navštěvovali "filozofa" Karla Jelínka. Ten skládal básničky, hlavně o práci v JZD, a také znal dobře místní historii, byl totiž starší než my. Sám žil jako vdovec, v manželství děti neměl, přesto byl v obci při křtu za kmotra mnoha malým dětem, třebaže nebyl v příbuzenském vztahu.

Povídali jsme si o tom, co je v obci nového, a on nám nikdy neopomenul nabídnout něco ostřejšího k pití. Byl skrovný a dobrého srdce.

Jen pro charakteristiku doplňuji, že v pondělí 16. dubna, tedy prvý den fronty u nás, kolem poledne, na koni přijel kozák s ušankou a se samopalem na zádech a hledal právě Karla Jelínka. Ten ale doma nebyl, neboť s ostatními odešel do Kobylí do bezpečí. Kozák se zachmuřil, chvíli mlčel a pak řekl česky: "On byl dycky posera, my jsme spolu byli v poddůstojnické spojařské škole v Mukačevu" a hned zase odejel.

Velmi mně imponovalo, když k nám Jožka přišel na vánoční svátky na besedu a mojí ženě přinesl rozkvetlou konvalinku. Často jsme seděli a jen tak u kávy klábosili, co ještě budeme dělat, než budeme v důchodu, a co potom, až důchodci budeme. Také jsme probírali světovou i místní politiku a vždy jsme se shodli. Oba nás iritovala ta místní.

Teď trošku představím svého přítele Jožku Škrlu. Narodil se tak jako já druhorozený, on ze čtyř dětí, já ze šesti.

Jožka se vyučil obchodním příručím v Kloboukách, v obchodě u Racků. Nacházel se naproti naší měšťanky, proto tam za poledne chodily skoro všechny přespolní děti, i když nic nenakupovaly. Pan Racek byl důstojníkem ve výslužbě rakouské i české armády. V obchodě jej vždy zastupovala "slečna", obyčejně nevkusně oblečená a hrozně rozcuchaná žena, již s prokvétajícími vlasy. K ruce však měla mladého pomocníka, jemuž stejně jako i nám, říkala "ogar." V tomto obchodě bylo k dostání snad všechno: postroje na dobytek i různé řetězy a řemínky, porcelánové hrnky na kafe, talířky na polévku, cucavé cukroví, šmír na mazání kol hospodářských vozů a další krámy a různé harampádí. Všechno pořádně zaprášené, včetně nakládaných okurků v bečkách. Okurek byl za 20 haléřů, lák zadarmo. Právě tyto okurky jsme chodili panu Rackovi krást. V poledne byl obchod plný děcek, situace byla nepřehledná, toho se využívalo, a pak pokaždé nějaký okurek chyběl. Pan Racek i slečna to věděli, honili nás a dělali křik, že to budou žalovat ve třídě. Pokud však vím, nikdy tak neučinili. Zde se tedy vyučil můj přítel Jožka Škrla.

U něho pracoval do doby, než nastoupil vojenskou presenční službu, na niž narukoval do Tábora. Nastoupil do poddůstojnické školy a po jejím ukončení byl odvelen do školy důstojníků v záloze. I tento kurz absolvoval velmi dobře, proto mu nadřízení nabídli, aby zůstal na vojně jako voják z povolání. Dlouho se nerozmýšlel a přikývl.

Později, když dosáhl hodnosti kapitána, stal se pobočníkem velitele divize v Táboře v Čechách, ale jen do roku 1969. Na základě ztráty důvěry byl vyloučen ze strany i z armády. Škrla si po propuštění z armády práci našel, a to v brněnské Oděvní tvorbě jako skladník. Pro svou pracovní iniciativu a důvtip se zakrátko stal vedoucím prodejního úseku. I tady měl velmi brzy dobré pracovní výsledky. Najednou a dlouhodobě Oděvní tvorba plnila plán tržeb na stotřicet a víc procent. Odvážil se například naložit plný autobus šatů, šálů, šátků, košil a různých doplňků a vyjel s ním na venkov prodávat. Vracíval se vždy s vyprodaným autobusem. Vesele prodával a všichni byli spokojení, hlavně venkované. Do té doby, než si tohoto opět všimli na KV KSČ. Ti zjišťovali, kdo je příčinou pravidelného vysokého plnění plánu. Když zjistili, že Škrla, okamžitě dostal výpověď a místo odměny a vyznamenání mu bylo nabídnuto nové místo ve smaltovně na Poříčí jako dělník. A tak pomáhal smaltovat lavory a vany. I když i zde začali plnit předepsaný plán, zakrátko jej pro iniciativu a krácení termínů ve výrobě vyhodili a doporučili mu místo v automobilové dopravě. I zde si počínal velmi zodpovědně, proto se stal zakrátko dispečerem nákladní dopravy ČSAD Brno. Než ho stačili vyhodit (vždy na základě doporučení KV KSČ), dočkal se důchodu. Dostal sice důchodový výměr, ale neodešel na odpočinek, nýbrž si našel místo vrátného v Lacrumu Brno - Komárov. A teď už na něho "aparátčíci" neměli žádný špagát po stránce politické ani pracovní.

Po celou dobu této anabáze jezdil každý týden domů do Morkůvek autobusem nebo osobním autem zn. Lada, jen někdy i se svou druhou ženou. On se svými vnučkami buď zavařoval ovoce, nebo vařil oběd a potom se bavil na zahrádce a zde učil vnučky lásce k půdě. Kouřil čibuk s voňavým tabákem. Když byl sám na domečku č. 99 a bylo nepříznivé počasí, udělal si v malém kuchyňském sporáčku oheň, dal vařit vodu na kafe, vzal tužku a papír a psal básničky nebo povídky do novin. Podepisoval se v nich jako Josef Morkovský. V jeho pozůstalosti se později našlo velké množství jeho literárních pokusů.

Byli jsme v úzkém kontaktu, často jsme se navštěvovali, probírali a plánovali, co je třeba ještě udělat užitečného. Vymýšleli jsme, že založíme klub důchodců, který bude mít na starosti "Kravskou mísu", k ní upravíme cestu, vyčistíme tam porost a nahoře na ní zvelebíme prostředí. A se spoluobčany tam budeme trávit soboty a neděle v dobré náladě a při trošce bílého nebo červeného. Jistě by pak nechyběl ani zpěv. Nebo upravíme vjezdy do obce a na každé vjezdové značce připevníme květináče s rozkvetlými muškáty. Otázkou bylo, kdo je v parných dnech bude zalévat. Doufám, že i tento maličký problém by se snadno vyřešil, nějaký peníz ročně by to mohl zajistit.

Počátkem roku 1987 jsem mu sdělil, že mám kontakt na majora Františka Peřinu, jenž v té době žil v USA. Adresu na něho jsem dostal od Zdeňka Vlasáka. Jeho manželka Irena je Peřinova neteř.

V kronice obce Morkůvky za léta 1918 - 1955 na straně 101 kronikář napsal: "Poprvé kapitán, pilot zahraniční armády František Peřina, přijel do Morkůvek 5. července 1945. Uvítáním u rodného domku č. 76 pověděl nám krátce o svých životních dojmech a pak s hudbou se odešlo do Sokolovny, kde byl další program s uvítáním učitelem Františkem Novotným. Náš "Franta" vzpomněl, jak u nás "sokoloval" a o svém životě v zahraničí. Mnoho vyznamenání a řádů má za své činy a můžeme být na něj hrdí, že se z bývalého rotmistra stal kapitán a nyní štábní kapitán, jenž jest našim rodákem."

Několik týdnů nám se Škrlou trvalo, než jsme si své názory srovnali. Totiž, bylo by prý dobré, aby napsal své vzpomínky, a my je pak u nás v republice budeme publikovat, to vyplynulo z našich debat. O takové knihy z II. světové války a hrdinských činů našich pilotů na západě je u nás úplná bída. Několikrát jsem Peřinovi napsal, aby se pokusil načrtnout své vzpomínky z bojů nad Francií a Velkou Británií, se sdělením, že u nás o tom píše František Fajtl a jiní a knížky jsou vždy ihned rozebrány. V novinách psali o pilotech čas od času velmi zajímavě novináři Petr Radosta a Jindřich Drebota, tyto články o skutečných leteckých soubojích jsou hltavě čteny.

Peřina nejdříve neodpovídal, ale později, když také uvažoval dát své polnosti svému prasynovci, psal častěji. Písemně mě požádal, abych mu v této záležitosti pomohl. To však byl již podzim roku 1989.

Mezitím sdělil Škrla tuto skutečnost svému švagrovi Milanu Bravencovi, který pocházel z Hovoran a byl také voják, důstojník z povolání a redaktor časopisu "Květy", ve kterých již v roce 1977 psal o 311. bombardovací peruti a pilotu Josefu Pavelkovi z Velkých Pavlovic. Tehdy vyšlo jeho několik velmi čtených článků. Také psal o 312. stíhací peruti a stíhači Františku Peřinovi.

I Milana vyhodili z vojny, on si však našel zaměstnání jako vrátný v tiskárně, kde pracoval až do své smrti. V té době oplýval velkou aktivitou, proto námi nabízenou možnost spolupráce vřele přivítal. Náš vzájemný kontakt se odvíjel jen dopisy. On žil v Praze, Jožka Škrla v Brně a já v Morkůvkách.

Peřina nakonec začal spolupracovat, nejdřív jsem mu musel poslat postup, čeho se má držet, takový žebříček: rodiče - sourozenci - obecná škola - měšťanka - učení - vojna - pilotní škola, začátky letecké akrobacie a soutěží ve Švýcarsku s kapitánem Novákem, a s přítelem Širokým - Olomouc - útěk za hranice - Polsko - boje ve Francii - Velké Británii - konec války - návrat domů a znova útěk za hranice. Musím přiznat, že z toho nadšený nebyl, ale psal, sice nepravidelně, ale psal. Dopisy chodily se značným zpožděním a často přelepené, roztrhané a nejdříve pečlivě přečtené cenzurou.

Z mnoha dopisů jeho ženy Aničky se až 3. 8. 1989 objevila zpráva, že "Franta píše od rána do večera". O měsíc později Peřina sám napsal: "Začal jsem psát svůj životopis a část jsem poslal panu Bravencovi." Dále se zajímal, jak by se dala informovat česká veřejnost o západních letcích a zda může z jeho vzpomínek vzniknout kniha. V dalších dopisech si však Anička i Franta stěžovali, že od Bravence neobdrželi žádnou zprávu o přijetí jejich dopisů a dokonce, že Bravencovi nedůvěřují. Proto mně na počátku listopadu 1989 poslali opis jako doklad o tom, že Peřina píše. A ten oznamoval, že nehledě na vzniklou situaci píše dál. Věc se později vyjasnila. Bravenec totiž Peřinův životopis neobdržel, zřejmě se cestou ztratil nebo byl zabaven. Velice zajímavé jsou Peřinovy reakce na politické události u nás. "Naše vláda si nikdy nevzpomněla ani slůvkem, že jsem byl jeden z těch, co něco pro vás udělali. Situace se již mění, a tak to snad již nebude dlouho trvat a bude všechno lehčí." To byla narážka na negativní odpověď MNV Morkůvky na naši žádost ze dne 4. 8. 1989. Dále pokračoval: "Až se situace obrátí, tak se bude moci něco dělat. Jak se zdá, nemusí to ani dlouho trvat."

V lednu 1990 Anička oznamovala, že dostali dopis od Bravence se sdělením, že obdržel jeho část životopisu. Další pozoruhodností tohoto dopisu je, že se chystají domů, tedy na návštěvu republiky, i Morkůvek. V dopise z 25. 2. 1990 Peřina napsal: "Bravenec poslal ukázky z Dialogu přes oceán a myslím, že to zpracovává poměrně dobře".

Z počátku jsme je s Jožkou nejdříve přečetli, něco doplnili, znova posílali Milanovi do Prahy. Hlavně on chybějící údaje vyhledával a další materiály sháněl v archívech. Ke konci Peřina své vzpomínky posílal přímo do Prahy, neboť to bylo rychlejší. Začínala se tak rýsovat ještě zdaleka ne hotová, avšak zajímavá kniha. Již tehdy dostala od Milana název "DIALOG PŘES OCEÁN", zcela výstižné pojmenování. V únoru 1990 mi psal F. Peřina z Ameriky, že by v květnu rád přijel domů a že dostal ukázky "Dialogu", jsou docela dobré a je s nimi spokojený.

Léta 1988 a 1989 byly pro nás velmi náročné. Nejen v hledání podkladů a odpovídajících materiálů pro zdárné ukončení plánované knihy, ale hlavně bojem či potýkáním se s úředním šimlem, především místním.
Žel, v minulém politickém systému musela jít jakákoliv žádost nejdříve na MNV, tam případně seděla žába na prameni a nebylo síly ji přemoci, zvláště pokud měla kolem sebe nepřející a neuvažující pomocníky.

Dne 4. 8. 1989 (ještě v totalitě) jsme poslali radě MNV v Morkůvkách své návrhy na zviditelnění našeho rodáka Františka Peřiny a pro vstřícné kroky k jeho osobě. V krátkosti uvedu, o co nám šlo:

Aby
* Obec by požádala o zvýšení jeho důchodu a jednorázovou odměnu ve výši jeho 4 - 5 měsíčních důchodů.
* Podat návrh na jeho povýšení do hodnosti plukovníka či podplukovníka.
* Ulici, ve které se narodil, pojmenovat jeho jménem. Na rodný dům umístit pamětní desku.
* Náklady neřešit z rozpočtu obce, ale veřejnou sbírkou.
* Navrhovali jsme zpracování životopisu Františka Peřiny a jeho vydání v nákladu 5.000 kusů výtisků.
* Doporučení radě MNV, zda by dodatečně zaslala blahopřání k jeho letošímu 50. výročí svatby.
* Náš slib a ochota, že při plnění jednotlivých bodů budeme nápomocni.

Odezva byla nulová, odpověď jsme nedostali. Naše žádost putovala okamžitě na ONV a státní bezpečnost s tím, prý co si to dovolujeme, žádat takové nesmysly a navíc pro západního vojáka. Více než za dva měsíce mě jako náhodou potkal náčelník StB z Břeclavi, s nímž jsem se osobně znal. Byl to major JUDr. Jiří Jírava. Řekl mně: "Ty, co máš na té obci? Tam jsi v průseru, toho Peřinu vynech, jinak dopadneš špatně!" a rychle autem odfrčel pryč. Teď si však myslím, že spěchal podobně jako i později, aby v lanžhotském lese spálil kompromitující materiály. Pak jsme asi za měsíc u nás po stranické schůzi zůstali stát na mostě, a to náš desítkář Vl. Kincl a člen strany Oldřich Soukup. Vláďa mně důvěrně sdělil: "Měl jsi kliku, že se stal státní převrat, (řekl, že se to posralo) jinak už jsi byl na lopatkách, chtěli jsme tě zavřít." Vláďa byl hudebně nadaným, a byl přátelský. Kupříkladu v pondělí na hody při zavádce řídil místní smíšený sbor a zrovna tak dirigoval na hřbitově při posledním rozloučení. Zemřel poměrně mlád na moderní nemoc, škoda, nebyl tak starý, ještě aspoň nějaký čas měl dirigovat.

Podobnou osobností byl i Oldřich Soukup. Pracoval dlouhá léta jako předseda vesnické organizace KSČ. Dobrosrdečný, upřímný, vše rychle chápající a lidský. Často tvrdě oponující tehdejší předsedkyni obce. Ta však měla hlavu pomazanou světskou i politickou mocí. Bývaly to tvrdé, ale marné třenice. Hudebně nadaný moc nebyl, ale velmi rád zpíval. V soukromém životě nešťastný, od manželky nepodporovaný, v duši osamocený, ale lidská osobnost. Byl užitečný, vždy s otevřeným hledím, měl rád všechny lidi. Podobných chlapů je jistě v každé dědině víc. Také škoda, že odešel brzy, zůstal však nezapomenutelným v mnoha operetkách a divadelních hrách coby ochotník.

Dne 17. 8. 1989 jsme navzdory místnímu negativnímu postoji odeslali dopis tehdejšímu nejvyššímu stranickému a státnímu představiteli, generálnímu tajemníku KSČ a prezidentu republiky Dr. Gustávu Husákovi. Jeho obsah uvádím v kostce: povýšení Františka Peřiny, přiznání mu důchodu a poskytnutí jednorázové odměny.

Kopie naší žádosti je uvedena jako příloha č. 1 (dopis G. Husákovi).

Odpověď přišla poměrně brzy, hned 24. srpna 1989, z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, s tím, že žádost předávají Federálnímu ministerstvu národní obrany. Odpověď podepsal náčelník generálporučík Jiří Nečas, a je uvedena v příloze č. 2.

Mezitím si mě 4. září 1989 pozvali na MNV s. Knollová a místopředseda ing. Kališ. Co jsme si to usmysleli starat se o cizí lidi, a navíc o západního letce, našeho kapitalistického nepřítele. Tehdy jsem jí řekl, že nerozlišuji naše občany - vojáky bojující na východě či na západě, ale že si obě strany od nás zaslouží maximální pozornost a pomoc, přinejmenším zcela určitě poděkování.

Doporučeným dopisem ze dne 7. září 1989 z Federálního ministerstva národní obrany přišlo dlouhé a trpělivé vysvětlení, že to bohužel nejde. Text dopisu je uveden jako příloha č. 3 - podpis nečitelný.

Následoval dopis historikovi a spisovateli, docentu generálu Šmoldasovi, účastníku bitvy o Duklu, zda by napsal dopis na naši obec a v něm zdůraznil svoji přímluvu na podporu našich snah (je uveden jako příloha č. 4). Odpověď od něj však nepřišla. Ochranu jsme tedy hledali u Českého svazu protifašistických bojovníků v Břeclavi. Ti odpověděli, že to nejde, tedy to už jsme věděli. Za jejich snahu alespoň dodatečný dík.

Mezi tímto boxováním se přehoupl rok 1990 a u státního kormidla byl nový člověk, Václav Havel. Tomu jsme dne 26. 1. 1990 napsali nový dopis, ve kterém jsme ho seznámili s Františkem Peřinou, kdo to byl a co pro něj chceme udělat (kopie dopisu panu prezidentu Havlovi je uvedena jako příloha č. 5).

Také jsme přiložili jeho plnou adresu: Frank Perina, 3830 Swenson Str. Park Terrace 303, Las Vegas, Nevada. Odpověď přišla z Vojenské kanceláře prezidenta republiky dne 21. března 1990 se sdělením, že se rehabilitací zabývá Ministerstvo národní obrany, kterému je předán náš dopis k vyřízení. O výsledku budeme informováni my i major Peřina (kopie dopisu je uvedena jako příloha č. 6).
Žádosti a prosby byly na počátku našich snah dosud neprůstřelné, se změnou politického dění však byly úřady sdílnější. Netýkalo se to však naší obce, kde stále "přicházel mráz z Kremlu" až do nových voleb, než nastoupil nový a mladý starosta Miloš Vlasák. Ten však po jednom volebním období skončil a vše se vrátilo, žel, do starých kolejí.

17. listopad 1989 se stal zlomovým datem, kdy v naší republice definitivně roztály kremelské ledy, u nás však vesele mrzlo dál. My jsme se navzdory tomuto mrazu připravovali na příjezd Františka a jeho ženy Aničky. Ten nám totiž v dopise z 25. února 1990 oznámil, že ve čtvrtek 31. května přiletí do Prahy. A odtud přijedou do Morkůvek, zpět do Las Vegas se budou vracet 9. července. Pro nás to bylo radostné sdělení, a proto jsme se vzhledem k této příležitosti rozhodli, že bude dobré pozvat další účastníky boje o Anglii, kteří žili v ČSR. Zajeli jsme opět do Břeclavi na Svaz protifašistických bojovníků. Tehdejší předseda pan Komenda nám neporadil, neboť sám nevěděl. A tak jsme záchranu našli v Pavlovicích u pana Josefa Pavelky. Srdečně nás přivítal a na naše otázky velmi ochotně odpovídal. Dověděli jsme se mnoho zajímavého z dálkového letectví. Všichni tito hrdinové vlastně stále lítali nad nepřátelská území, a když se stalo a letěli bez ochrany, byli snadnou kořistí nepřátelských stíhačů. A také, když byl ve výškách boční vítr, musel navigátor přesně vypočítat odchylku. "Třeba když jsme vyletěli z Anglie a cíl byl Hamburg, a nad kanálem byl silný boční vítr, navigátor musel navést letadlo na trasu třeba o 30 km dále od cíle. Délka cesty a síla větru nás zavála přesně nad určený cíl. To byla práce každého navigátora, aby letadlo přesně navedl nad cíl a zase šťastně na mateřské letiště. Za deště a husté mlhy měl práci velmi ztíženou.

Za tři návštěvy u něho jsme věděli, co jsme vědět chtěli. Svoji účast na setkání s Peřinou přislíbil. A my jsme s vervou připravovali vzpomínkovou besedu vzájemně se znajících západních pilotů. Tato se pak zdárně uskutečnila v Morkůvkách dne 29. května 1990 na dvoře u Babáčků č. 106 a skončila - jak jinak než ve sklepě. Podával se vonící, čerstvý, teplý a prorostlý uzený bůček s čerstvým chlebem a tvarohové koláče. Účastnila se ho brněnská televize pod vedením redaktorky Věry Příkazské


Vzácní hosté
První sedí tady ještě kpt. Josef Pavelka, příslušník a pilot 311. bombardovací perutě, vedle něho npor. pilot stíhač 312. perutě pan Ladislav Kováč z Břeclavi, nar. 19. 8. 1917. Anička Peřinová, pilot stíhač také 312. perutě, major František Peřina z Morkůvek a pilot stíhač leader 313. perutě mjr. Otmar Kučera, t. č. bytem Rennenská 42, Brno.

Anička v dopise z 3. 8. 1990 děkovala za bohaté pohoštění v Morkůvkách a za iniciativu k Frantovu povýšení a vyjádřila lítost, že nemohli zůstat déle.
Brněnské studio České televize vysílalo z tohoto setkání dne 24. 10. 1990 asi dvacetiminutovou nahrávku. Tehdy se události zúčastnila i redaktorka okresních novin Nový život paní Valná.

Po ukončení návštěvy odjeli Peřinovi do Prahy, kde si od Milana Bravence vyžádali jeho rukopis připravované knihy "Dialog…". Peřinovi předali celý tento materiál Františku Fajtlovi k přepracování. Ten se však psaní knihy vzdal, když zjistil, že Bravenec píše "Dialog přes oceán". Až po sdělení Peřiny Milanu Bravencovi, aby dál nepokračoval, začal Fajtl psát známou knihu Generál nebe. Ten však z Bravencovy práce nepoužil prakticky nic. Dlouho jsme tápali, proč se tak stalo a co zapříčinilo takový obrat. Proč odmítl námi těžce a namáhavě, dnes bych řekl, že i riskantně připravované podklady pro Bravencovu knihu. Svitlo nám až po dlouhých debatách a za několik let. Přišli jsme k závěru, že jsme se tam nevědomky ani slůvkem nezmínili o osobnosti Peřinovy ženy Aničky. Tehdy jsme neměli důvod, protože jsme znali její problematický způsob života za protektorátu a ani slůvkem jsme se nezmínili o její údajné internaci, o které ona mluvila. Nebo to mohla být její samolibost. Byly to však ty PRAVÉ PŘÍČINY? Je možné i to, že se Fajtl Peřinovi zdál erudovanějším autorem.

V příloze č. 8 otiskujeme jednu odpověď z Federálního ministerstva národní obrany, podepsanou generálem Frýbertem, na naši žádost o povýšení Františka Peřiny. Odpověď z 6. 3. 1991.

V dopise ze dne 1. 2. 1991 Anička psala, že je Franta velmi spokojen, že se mu konečně dostalo nějaké uznání od vlády a že byl povýšen do hodnosti plukovníka. Měli jsme z toho i my radost, protože jsme věděli, že to bylo z našeho podnětu. V březnu Franta oznamuje, že svoje osmdesáté narozeniny bude slavit v Morkůvkách, což se také stalo. A o rok později byl povýšen do hodnosti - generálmajora a nakonec do hodnosti generálporučíka.

Na počátku roku 1992 Anička psala o jejich úvahách přestěhovat se k nám do republiky. "Jednou Franta chce, podruhé zase ne." Kniha "Generál nebe" bude vydána počátkem září. V pozdějším dopise uvedla: "Budu mít moc práce se stěhováním do Prahy, kde nám byt sehnali naši známí." V dopise ze dne 25. 11. ´92 uvedla "osmdesáté druhé narozeniny budeme slavit v Morkůvkách, pozveme asi 100 lidí, z Prahy přijede autobus".

Škrla umřel 11. listopadu 1992 v Brně na zápal plic a o další rok i Milan Bravenec v Praze. Anička v dopise ze dne 11. 2. 1992 už psala o konkrétním stěhování do Prahy a dále uvedla, že kniha "Generál nebe" je již vyprodaná a že doufají, že bude i druhé vydání.

Peřinovi se na počátku roku 1993 z Kalifornie natrvalo přestěhovali do Prahy 6 - Řepy, Mrkvičkova ulice č. 12. Odtud pak nejméně jedenkrát za rok, zpravidla na hody, přijížděli do Morkůvek. V této pražské čtvrti po něm přejmenovali základní školu a vybudovali v ní jeho síň slávy. Byl velmi často zván na přednášky a letecké slavnosti po celé republice. Při jedné takové, v roce 1999, i do Náchoda, s ním i mnozí ministři, např. financí, vnitra i se svými náměstky. Tamější paní starostka při představování prvně jmenovala pilota generála Peřinu, vzpomněla jeho zahraničních úspěchů a pak teprve přivítala přítomné ministry a ostatní hosty.

Toto se o jeho rodišti říci nedá. Ač byl také v tomto roce pozván, a to zastupitelstvem obce, na slavnostní otevření kulturního domu dne 14. srpna 1999. Na jeho místě stávala kdysi stará dobrá sokolovna, jež za dosud nevyjasněných okolností do základů vyhořela, ale byla naštěstí rychle znovu vybudována ale pod novým názvem Kulturní dům - také díky panu Vágnerovi a sbírkám morkůvských občanů.

Zde, na rozdíl od náchodské starostky, přivítala morkůvská starostka na prvním místě zástupce ONV a vzpomněla všechny, řekl bych nezajímavé osobnosti. Avšak na rodáka, čestného občana, hrdinu II. světové války, nositele mnoha zahraničních vyznamenání, který je držitelem plakety prezidenta republiky a nositelem vyznamenání Řádu Bílého lva, na něho zapomněla a vůbec jej NEPŘIVÍTALA…! Připravený text do deníku Rovnost "Přišel mezi své a nepoznali jej." -- A negativní odpověď z Rovnosti.

Jsem pevně přesvědčen, že to nebylo jen nedopatření či zapomnětlivost. Nebo snad stranická poslušnost? Peřina stranickost vždy tvrdě odsuzoval a nikdy v žádné straně nebyl. Vždy připomínal, že za první republiky musela být policie i vojáci a státní úředníci apolitičtí. To znamená, že k volbám nechodili…! A mělo by to tak být pro blaho občanů i nyní!

Mezitím probíhaly další přípravy a různé žádosti na vybudování památníku Františka Peřiny. Původně jsme chtěli, aby Obecní úřad Morkůvky vykoupil jeho rodný dům a v něm se vybudovalo malé muzeum věnované Peřinovi. Vedle toho v něm připomenout i další osobnosti obce - Františka Novotného, Ludvíka Dobeše i jiných a instalovat artefakty výzbroje a výstroje II. světové války, ale také památky z historie obce - archeologické nálezy a předměty vybavení starých domácností, fotografie a jiné dokumenty. Měli jsme za to, že by taková expozice upoutala zájemce nejen z naší republiky, ale i ze zahraničí, a to vzhledem k takové osobnosti, jakou Peřina byl. S tímto návrhem obecní zastupitelstvo nesouhlasilo a ani jeho příbuzní. Příbuzní, tedy majitelka jeho rodného domku, namítala, že tam hodlají postavit nový dům. A obec o vybudování muzea nechtěla také ani slyšet.

Proto jsem začal na konci roku 2003 utvářet tzv. "muzejní iniciativu", jejímž úkolem mělo být vybudování pamětní síně v jedné z prázdných tříd bývalé základní školy. Budoucími členy nebo alespoň sympatizanty, měli být a tuto myšlenku podpořit tyto osoby: Krhánek Jaroslav, Dr. Žáček Josef, Adámková Marcela, Sadílková Zdena, Ing. Pučálka, Mgr. Pučálková Dana, Malinka Břetislav, Ing. Malinka Jaroslav, Babáček Josef, Petrášová Lydie. S touto novou činností je měla tehdy seznámit poslední jmenovaná. Bohužel se tak nestalo.

Hned v lednu 2004 byla odeslána na zastupitelstvo obce žádost muzejní iniciativy o možnost vybudování takovéto pamětní síně (kopie žádosti je uvedena jako příloha č. 9). Byla projednávána na zasedání obecního zastupitelstva dne 27. 1. 2004, ovšem s výsledkem jako obvykle negativním. Ve zdůvodnění se uvádí, že budova školy je vytížená, a bylo odhlasováno, že se má v předsálí obřadní síně instalovat zasklený panel s uniformou generála Peřiny (viz příloha č. 10). Proto jsem dne 29. ledna o tom napsal do Prahy Františku Peřinovi a seznámil jej s oním záporným výsledkem. Vybudování skleněného panelu s uniformou v chodbě knihovny a vchodu do obřadní síně, tedy mezi dvěmi záchodovýma dveřima považuji za účelou a jeho hrubou urážku a výsměch.

Ve středu 20. dubna 2005 bylo na mimořádném zasedání města Hustopeče, konaném v obřadní síni radnice u příležitosti oslav konce II. světové války, generálu Františku Peřinovi předáno nejvyšší městské vyznamenání a uděleno čestné občanství města Hustopeče. Ten přijel z Prahy v doprovodu své ženy Aničky, na tento pro ně obzvlášť významný akt. Po převzetí pamětní listiny mimo jiné řekl: "Chtěl bych poděkovat zvláštním způsobem, jak říkají Angličané, od nejhlubšího bodu svého srdce. Podobné poděkování jsem pronesl v životě třikrát. Třikrát jsem prosil pána Boha, aby mi pomohl. Bylo to ve válce a já to vždycky přežil a vždycky jsem mu poděkoval. Čestné občanství, které jste mi udělili, mě skutečně dojímá, protože z tohoto kraje pocházím. Dělá mi to takovou radost, že kdybych nebyl generál, tak mi snad potečou slzy."

Takové pocty se mu dostalo mimo rodnou obec.

Dne 15. dubna 2006 v kulturním domu v Morkůvkách oslavil své 95. narozeniny. Mezi gratulanty byl i náčelník generálního štábu armády České republiky Pavel Štefka. Armáda Peřinovi vzdala čest přeletem dvou bojových letounů Jas - 39 Gripen asi 100 metrů nad oslavencem u kulturního domu, který zopakovaly ještě jednou. Český Rozhlas mu k významnému jubileu zahrál písničku od Budvarky "Šestého července", kterou mu nechali zahrát občané-rodáci z Morkůvek .
Za několik dnů poté přišla z Prahy smutná zpráva, že v neděli 16. dubna po krátké těžké nemoci ve věku nedožitých 86 let zemřela Anička Peřinová.

Další smutná zpráva oznamovala, že v sobotu 6. května 2006 ve věku 95 let zemřel generálporučík František Peřina v. v., letec RAF, Generál nebe, letecké eso, nositel mnoha českých i zahraničních vyznamenání.

( ... pokračování v dalším článku ... )

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 counterrevolution counterrevolution | Web | 19. června 2015 v 6:15 | Reagovat

pujcka s exekuci bez ruceni O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama